neděle 14. října 2018

Lezení po horách a UWC den

Nový školní rok jsem samozřejmě začala obíháním nemocnic, protože se mi zhoršil ekzém tadaaaa. Vyžádala jsem si tu nejlepší nemocnici, kde mluví plynně anglicky. Byli tam na mě moc hodní a Kristina, která mě do nemocnice doprovázela, mě pak taky vzala do opravdové pekárny, kde mají NORMÁLNÍ CHLEBA a na trh, kde jsem si nakoupila čerstvá avokáda mňam.

Trhy s ovocem a zeleninou mám v Číně moc ráda. Mají tu mnohem větší výběr a všechno je levnější než doma. I přesto, že jsme byli na trhu v Suzhou, tak tam prodávali lepší zeleninu vypěstovanou v Changshu.
V Suzhou bydlí hodně cizinců a je to pro mě strašný nezvyk vidět bělochy (ne z naší školy) na ulici jak jdou do práce nebo do školy. Přijdu si pak jako doma.

V pátek jsme oslavili UWC den. Na tento den se všichni oblékáme do našich národních kostýmů, vystupujeme se sborem, hodujeme v jídelně, pak to trávíme a kdo se zmůže, tak jde na přednášky a nebo workshopy. Úplně s touto formou UWC dne nesouhlasím, ale i tak je to zábava.

Ráno jsem zjistila, že můj nový účes vypadá hrozně s českým krojem, a tak jsme s mou spolubydlící Soojin vymyslely, že si obléknu její taekwondo kostým. Ten den jsem minimálně třiceti lidem napovídala, že jsem z půlky korejka a všichni do jednoho mi věřili.


Vyzkoušela jsem si čínské tradiční malování, na které jsem se moc těšila a poprvé v životě jsem pochopila pravidla basketu a zjistila jsem, že mě to baví.

O víkendu se celý B blok (budova, ve které nás bydlí 160 zhruba) vydal na školou organizovaný dvoudenní výlet na horu Yushan v Changshu. Do skupinek jsme dostali čínského instruktora, který nám v angličtině dával instruktáž o tom, jak postavit stan, jak si nasadit správně krosnu a tak, což bylo dost vtipný. Také nám po určitých časových intervalech vedl rozcvičky a připomínal, kdy pít vodu.


Výlet byl pro spoustu studentů těžký, protože nikdy předtím nechodili. Ti, kteří to nezvládali odjeli další den zpět do školy autobusy. Moc jsme si to užily a celkově jsme se jako "house" zblížily. Byly jsme jediný holčičí "house" na tomhle výletě a ve všech hrách kromě jedné jsme ostatní porazili, což nikdo nečekal, a tak jsme z toho byly nadšené.


Přišel Golden Week, prázdniny, které jsem minulý rok strávila v hostitelské rodině v Suzhou. Tento rok jsme se s 20 prváky a druháky vydali do hor Wu Gong Shan. Škola nám půjčila krosny, spacáky, karimatky, vařiče a stany, takže jsme nic nemuseli shánět, což bylo super. Krosny jsme naplnili sušenkami a instantními nudlemi a 16 hodinový vlak nás odvezl do provincie Jiangxi.

Jezírko pod vodopádem, ze kterého jsme pili a nic se nám nestalo. Všechna voda v horách byla pitná, což je v Číně něco neuvěřitelného vzhledem k tomu, že nesmíte pít vodu ani z kohoutku.
Příroda mi chyběla a taky jsem se chtěla dostat ze školy, abych zapomněla na všechny deadlines a práce, které musíme napsat. Upřímně IB mě ze začátku bavila, ale teď už to chci jen mít z krku (kromě biologie a čínštiny, ty si užívám). 


Po horách stály modré plechové chatičky, ve kterých nás vždy nechali načerpat vodu a jednou i přespat, protože nám venku moc foukalo a nemohli jsme usnout, jak se plachty od stanu plácaly o sebe.


Těchto pět dní bez sprchy a střechy nad hlavou tvořily naší stravu sušenky, sušenky s burákovým máslem a ovesná kaše se sušenkami a burkákovým máslem. Ještě instantní nudle teda.


Wu Gong Shan hory jsou nesmírně fotogenické. Všude roste vysoká tráva a v té občas stojí osamocený strom. Je to nááádhernýýýýýýýý.

Podařilo se nám dostat na skoro kilometr dlouhou stezku s průhledným sklem, kterým koukáte stovky metrů pod sebe ZADARMO! Normálně se platí 250Kč na osobu. My jsme ale chytře u vstupu v lámané čínštině blábolali něco jako "ztratili jsme lísky emm nevíme, kde jsou, ale měli jsme je emmm" až jsme toho pána u vstupu otrávili a nechal nás jít dovnitř jen tak.
Ten den jsem se taky spálila jak nikdy. Věděla jsem, že to následující den bude hodně špatné, ale bylo to ještě horší haha. Probudila jsem se s puchýři po celém obličeji VAROVÁNÍ: nevhodné pro děti. Z těch puchýřů mi vytékala jakási žlutá tekutina a když jsem se to pokusila jemně očistit nebo pomazat krémem, tak se to ještě zhoršilo. Lidi se o mě dost báli a já se o sebe taky dost bála, protože to vypadalo, že ze mě bude navždy Ohař a dostanu rakovinu kůže, ale všechno dobře dopadlo. V následujících pěti dnech jsem ze sebe oloupla dvě kila mrtvé kůže a teď mám pleť jako miminko. Díky Bohu!


Na konci výletu jsme zcházeli z hor dolů, kde na nás měl čekat autobus, který by nás vzal na vlak do bližšího většího města. Nějak se ale stalo, že jsme sešli na úplně opačné straně hory a než by k nám ten autobus za tři hodiny přejel, tak by nám ujel vlak do Šanghaje. Stopli jsme si jeden autobus, do kterého jsme za stovku nastrčili jednoho z nás se všemi krosnami a pak jsme běželi 8km k dalšímu městu, ze kterého nám jel jiný autobus. Byli jsme úplně mrtví, ale stejně všechno stálo za to.


ŠOKY:
Mezi prváky jsem našla skautku juhuu je z Mexika. Určitě spolu po Vánočních prázdninách oslavíme šátkový den a připravíme nějaký workshop.

Po horách chodí pidi babičky a pidi dědečci se stejnou váhou jako jsou oni sami na ramenou. Přenáší tak vodu, cihly a vše možné.

Ze Salihy takhle najednou vypadlo, že vlastně nemá jen pět sourozenců, ale její táta má další ženu kromě její mámy a ta druhá má pět dětí, takže dohromady je jich jedenáct. Teď dokonce všichni bydlí v jednom domě a její mladší sourozenci jsou z toho nadšení, protože si můžou hrát celý den. Její mámy se občas nemohou dohodnout co budou vařit, ale jinak spolu vycházejí dobře. Coooooo pořád mi to nejde do hlavy. Taky má ségru, která je stejně stará, ale už ji to nebaví ve škole, a tak se chce vdát, protože si myslí, že to bude jednodušší. Strašně moc se chci podívat k nim domů a vidět jak to funguje. Našla jsem si tu brigádu a učím angličtinu, tak můžu začít šetřit na letenku do Nigeru. :-)

Příští pátek nám na kampus přijede norský král a královna, a tak se sborem a orchestrem secvičujeme vystoupení na uvítanou.

