neděle 27. května 2018

Zkoušky a odjezd druháků

Zase se mi podařilo dostat angínu. Každý rok ji dostanu třikrát, takže se mnou asi není něco v pořádku. Být nemocný tady je výzva. Tentokrát jsem tu omdlívala uprostřed noci a sestřička, která má mít noční mi to nebrala (usla) a já byla moc slabá na to, abych došla až do health center. Když se vám v nemocnici konečně podaří vysvětlit, že potřebujete antibiotika, tak vám dají nějaká podivná jen na dva a půl dne a ve škole vás uvolní na max dvě hodiny. Všechno jsem ale přežila a jsem teď ještě silnější, takže dobré.

Mé nové spolubydlící přišla poštou k narozeninám kytara, ale neměla páru, jak to naladit nebo hrát
jediný akord, takže ji učím a za to si můžu hrát kdykoli chci. Mé nástroje mi tu chybí, takže příští rok určitě beru housle a alespoň ukulele k tomu.

Než jsem přijela do Číny, tak jsem ani nevěděla, co Eurovize je. Pamatovala jsem si Fairytale od Alexandra Rybaka, ale to bylo tak všechno. V neděli ve tři ráno jsme koukali v divadle na živé vysílání Eurovize. V naší škole jsme si udělali malé hlasování a naše "Lie to me" vyhrálo! Mám radost, když slyším, že někdo poslouchá naši písničku ve sprše.

Poprvé v životě jsem si nechala udělat nehty a je to fakt hustý. Vypadají tak nádherně. Nemůžu se na ně přestat koukat. Občas se nachytám, že na ně čučím deset minut a nedávám pozor v hodině. :-O

Prosím koukněte na nás lipdub. Snažíme se porazit UWC Li Po Chun a záleží na každém zhlédnutí.

https://www.youtube.com/watch?v=BpwI-60jj8U

Narozeniny mi kamarádi připravili jako čajový dýchánek o půlnoci pod hvězdama, což bylo moc milé. Další den jsem se byla zeptat na pár otázek svého matikáře a nějak jsme se dostali k tomu, že mám narozeniny, a tak mě vzal na dort, což mi taky udělalo radost.

Bylo zrovna zkouškové a všichni v tuto dobu žíjí v knihovně, ale Ezgi se mnou i tak zašla na Avengers a korejské bbq. Jsem na nás neskutečně pyšná, protože jsme si samy v čínštině zvládly zavolat taxíka tam i zpátky, objednat jídlo, koupit lísty, pokecat s taxikářem a vůbec všechno.

Zorganizovali jsme poslední Open Mic a Awards night pro naše druháky. Glass House jsem nikdy neviděla takhle zaplněný. Přišla většina studentů, učitelé s rodinami, někteří alumni, college counseloři i pár rodičů. Po písničkách, básních, tancích, scénkách a magii jsme rozdali certifikáty pro "most likely to stop climate change", "most likely to have ten kids" "most likely to win Nobel prize" "most likely to fake their death and start somewhere new" atd.

najdi moji plešku
V sobotu se kampus zaplnil rodiči, což mě velice mátlo, protože nejsem zvyklá vidět neznámé dospělé nečínské osoby. Na graduaci jsme samozřejmě vystupovali s orchestrem i sborem. Neměli žádné čepičky jako v USA, protože jsme v Číně, z čehož jsem smutná, protože se mi moc líbí, ale tak třeba někdy v budoucnosti na vysoké mi to vyjde.

Když jsem mluvila o obrovské Vánoční hostině, tak jsem netušila, co se stane po graduaci. Jídelna byla zaplněná desítky druhů dortíků, sýrů a salátů. Venku se grilovalo. A taky vyráběli cukrovou vatu a popkorn. Spousta ovoce, které jsme si namáčeli v čokoládové fontáně. Řekla jsem si, že na jeden to zkusím bez hyperalergenní diety a vymstilo se mi to. Hned druhý den jsem se hrůzně osypala, takže to za to nestálo a přístě to už neudělám. Obecně ekzém se mi zhoršil a tři dny jsem umírala na posteli. Začala jsem ale zase jíst dietu, abych si vyčistila své přetížené střevo a smutná játra.