~Lenka

sobota 8. září 2018

Začátek školy, netopýr a street food

Jsem zpátky! Cesta byla příjemná (tentokrát jsem nečekala 23 hodin v Moskvě, tak proto) a zajímavá. Ve Frankfurtu jsem narazila na svého spolužáka z Francie a jistou Andreu z Rumburka, která také letěla do Šanghaje, kde bude dva měsíce pracovat jako modelka.

Jsem moc ráda, protože se mi podařilo úspěšně přepravit housle a když jsem přijela, tak jsem od kamaráda dostala ukulele jako dárek. Ideální.

Ve škole jsem s radostí zjistila, že mám zase největší pokoj a můžu si vybrat nejlepší postel, protože mé další dvě spolubydlící ještě nepřijely. Na přivítanou nám naši HOD -head of house- Donald a Kristina upekli moc dobrý chleba, což se jen tak v Číně nevidí. Pekáren je tu hodně, ale všechno pečivo je sladké a s podivnou pachutí.

Hned druhý den jsem se vydala na nákup ovoce a zeleniny, kterými se dokrmuji. Ve "village" (místo kam chodíme na levný street food) i v Jimailogu (nejbližší supermarket) jsou teď výhodně hrozny a banány, takže si je nakupuji a potom mrazím. Vydrží mi tak dýl a chutnají jako zmrzlina! :-)


Maminka mi do kufru přibalila dvě ekokom tašky na plast a papír a začali jsme tak v našem pokoji pořádně recyklovat. Jenom za týden jsme je obě tašky naplnily a hned se cítím líp, že toho tolik nemusí jít do směsného.


Moje spolubydlící jsou letos Wan Xin z Henanu, Ruiqi ze Suzhou a Soojin z Jižní Koreji. Soojin hodně dbá na soukromí (takhle si zabarikádovala skříní a záclonou polovinu pokoje), je hodně citlivá na jakékoliv zvuky a pořád musí uklízet, což je velká změna od minula, ale jinak spolu vycházíme snad fajn. Nikdy mi nic neřekne do očí, ale už třikrát mi nechala na stole svačinku a dopis, ve kterém mě prosí, abych si nevodila kamarády do pokoje. Od čeho ale potom pokoj máme? No, o tomhle si s ní budu muset ještě popovídat.


Škola vypadá stejně, jen už máme přistavěnou celou vesnici v čínském tradičním stylu, kde bydlí učitelé. Taky se nám objevil skleník. Ten ale ještě není v provozu.


Bála jsem se, že ve "village" nebudu nic moct jíst. Všechno to je masité a mastňoučké. Našla jsem tam ale stánek, kde pán vyrábí mňamkové zeleninové jiaozi (čínské knedlíčky).


Návrat do školy a narozeniny Soojin jsme oslavily hotpotem. Mňaaam je to moje nejoblíbenější jídlo v Číně. Nejprve si vyberete, jak moc chcete pikantní vodu na vaření nebo jestli chcete nepikantní (jako já), tak třeba vodu s houbovým základem. Zvlášť si objednáte různé druhy hub, zeleniny, nudlí a tofu (případně různé druhy masa a mořských plodů). Potom si jdete připravit svou vlastní omáčku a když se vrátíte ke stolu už se vám tam vaří voda s kořením a do té si můžete začít házet jídlo, které vám přináší. Už jsem si konečně zjistila, jak se tomu říká česky. Hotpot je "horký kotlík", což zní dost hrozně.

První dva týdny jsme měli připravený Orientation Week pro naše prváky. Prváky v našem domě Heimat jsme přivítali rituálem (složili přísahu na morčata Donalda a Kristiny) a pozorováním východu slunce se sušenkami.


Se Salihou a mým novým ukulele jsme na Open Micu zazpívaly De Nimes (česká písnička s francouzským refrénem of Radůzy - skauti ví). Ostatní měli připravená vystoupení s prváky z jejich země. Saliha ani já prváky nemáme, a tak jsme alespoň vystoupily dohromady a po Open Micu za námi přišlo hned několik prváků s tím, že nemají druháka, a tak jsme je všechny adoptovaly. :-)

Dál jsme měli Zhi Xing fair. Zhi Xing se u nás říká poškolním aktivitám. Znamená to něco jako učíme se děláním. V orchestru a sboru určitě zůstávám, ale chci si zkusit něco úplně nového. Možná se přidám k badmintonu nebo Afrobeat dance - africký tanec (už jsem s nima několikrát něco secvičila a vystupovala, nikdy ale ne oficiálně). Povinně si musím vzít čínskou aktivitu, ale ty které mě zajímají jsou ve stejnou dobu jako orchestr, takže nevím nevím.


Pagoda na Fangta street
Součástí Orientation byla taky Changshu challenge. V menších skupinkách jsme cestovali po Changshu a plnili úkoly. Počítali jsme schody v pagodě. Hledali jsme posvátné mísy, poklady a bezhlavé sochy v čínské zahradě.

Když jsme čekali na bubbletea, tak jsme si s Danche zašly sednout do obchodu s telefony, protože nás bolely nohy. Paní prodavačky byly moc zvědavé, že vidí cizince, a tak se k nám všichni zaměstnanci přidali do kroužku a dali jsme pokec v čínštině, což bylo dost hustý. Jieke (Česko) ani Maqidun (Makedonie) jim nic neříkalo. Ouzhou (Evropa) už ale jo. Bavili jsme se o Číně, o škole, o počasí, o povoláních a o rodině a pak nám došla témata, a tak jsme se usmály a rozloučily.

Changshu challenge nás dál dovedla do muzea a knihovny. Cestou k hoře Yushan jsme se ztratili a autobus, který by nás vzal na další stanoviště jsme taky najít nemohli. Hezky jsme se prošli ve vedru na sluníčku, takže jsem se pěkně spálila. Všechno to ale zlepšílo to, že jsme si mohli koupit cokoliv k obědu a naše škola to proplatila.


Běháním po městě nám pěkně vyhládlo. Zašli jsme na sushi, pak ještě na xiaolongbao (taky něco jako čínské knedlíčky) a nudle. Proč ne, když nám to škola proplatí.

Xiaolongbao se od jiaozi liší tím, že se paří v takových děravých bambusových košíčcích a knedlíšky mají trochu jiný tvar. To napravo je sojové mléko v lahvi na kolu. 


Dole na obrázku je má letošní crew. Crew je skupinka se kterou se pravidelně setkáváme a radíme se s naším Advisorem (poradce). Letos je mým advisorem Ken (třetí zleva)! Je to můj učitel ekonomie. Vyhráli jsme to, protože on a jeho žena Summer jsou super hodní. Zvou svou crew každý týden k nim domů na sušenky a ovoce a jen tak si povídáme.

emm tyhle emoce v náš probouzí IB
Stejně jako minulý rok jsem se přihlásila na hiking trip. Je ale omezený počet míst, a tak se losuje a víte co??? Tentokrát jsem jedna ze 16 lidí, kteří byli vylosováni. Jupíí. O prádninách (Golden Week) budeme čtyři dny stanovat a chodit po horách.
Ve škole je toho fakt hodně. Pořád nějaké deadlines. No a v sobotu přišlo ACT, na které jsem bohužel neměla čas se připravit. Nijak tomu nepomohlo, že nám do místnosti v polovině testu vletěl NETOPÝR. Jako co to sakra? Nevím, co víc absurdního se mohlo stát. Nejdřív jsem se nemohla přestat smát a potom mi začal létat u hlavy a všude a už mi to k smíchu moc nepřipadalo. Nakonec se jim ho podařilo vyhnat pryč. Už tohle ale nechci nikdy víc.

Za odměnu jsme šly s Ezgi, Huali a Jennifer na karaoke. Oblékly jsme se extra jako k-pop stars a zpívaly jsme hlavně korejské a čínské písničky. Nikdy by mě nenapadlo, že bych začala poslouchat k-pop, ale byla jsem moc dlouho v přítomnosti Ezgi a mírně to na mě přenesla. A čínské písničky mě baví, protože si s nimi procvičuju znaky a mám pak hroznou radost, když se mi povede správně zazpívat celou větu.

Našli jsme podezřele levné KTV, které nás stálo každou ani ne 30Kč na tři hodiny. Nacházelo se v pátém patře dávno zavřeného obchodního centra a bylo moc hezky vyzdobené do stylu Alenky z Říše divů.
Ezgi a její oblíbená pikantní smažená kachcí střeva na špejlích.
Moc jsem si oblíbila zhou. Zhou je rýžová kaše se zeleninou a třeba ještě houbami. Je mňamková, léčivá, hypoalergenní a taky super levná. :-) Pak mi taky moc chutnají baozi a ty máme občas i u nás ve školní jídelně. Moc mě baví koukat se po různých stáncích s jídlem, i když to třeba papat nemůžu. Pár jsem jich vyfotila, abyste měli představu.

Tady se smaží různé batáty a sladké brambory. Taky tu mají hodně pikantní nudle.

Můj oblíbený chuan'r. Maso, tofu nebo zelenina na tyčce, která se smaaží a potom potírá sladkou nebo pikantní omáčkou.

Různé druhy masa a zeleniny. Vypadá to trošku děsivě, ale je to mňam.
ŠOKY:
I přesto, že nám minulý rok zabudovali podzemní zalévací systém na trávu, tak nám zase uschla. Některé stromy se neuchytily a také už je mění. Stromy i trávu nám na kampusu mění samo město, takže my do toho nemáme co povídat.

Sice tu nemáme nového Poláka, Čecha, Slováka, Slovince, Chorvata, Černohorce, Srba, Bosňana ani Makedonce, za to se nám tu ale objevili čtyři Albánci, dvě Ukrajinky, jedna Ruska, jedna Moldavanka, jedna Litvanka a asi čtyři Bulhaři taky.

Zúčastnila jsem se několika college interviews. Každý týden nám na kampus přijíždí zástupci z vysokých škol po celém světe (hlavně ale z USA a Asie). Kromě přednášek se můžeme také přihlásit na dvaceti minutové interview. Pár škol se mi líbilo, a tak jsem šla. Bylo to občas dost děsivý. Paní z Colorado College se smála celých dvacet minut, přísahám. Byl to úplně nepřirozený smích a nutil mě smát se taky a pak jsem byla zbytek dne vyčerpaná. Pán z Carleton College mě znervóznil složitými otázkami, a pak jsem byla zbytek interview pomatená a na interview z Pitzer College to už šlo v pohodě, protože jsem byla vytrénovaná.

Co se nejvíc řešilo první měsíc školy je náš nový ředitel. Je to předchozí ředitel UWC Mahidra a s jeho příchodem se nám taky zpřísnila pravidla. Nebo spíš zavedla pravidla bych řekla. Poprvé od začátku UWC Changshu má naše škola oficiální školní řád a systém řešení porušení řádu. U nás na gymplu mě nikdy nenapadlo, jak je tahle věc důležitá. Minulý rok se totiž u nás na škole děly různé věci, ale nebyl žádný oficiální dokument, který by je řešil. Celkově s Pelhamem (náš nový ředitel) souhlasím. Jen jsem smutná, že teď máme check o víkendech stejně jako o všedních dnech. To znamená, že musíme být na kampusu do půl desáté (původně to bylo půl dvanácté). Taky se přísněji řeší pátý/á spolubydlící (když u vás po checku najdou člověka, který tam nepatří).

~Lenka

neděle 27. května 2018

Zkoušky a odjezd druháků

Zase se mi podařilo dostat angínu. Každý rok ji dostanu třikrát, takže se mnou asi není něco v pořádku. Být nemocný tady je výzva. Tentokrát jsem tu omdlívala uprostřed noci a sestřička, která má mít noční mi to nebrala (usla) a já byla moc slabá na to, abych došla až do health center. Když se vám v nemocnici konečně podaří vysvětlit, že potřebujete antibiotika, tak vám dají nějaká podivná jen na dva a půl dne a ve škole vás uvolní na max dvě hodiny. Všechno jsem ale přežila a jsem teď ještě silnější, takže dobré.

Mé nové spolubydlící přišla poštou k narozeninám kytara, ale neměla páru, jak to naladit nebo hrát
jediný akord, takže ji učím a za to si můžu hrát kdykoli chci. Mé nástroje mi tu chybí, takže příští rok určitě beru housle a alespoň ukulele k tomu.

Než jsem přijela do Číny, tak jsem ani nevěděla, co Eurovize je. Pamatovala jsem si Fairytale od Alexandra Rybaka, ale to bylo tak všechno. V neděli ve tři ráno jsme koukali v divadle na živé vysílání Eurovize. V naší škole jsme si udělali malé hlasování a naše "Lie to me" vyhrálo! Mám radost, když slyším, že někdo poslouchá naši písničku ve sprše.

Poprvé v životě jsem si nechala udělat nehty a je to fakt hustý. Vypadají tak nádherně. Nemůžu se na ně přestat koukat. Občas se nachytám, že na ně čučím deset minut a nedávám pozor v hodině. :-O

Prosím koukněte na nás lipdub. Snažíme se porazit UWC Li Po Chun a záleží na každém zhlédnutí.

https://www.youtube.com/watch?v=BpwI-60jj8U

Narozeniny mi kamarádi připravili jako čajový dýchánek o půlnoci pod hvězdama, což bylo moc milé. Další den jsem se byla zeptat na pár otázek svého matikáře a nějak jsme se dostali k tomu, že mám narozeniny, a tak mě vzal na dort, což mi taky udělalo radost.

Bylo zrovna zkouškové a všichni v tuto dobu žíjí v knihovně, ale Ezgi se mnou i tak zašla na Avengers a korejské bbq. Jsem na nás neskutečně pyšná, protože jsme si samy v čínštině zvládly zavolat taxíka tam i zpátky, objednat jídlo, koupit lísty, pokecat s taxikářem a vůbec všechno.

Zorganizovali jsme poslední Open Mic a Awards night pro naše druháky. Glass House jsem nikdy neviděla takhle zaplněný. Přišla většina studentů, učitelé s rodinami, někteří alumni, college counseloři i pár rodičů. Po písničkách, básních, tancích, scénkách a magii jsme rozdali certifikáty pro "most likely to stop climate change", "most likely to have ten kids" "most likely to win Nobel prize" "most likely to fake their death and start somewhere new" atd.

najdi moji plešku
V sobotu se kampus zaplnil rodiči, což mě velice mátlo, protože nejsem zvyklá vidět neznámé dospělé nečínské osoby. Na graduaci jsme samozřejmě vystupovali s orchestrem i sborem. Neměli žádné čepičky jako v USA, protože jsme v Číně, z čehož jsem smutná, protože se mi moc líbí, ale tak třeba někdy v budoucnosti na vysoké mi to vyjde.

Když jsem mluvila o obrovské Vánoční hostině, tak jsem netušila, co se stane po graduaci. Jídelna byla zaplněná desítky druhů dortíků, sýrů a salátů. Venku se grilovalo. A taky vyráběli cukrovou vatu a popkorn. Spousta ovoce, které jsme si namáčeli v čokoládové fontáně. Řekla jsem si, že na jeden to zkusím bez hyperalergenní diety a vymstilo se mi to. Hned druhý den jsem se hrůzně osypala, takže to za to nestálo a přístě to už neudělám. Obecně ekzém se mi zhoršil a tři dny jsem umírala na posteli. Začala jsem ale zase jíst dietu, abych si vyčistila své přetížené střevo a smutná játra.

Večer jsme měli prom (maturiťák). Přišla jsem na skvělý nápad na promposal, které jsem musela vyzkoušet. Udělala jsem ale chybu, protože jsem to vyzkoušela na náhodném člověku a nedošlo mi, že potom bude chtít strávit celý večer se mnou, což jsem nechtěla a pak jsem tak trochu zklamala i jeho i mé ostatní kamarády i sebe, ale tak co. Poučila jsem se ze své chyby a už ji nikdy nezopakuji. Každopádně mé promposal bylo legendární.


Od neděle do úterý nám odjížděli druháci, ze kterých většinu už nikdy v životě neuvidíme, takže se kempilo u brány a brečelo. Já nevím. Mně to zas tak smutné nepřišlo, protože vím, že jdou na své vysněné školy nebo budou cestovat a pracovat a v obou případech je čeká spousta skvělých věcí.

najdi moji plešku #2
Další den jsem hned musela na IOC (individual oral commentary - zkouška z angličtiny), na kterou jsem si samozřejmě vylosovala Macbetha, kterého jsem nejvíc nechtěla. Bylo to super těžký, byla jsem nervózní a mé výsledky nic moc. :-D Mám to ale z krku a vím na čem pracovat do budoucna.

Jinak závěrečné zkoušky byly celkově těžší než jsem je očekávala. Uklidňuje mě, že z toho máme všichni stejné pocity. Z ekonomie, čínštiny a matiky jsem měla dobrý pocit a povedly se mi. Chemie a biologie paper 1 byly taky super, ale paper 2 vážně nedávám. Nechápu, co přesně na otázku odpovědět, aby to bylo stejné jako v markscheme a učitel mi dal bod. Mám ale ještě rok to procvičit. ;-)

ŠOKY:
Měli jsme tu velice zajímavý incident s mou spolubydlící. Mám ji moc ráda, ale je neuvěřitelně tvrdohlavá, pyšná a neví, kdy už je to moc. Odmítla se odstěhovat v den, kdy měla odjet, a tak na ni museli zavolat ochranku. Zamkla nás v pokoji a začala volat policii. Snažila jsem se jí to rozmluvit, ale už to nešlo. Byla úplně šílená. Nadávala, házela věcma po pokoji ... Vím, že by mi nic nikdy neudělala, a tak jsem se nemohla přestat smát, protože mi celá ta situace přišla hrozně vtipná. To už zavolali ředitele a správce rezidencí s naším house mentorem. Ti stáli za dveřm a psali, jestli jsme Mini, Wan Xin a já uvnitř v pořádku, protože si mysleli, že nás tam Sia ohrožuje na životě. Ochranka odemknula pokoj a my museli pryč. Poslali tam Sie psycholožku se kterou je naštěstí Sia za dobré a podařilo se jí i dostat povolení, aby zůstala ve škole ještě jeden den.

Mé spolubydlící!!! Wan Xin, já, Mini a Sia
S vlasy jsem den ode dne spokojenější. Teď zrovna mi rostou rychleji na vrchu než po stranách a je z toho docela roztomilý účes.

Měsíc před koncem školy jsem konečně vyřešila jak si postavit nábytek a mám to teď v pokojíčku hezky útulné.

Z východní Evropy budeme mít dohromady jen jednoho prváka, což je velmi smutné. Tim Smith to vysvětlil tím, že tento rok je nás z toho regionu spoustu a navíc jsme drazí. Smutné. S Richardem jsem se ale domluvila, že se postarám o jeho prváka z Libérie. Jeeej

~Lenka

středa 2. května 2018

Žáby a Spartan race

Tři dny po sobě se hrál muzikál Legally Blond, který od září cvičili každý týden 8 hodin. Bylo to skvělý. Možná se přístí rok přidám, ale chci zároveň zůstat i v orchestru a sboru a dohromady by se to třískalo.

Také proběhla fashion show Renovaire. Lidi z naší školy jsou tak krásní. Jako fakt. Vypadají jako bohové a bohyně. Modely, které nosili byly jen z recyklovaných materiálů a peníze, které vybrali z přehlídky v Šanghaji, šly na charitu.

Slavili jsme Holi, což je hinduistický svátek přichodu jara, který se slaví v Indii a Nepálu tím, že na sebe házíte barevné prášky.

Tady mám v nose asi nějaký ten prášek, jinak vypadám bez vlasů skvěle!
Ekzém se mi brutálně zhoršil a tak jsem sestřičku Xinxin trochu přinutila, aby měla vzala do větší nemocnice než je ta v Changshu. Xinxin mě vzala do Suzhou (10 miliónů obyvatel, takže nemocnice byla obrovská). Měly tu dokonce celé oddělení pro cizince, takže jsem konečně mohla doktorce vysvětlit v angličtině, co mi vlastně je. Kromě toho, že mi předepsali hromadu kortikoidních a steroidních krémů, mě také poslali na test alergenů, což bylo úplně jiné než u nás, když vám napíchají alergeny jeden vedle druhého do předloktí a pak čekáte, co zčervená.

Tady jsem v jedné ruce držela kovový váleček a na druhé mi sestřička přejížděla něčím po prstu. Zkoušela všechny možné alergeny. Viděla jsem je na obrazovce v angličtině a děsila jsem se, když mi ten přístroj pípal při každém pátém alergenu. Výsledkem této zajímavé zkušenosti bylo, že jsem alergická na hovězí, mléčné produkty, žloutek, tuňáka, mořské plody, tmavé pivo a pyl. To mi přišlo jako úplná hloupost, protože jsem tohle všechno doteď jedla a každý den, ale řekli mi, že mé tělo to prý neumí zpracovat a jestli to budu jíst, tak se to nahromadí a budu mít šok. Pořád mi to přijde přehnané, ale většinu toho jsem radši vysadila. Nasadila jsem na pár dní kortikoidy, abych se pořádně vyspala a už mám zase kůži jako miminko.

Tento týden byl také North America and the Carribean culture week. Začal food fairem se spoustou sladkého nezdravého, ale vynikajícího jídla. Nejlepší bylo páteční interaktivní promítání The Rocky Horror Picure Show. Dostali jsme narozeninové čepičky, frkačky, noviny a vodní pistolky. Takto jsme se všichni usadili do divadla a čekali jsme, co se sakra bude dít. Začali nám promítat film a učitelé hráli to samé na pódiu. Do toho jsme např. pokaždé když se objevila Ema zakřičeli "slut", když mluvil Douglas "boring", když pršelo, tak jsme na sebe stříkali pistolkami a kryli se novinami zároveň. Byla to děsná sranda.


Poslední týden před Spartan race jsem na cvičení neměla ani trochu času, ale ve čtvrtek jsem zašla na jógu, tak aspoň něco. V sobotu jsme se probudili v půl šesté a vydali se do Šanghaje. Posnídali jsme kukuřici, vyzvedli si číslo našeho Spartana a pak už jsme vyběhli na 6km dlouhou trať s 22 překážkami.

Překážky v blátě a vodě jsou nejlepší :-)
Nejdřív jsme běželi v menších skupinkách, ale pak jsme se v polovině zase všichni sešli a pomáhali si. Tahali jsme se přes nakloněné stěny nebo z bahna, když to klouzalo a podobně. Běželi jsme v kategorii "open", takže pravidla nebyla tak přísná, a když jsme třeba nemohli uzvednout balvan, tak jsme to udělali dva zároveň.


Spartan race je určitě jedna z věcí, kterou jsem si tu za celý rok nejvíc užila a jsem pyšná na to, že jsme do toho nakonec s Ksenijou a Andjelou šly! Nebylo to ani tak těžké, jak jsme si myslely. Všechny překážky jsme samozřejnmě nezvládly, ale bylo jich asi jen pět, takže jsem na nás taaakhle pyšná. Nakonci jsme dostali medaili a tričko. Ksenija si jich hezky nenápadně nakradla pět v různých velikostech. Taky jsem tam zkusila znovu jít, ale cítila jsem se hrozně špatně haha a nakonec jsem odešla s jedním a zjistila, že jsem to původní ztratila, takže mám nakonec jen jedno. :-D

Naházela jsem vše zablácené do pračky, umyla se a šla zkoušku orchestru a sboru. Ten večer jsme měli One World konzert. Se sborem jsme zpívaly písničku ve svahilštině, kterou když zpíváte, tak tleskáte a dupete různé skupiny jinak a dohromady to zní úplně skvěle.

Za to, že jsme vystupovali a pomáhali s aukcí jsme byli pozváni na další jídlo zdarma haha, protože jsme prý pomohli škole vybrat milión dolarů. Měli jsme spoustu dortíků a kuřecích křidýlek.

Přihlásila jsem se na 24 hodin film making, ale bylo toho na mě už moc, tak jsem napsala Caro, že natáčet film nebudu a pak mě Linda probudila v půl osmé v neděli. Ukázala mi scénář, který vypadal skvěle a že to bude trvat jen pár hodin. Stejně bych jen spala a nic nedělala, tak jsem na to kývla.

Naším úkolem bylo natočit reklamu na růžovou svítící tyčku a zakombinovat do toho různé věci a fráze, jako: "fun fact, chickpeas are homosexual" a tak. Ještě jsem zahrála dinosaura v jednom dalším filmu a večer jsme se sešli v divadle a podívali se na všechny filmy, které během 24 hodin vznikly. A hádejte, co? Všechny byly skvělé, ale náš byl samozřejmě nejlepší jeej.

https://www.youtube.com/watch?v=tfvpW9Azqhg

Na den svatého Jiří jsem si vzala skautský šátek a lidem, kteří se ptali jsem trošku přiblížila, kdo skauti jsou a co dělají. Nikdo jiný se ke mně ve škole nepřipojil, takže jsem tu asi jediný skaut, což mě překvapilo.

S naším housem Heimat, jsme se rozhodli utratit zbytek rozpočtu, co nám dala škola na rok. Zbylo nám 10 000Kč, protože se nikdy nic neodsouhlasí, a tak nic nekupujeme. Třeba já jsem navrhla přístroj na ledovou tříšt jen za 350Kč, který funguje a bylo to zamítnuto. Když jsem navrhla, abychom koupili více košíků do laundry room, tak nepřišlo dostatek lidí, aby můj návrh prošel a podobně. Za všechny zbylé peníze jsme šli na večeři (nebo měli jsme jít, ale šlo nás jen šest, protože zbytek si vzal taxíka, lenoši). Objednali jsme si snad úplně všechno na menu. Byl to hezký večer až na otravné číňany, kteří si nás nenápadně i nápadně točili a fotili jako bychom byli jedna velká ZOO.

Poslední tři týdny než bude graduation našich druháků píšeme závěrečné testy, takže se všichni učí od rána do večera. Mám toho nad hlavu i přesto, že jsem se učila průběžně během roku, takže je mi líto flákačů, kteří teď sedí od šesti ráno do půlnoci v knihovně. Kupodivu neprokrastinuji. Zjistila jsem, že mě baví učit na předměty, které mám ráda haha. Zatím mám za sebou biologii Paper 1, který byl v pohodě, protože ho učitelé připravili z past papers.

Na zkoušku si nemůžeme přinést nic, kromě pera a průhledné lahve. Musíme být na místě půl hodiny před začátkem. Nesmíme dělat podezřelé pohyby "suspicious movements" :-D. Když dopíšeme test, tak odcházíme po řadách a je to celé super přísné.

Myslela jsem, že zkouška z čínštiny bude nejjednodušší, dokud nám učitelka čínštiny Tingting neukázala, co se od nás očekává v eseji!!! Budu se muset nejenom znovu naučit znaky, co jsme probrali (rychle se zapomínají), ale taky naučit se nové. Ukázalo se také, že nestačí napsat minimum znaků a bez gramatických chyb. Abyste dostali 6 nebo 7 (u nás jedna/dva), musíte se ve své eseji vytáhnout se složitějšími strukturami vět a čím delší esej tím lepší.

Za tento rok jsem se naučila jednu velice důležitou schopnost. Běhat za učiteli a komunikovat s nimi. Pochopila jsem, že jestli se chci něco naučit, musím se to naučit sama a potom za nimi běhat a ptát se na otázky.

ŠOKY:
Se spolubydlícími jsme zašly na nudle a celou dobu se mi smály, protože je jím hrozně pomalu.

Protože teď máme se Siou méně času, tak děláme jógu zrychleně. Dáme to video na 1.25 a posloucháme přitom Arctic Monkeys.

Moje vlasy jsou už tak dlouhé, že když se probudím, tak jsou rozcuchané.

Jídlo v naší jídelně mi teď nějak moc nejede, takže chodím často na večeři do Village. Najíte se tu dobrého jídla i za deset korun. Prodejci si vás pamatují a vědí, co si objednáte. Když vyzkoušíte několik stánků se stejným jídlem, tak potom víte, která paní má nejlepší sladkou omáčku a kdo je nejrychlejší. Village má hrozně zajímavou atmosféru, jestli sem ke mně jednou někdy někdo přijedete, tak vás tam stopro vezmu.

S Renatou jsme si šly nadšené zaplavat, že nebudeme muset nosit koupací čepice, protože nemáme skoro žádné vlasy a plavčík na nás byl naštvaný a snažil se nás vyhnat z bazénu, tak jsme předstíraly, že nevíme, co říká dokud nám nepřinesl nějaké erární čepice, ze kterých nás bolela hlava ještě víc.

Na kampusu se objevily stovky žab. Malé, velké, skákají po cestičkách a lidi se nekoukají pod nohy, takže je jich tu hodně rozpláclých.

~Lenka

čtvrtek 12. dubna 2018

Velikonoce a Šanghaj

Druháci odjeli na Project Week, takže jsme měli pozměněný rozvrh. První dva dny jsme místo školy pracovali ve skupinkách na group 4 projects (projekt, ve kterém dostanete téma a máte ukázat, jak je důležité koukat se na to z pohledu všech přírodních věd). V naší skupince (Joyce, Edmond, Washington a já) jsme neměli páru, co budeme dělat a přihlíželi jsme, jak ostatní dopisují své práce o modrých a červených obrech. Nám se nic psát nechtělo.

Napadlo mě, že bychom mohli vyrobit model města a podle simulátoru, který jsem našla na internetu modelovat kvalitu vzduchu. S Joyce jsme hned začaly řezat krabice a vyrábět autíčka, mosty a továrny. Edmondovi se to z nějakého důvodu nelíbilo, ale po dvou hodinách trucování taky začal vyrábět malé stromy. 😀


Celý týden nám svítilo sluníčko a bylo krásně. Ještě pořád mi jedna holka nevrátila bike card. To je tu takový zvyk. Lidi si půjčují a nevrací, i když jim to připomínáte každý den po tři měsíce. Půjčila jsem si ale od ostatních (já vracím) a s Ezgi a Soojin jsme vyjely na projížďku kolem jezera a potom na večeři do Village.

Zjistily jsme, že v Jimailongu prodávají malé želvičky jako mazlíčky jen za 10kuai (35Kč). Některé z nich vypadaly mrtvě a možná i byly. Chudáci.

Každý den běháme nebo jezdíme kolem jezera na kole, protože Spartan race se blíží. Otevřeli nám taky po třech měsících bazén. Když jsem chodila plavat před Vánocemi, byli jsme tam maximálně dva. Šla jsem si zaplavat už první den, abych si zkusila jaké to je plavat bez čepice (nemusím ji nosit, protože nemám vlasy jeej). Mačkalo se nás tam dvacet!

Stalo se, že jsem byla zase pozvána na večeři v Šanghaji. Tentokrát v hotelu Amanyangyun. Naše škola pořádala aukci, kde se dražily obrazy studentů a přátel školy, čajové sety, perly a vína. Já zpívala 水调歌头. Tatiana hrála na klavír, Tathagato na house a Han na er hu (čínský tradiční nástroj). Vystupovali jsme samozřejmě v národních kostýmech. Usmívali se na bohaté Číňany, kteří nám platí stipendia a snažili se jim vysvětlit, co UWC je.

Hotel je postavený na okraji Šanghaje. Přivezli sem tísíce let staré stromy (ten, který zalévám je nejstarší - asi 2000 let - a když si ho zalejete, splní se vám přání) a zbytky budov, které moc hezky zrekonstruovali.
Večeře skončila pozdě a na kampus jsme přijeli ještě později, takže jsem nebyla schopná se ráno probudit a jít do kostela, jak jsem plánovala na velikonoční neděli.

Dopoledne jsme barvili vajíčka a plnili plastová sladkostmi a vzkazy. Poschovávali jsme je po hřišti. Připravili jsme velikonoční piknik pro ty, co slaví Velikonoce a hlavně pro ty, co ne. Přišli i učitelé s dětmi, které byly nadšené hlavně z egg huntu. Vyprávěli jsme si o tom, jak se kde Velikonoce slaví a co vůbec jsou. Hráli jsme hry a jedli. Bylo to moc hezké odpoledne. ☺️

(Za ten půl rok, co tu jsem mi došlo, jak jednoduché je něco zorganizovat a jak je to vždycky zábava. Důležité je namotivovat lidi, aby přišli, mít tak nějak představu, co budete dělat a pak už to samo funguje.)

Velikonoční prázdniny jsme neměli, protože Velikonoce se v Číně neslaví, ale za to jsme měli Qingming festival. Něco jako dušičky u nás. Rodiny chodí k hrobům svých příbuzných a nosí jim květiny.

S Yuan a Ezgi jsme si udělaly výlet do Šanghaje.

Nanjing road


Hodinu jsme hledaly Ezgiinu oblíbenou tureckou restauraci. Byly jsme si stopro jisté, že jsme podle mapy správně a pak jsme zjistily, že ji zavřeli v roce 2015. Naštěstí jsme našly jinou tureckou poblíž.



Jestli někdy navštívíte Čínu, určitě zajděte na takzvaný fake market. Většinou se nachází v podzemí. Je tu spoustu malých obchůdků se suvenýry, všelijakými předměty a především padělky všech známých značek, které vypadají ÚPLNĚ identicky a většinou jsou i stejně kvalitní.


Na falešném trhu se od vás předpokládá, že budete smlouvat a jestli nesmlouváte, tak si o vás budou myslet, že jste hloupí.

Vstoupíte do obchodu a hned se k vám hrnou s kalkulačkou. Pokud se vám něco líbí zeptáte se, kolik to je? Protože žádné ceny nikde nejsou. Obchodník klidně odpoví 350rmb (Ukáže na kalkulačce 350). Vy na to: "Za to bych dala tak 60rmb." Oni: "No, tak 300rmb." Vy: "To je moc drahé." Oni: "250." Vy: "No, tak možná bych za to dala 80." Oni: "To mě chcete obrat o peníze. No, tak 200." Vy se otočíte a normálně odejdete z obchodu a oni za vámi začnou křičet: "180, 150, 120, 100." A když se vám ta cena už líbí, můžete se otočit a jít si to koupit. Jestli ne, můžete si to zajít zkusit do jiného obchodu, protože je vždy více obchodů, které prodávají stejné zboží.

Pokud se jím líbíte, dají vám ještě nižší cenu. Většina kupujících jsou cizinci (turisté) a čínsky umí maximálně 你好, takže když na ně začnete mluvit čínsky (jeeej, to už tak nějak umím), tak se jim obzvlášť zalíbíte.


Kromě občasných podivných zvířat v kýblech a čínských znaků, vypadá Šanghaj podobně jako Praha nebo jiné evropské město.



Třeba tady. Ty budovy jsou stejné jako u nás a na druhé straně je něco jako naše náplavka. Chodí tu tolik cizinců, že mi ani nepříjde, že bych byla v Číně.


Až teda na tenhle výhled. Ten nemáme.

The Bund
V Šanghaji jsou samořejmě slavné zahrady a chrámy, ale těch už jsme tenhle rok s Ezgi viděly tolik, že nám to stačilo. Takže jsme se jen tak procházely a jedly. Daly jsme si skvělé palačinky, které se nám ani jedné nepodařilo dojíst. Chtěly jsme ještě do nějaké galerie, ale nezbyl čas, takže příště.

Rozhodla jsem se zkusit něco úplně jiného a přidala jsem se ke kanoepolo (vodní pólo ale v kajacích). V kánojích se snažíte vhodit protejšímu týmu míč do branky zavěšené dva metry nad bazénem. Míč můžete odpalovat pádlem nebo normálně házet rukama. Bylo to úplně hustý.

Nejdřív mě trenér vyděsil tím, že mě uvěznil do kajaku a oznámil mi, že jestli se překlopím, tak se z něj možná nedostanu a mám začít pod vodou mávat rukama, aby mě zachránili. Mana s Dianshuem mě učili nácvik na "flip". Půl hodinu v kuse jsem se zakláněla a potápěla do vody vedle stěny bazénu, abych se nějak vyškrábala zpátky. Pak už jsme hráli. Dost mě to motivovalo naučit se různé triky. Někteří lidi v týmu jsou fakt dobří. Já jsem jako začátečník občas ani nevěděla, kam mi kajak pojede, ale prý to nebylo tak špatné a jestli budu trénovat, tak se o hodně zlepším. Mým cílem bude naučit se "flip" na místě uprostřed bazénu.

Ve sboru zpíváme novou písničku ve svahilštině a zní to skvěle. Orchestr nám trochu umírá, protože naše basa a cello asi nikdy nedržely smyčec v ruce a to, co z nich vychází zní jak umírající koťata. Koncert máme za týden, tak mě vážně zajímá, co tam zplodíme.

ŠOKY:
Škola nás požádala, abychom s Isabelle, Richardem a Alex zpívali v obchodním centru v Changshu tu samou písničku jako na čínském kulturním večeru. Ve stejný den máme taky s Ulabem akci v Šanghaji, kde jsme měli ukazovat dětem experimenty, který jsme za celý rok udělali. No a samozřejmě v úplně ten samý den je taky Spartan race, na který jsem se přihlásila. Však oni to zvládnou všechno beze mě, ale moc ráda bych si naposledy zazpívala, tak mě to trochu mrzí. ☹️

Mini (nejjemnější osoba jakou jsem kdy poznala) mě normálně praštila. Nos mě bolel ještě dva dny. Už je to ale dobrý.

Každé ráno se probudím a vypadám jinak (vždy krásně samozřejmě). Vlasy mi rostou super rychle.

~Lenka

neděle 25. března 2018

Oholila jsem si hlavu a nebojím se psů

Od té doby, co máme novou spolubydlící Wan Xin, se začaly dít divné věci. Sia, která nevkročila do posilovny rok, mě poprosila, jestli s ní nebudu dělat každý večer jógu. 😀

Dvakrát v týdnu se dokonce probudila brzy a šla na snídani. Potom zničehonic začala, počkejte si, UKLÍZET!!! S tím jsem jí moc ráda pomohla. Nikdy jsem vám náš pokojíček myslím neukázala, tak tady je.


Vypraly jsme i koberec a kupodivu to přežil.


Tohle je moje postýlka. Do pokoje jsem přišla, když byly nejlepší postele zabrané, ale i tak jsem se vším v pokoji spokojená. Naše UWC má největší postele ze všech.


Po kampusu se nám rozšířila ošklivá viróza. Lidé začali v noci ze čtvrtka na pátek zvracet krev. Hygiena dorazila hned druhý den. Z jídelny to nebylo, takže si to asi někdo přivezl z prázdnin. Nemocné poslali do nemocnice a pak do hotelu na noc. Na čtyři dny byli v karanténě. Už je jim ale dobře všem dobře. Studenti, kteří bydlí blízko odjeli domů na víkend, aby to nechytili. Obě mé spolubydlící mi nabídly, že mohu jet s nimi domů, ale zůstala jsem na kampusu a jsem v pohodě.

Výstava našich Visual Art studentů z druháku. Je tu tolik talentovaných lidí!


Při neproduktivní hodině biologie jsem vyrobila tenhle krásný plakát na hair donation.



Od pondělí do středy jsme měli každý den dvouhodinové povídání o vysokých školách v zahraničí. Všechno mě to zmátlo a vyděsilo, protože je tolik možnostní. Zatím máme na škole tři college counsellors (příští rok přijde ještě nový/á). Všichni umí dobře poradit, ale nejvíc mám ráda Martyna a Sama. Samozřejmě jsem dostala Elishu. Uvidíme ale. Třeba si sedneme.

Další divná věc se stala. Tim Smith (z admission office) si mě odchytil a řekl, že se mnou potřebuje na minutku mluvit. Začala jsem se děsit, že mi škola snížila stipendium a zároveň radovat, že mi třeba oznámí, že budu mít prváka, ale začal s něčím, co jsem vůbec nečekala. Pozval mě na večeři v Šanghaji s vice principal Harvardu, kde jsme já, Paula, Fritz, Kara, Huali a Handi měli reprezentovat UWC Changshu.


Byla to nejvíc fancy večeře, na které jsem kdy byla. Jenom na předkrmy jsme měli tři vidličky a tři nože různých velikostí jako ve Shrekovi. Jeden ze zakladatelů školy Wang Yi, ředitel naší školy Robert, alumni z UWC Changshu, která teď studuje na Harvardu a Tamara Rodgers (důležitá paní z Harvardu) měli proslovy. Na kampus jsme se vrátili až po dvanácté, takže mi nezbylo moc času na učení na test z biologie, ale za tu večeri to ale určitě stálo.


V pondělí přišla dlouho očekáváná hair donation. Joyce mě nechala jít jako první.


Hlavu si oholily ještě Renata, Stephanie, Elena, Joyce, Noelia, Samantha a holky, jejichž jména neznám. Dohromady darovalo vlasy 15 holek. Budou z nich paruky pro čínské děti s rakovinou. 🌝


Mám krásný tvar lebky, za který jsem vděčná mamince, která mě nechávala ležet na bříšku místo zad. Děkuji! Všechno je teď jinak jednodušší. Probudím se, opláchnu si obličej, vyčistím si zuby a jdu na snídani. Nemusím se starat o to, kdy můžu jít cvičit, abych si pak umyla a usušila hlavu. Lidé mi jen tak masírují hlavu, což je velmi příjemné. Tolik komplimentů na oči a řasy! Nechám si to takhle dokud mě to nepřestane bavit.


Nedávno jsem se přidala ke skupince The Environmentalists, kde se snažíme udělat naší školu tak sustainable jak to v Číně jde. Povedlo se nám nově zavést Meatless Mondays, proti kterým hodně lidí bojovalo, protože by je strašně omezilo, kdyby si jednou týdně dali k obědu veggie burger místo toho s hovězím.

Já a Steve jsme měsíc sbírali data po učebnách, kam se spousta lidí chodí učit místo knihovny. Zapnou topení na 27°C, rozsvítí všechna světla a pak odkráčí aniž by topení vypli. Taky jsme upekli veganské mňamky, které jsme prodávali v jídelně a v common rooms. Za výdělky nejspíš koupíme přístroje, které měří AQI v učebnách.


Tento týden je The Vagina Week. Každý den máme zajímavé workshopy (Everyday sexism, Gender Equality, Beauty Standards, Pornography, Rape Culture a další), tak jsem každý den alespoň na jeden skočila. Týden vyvrcholil The Vagina Monologues, které pro nás přednášeli v divadle. Příští rok se možná přídám. Bylo to moc pěkné.

Ve čtvrtek jsme s Xihang zašly znovu na Spectrum (LGBTQ+ komunita na našem kampusu). Tentokrát na otevřené session Faculty Coming Out, kde jsme poslouchali naše učitele a další z faculty povídat o jejich dětství a jaké to bylo vyrůstat s jinou než heterosexuální sexualitou. Většina z těch příběhů byla krutá. Vůbec jsem nevěděla, že tolik rodičů je alkoholiků a mlátí své děti.

Většinu disciplín v olympiádě jsme prohrály na plné čáře, protože jsme female house a žádná z nás nemá nohy dlouhé dva metry. Z našeho domu přišlo závodit sotva pět holek, tak jsem nakonec běhala sprint, štafetu i skákala do dálky. Paula nám získala alespoň druhé místo v páce.


Pár měsíců zpátky jsem se přihlásila s naším školním týmem na Spartan race, protože jsem si myslela, že to je jen zábavné běhání v blátě a pak nám poslali seznam překážek, které musíme překonat a vyděsilo mě to k smrti. :-D Přemýšlela jsem o tom, že bych odstoupila, ale ne. Chci to dokončit. Mám měsíc na to se připravit a mým cílem není vyhrát, ale závod přežít. S Ksenijou a Andjelou chodíme každý den běhat a posilovat, abychom tam neumřely.

Jak už jsem se zmínila dříve, Changshu je velmi známe pro textilní průmysl. Děje se tu přesně to, co vidíte v dokumentech o Číně. Děti si tu kazí očíčka v tmavé továrně šitím bund až 16 hodin denně.

S Miou, Soniou a Emou jsme naskočily na náhodný autobus a nechaly se odvést do centra, kde oblečení prodávají v pidi obchůdcích namačkaných na sobě. Jsou jich tu stovky. Procvičily jsme si čínštinu ptaním na cenu a smlouváním. Usmlouvala jsem slevu 40% na tričko s kebabem, ale musela jsem si koupit dvě, takže jsem to asi tolik nevyhrála.


Sehnaly jsme taky levné kšiltovky, aby se nám nespálily pleše. Už tu máme totiž skoro léto!


S Yuan jsme zašly na Black Panther!!! Zápletka nic moc, ale všichni herci jsou krásní a svalnatí, takže se na to hezky kouká.

V něděli jsem dobrovolničila v útulku v Suzhou s Animal Protection skupinou. Přihlásila jsem se jako dobrovolník, protože jsem doufala, že by mi to pomohlo s mým strachem ze psů a opravdu pomohlo. Když jsme vyskočili z minibusu a uslyšela jsem štěkání několika stovek psů, měla jsem chuť zdrhnout, ale připomněla jsem si, že z naší školy nikoho nesnědli, tak proč mě?

Vešli jsme a stalo se, co jsem čekala. Psi na mě začali skákat ze všech stran. Překonala jsem panický záchvat a po deseti minutách jsem se jim přestala snažit utíkat, protože to nemělo cenu. Byli všude. Pořád nechápu, že ostatním připadali roztomilí a nechali si od nich olizovat ruce, ale já se alespoň přestala bát. Nebyl na to čas. Vytírali jsme jejich "cely" plné hovínek a chlupů zatímco se nám pletli pod nohama a snažili se upoutat naši pozornost. Muselo jich tam být přes tísíc. Nikdy předtím jsem v útulku nebyla, takže nemohu porovnávat jejich podmínky, ale nepřišlo mi to tak hrozné. Byly to tři vyčerpávající hodiny, ale taky skvělá terapie a jestli se někdo bojíte psů, doporučuji.

ŠOKY:
Po nedávém incidentu s plesnivým kdo ví jak starým dortem jsem po čuchu našla rozkládající se pórek pod Miniiným stolem.

Naši druhácí budou pryč už za 55 dní. 😭

Spoustu šoků jsem zažila poté, co jsem si oholila hlavu. Pocit, když si nandám kapucu, lehnu na polštář nebo jen sprcha se nedá vysvětlit. Několik dní po hair donation jsem si oholila hlavu ještě jednou úplně dohladka. Nebyl to dobrý nápad. Druhý den jsem chytla hroznou rýmu a celý následující týden jsem byla ošklivě nastydlá.

A málem bych zapomněla. Šla jsem si jen tak na večeři a najednou na mě volá Steve "na kampusu je nějakej kluk z Čech, přijel na badmintonový turnaj". Rozběhla jsem se k tělocvičně, abych ho našla podle popisu ošklivý s brýlema. Chvíli mi trvalo než jsem mohla začít normálně mluvit česky. Ukázalo se, že je z Plzně, ale bydlí v Číně s rodiči a ségrami už 12 let. Teď chodí na mezinárodní školu v Suzhou. Jinak v Suzhou bydlí asi třicet dalších Čechů a schází se jednou za měsíc, aby si popovídali. Možná to jednou omrknu. Mé nadšení opadlo, protože se ukázalo, že je úplně mimo. Měl blbé narážky na mé vlasy, přitom jeho nebyly o moc lepší. Povídal mi o tom, jak je naše škola v díře a že nechápe, co tu my šprti děláme. Tak jsem mu mile vysvětlila, že v téhle "díře" žijí "šprti" z celého světa, kteří věří, že vzdělání je nejlepším prostředkem ke sjednocování lidí, národů a kultur za cílem dosažení míru a trvale udržitelní budoucnosti světa. To nečekal. 😀

~Lenka