Večer jsme měli prom (maturiťák). Přišla jsem na skvělý nápad na promposal, které jsem musela vyzkoušet. Udělala jsem ale chybu, protože jsem to vyzkoušela na náhodném člověku a nedošlo mi, že potom bude chtít strávit celý večer se mnou, což jsem nechtěla a pak jsem tak trochu zklamala i jeho i mé ostatní kamarády i sebe, ale tak co. Poučila jsem se ze své chyby a už ji nikdy nezopakuji. Každopádně mé promposal bylo legendární.


Od neděle do úterý nám odjížděli druháci, ze kterých většinu už nikdy v životě neuvidíme, takže se kempilo u brány a brečelo. Já nevím. Mně to zas tak smutné nepřišlo, protože vím, že jdou na své vysněné školy nebo budou cestovat a pracovat a v obou případech je čeká spousta skvělých věcí.

najdi moji plešku #2
Další den jsem hned musela na IOC (individual oral commentary - zkouška z angličtiny), na kterou jsem si samozřejmě vylosovala Macbetha, kterého jsem nejvíc nechtěla. Bylo to super těžký, byla jsem nervózní a mé výsledky nic moc. :-D Mám to ale z krku a vím na čem pracovat do budoucna.

Jinak závěrečné zkoušky byly celkově těžší než jsem je očekávala. Uklidňuje mě, že z toho máme všichni stejné pocity. Z ekonomie, čínštiny a matiky jsem měla dobrý pocit a povedly se mi. Chemie a biologie paper 1 byly taky super, ale paper 2 vážně nedávám. Nechápu, co přesně na otázku odpovědět, aby to bylo stejné jako v markscheme a učitel mi dal bod. Mám ale ještě rok to procvičit. ;-)

ŠOKY:
Měli jsme tu velice zajímavý incident s mou spolubydlící. Mám ji moc ráda, ale je neuvěřitelně tvrdohlavá, pyšná a neví, kdy už je to moc. Odmítla se odstěhovat v den, kdy měla odjet, a tak na ni museli zavolat ochranku. Zamkla nás v pokoji a začala volat policii. Snažila jsem se jí to rozmluvit, ale už to nešlo. Byla úplně šílená. Nadávala, házela věcma po pokoji ... Vím, že by mi nic nikdy neudělala, a tak jsem se nemohla přestat smát, protože mi celá ta situace přišla hrozně vtipná. To už zavolali ředitele a správce rezidencí s naším house mentorem. Ti stáli za dveřm a psali, jestli jsme Mini, Wan Xin a já uvnitř v pořádku, protože si mysleli, že nás tam Sia ohrožuje na životě. Ochranka odemknula pokoj a my museli pryč. Poslali tam Sie psycholožku se kterou je naštěstí Sia za dobré a podařilo se jí i dostat povolení, aby zůstala ve škole ještě jeden den.

Mé spolubydlící!!! Wan Xin, já, Mini a Sia
S vlasy jsem den ode dne spokojenější. Teď zrovna mi rostou rychleji na vrchu než po stranách a je z toho docela roztomilý účes.

Měsíc před koncem školy jsem konečně vyřešila jak si postavit nábytek a mám to teď v pokojíčku hezky útulné.

Z východní Evropy budeme mít dohromady jen jednoho prváka, což je velmi smutné. Tim Smith to vysvětlil tím, že tento rok je nás z toho regionu spoustu a navíc jsme drazí. Smutné. S Richardem jsem se ale domluvila, že se postarám o jeho prváka z Libérie. Jeeej

~Lenka

středa 2. května 2018

Žáby a Spartan race

Tři dny po sobě se hrál muzikál Legally Blond, který od září cvičili každý týden 8 hodin. Bylo to skvělý. Možná se přístí rok přidám, ale chci zároveň zůstat i v orchestru a sboru a dohromady by se to třískalo.

Také proběhla fashion show Renovaire. Lidi z naší školy jsou tak krásní. Jako fakt. Vypadají jako bohové a bohyně. Modely, které nosili byly jen z recyklovaných materiálů a peníze, které vybrali z přehlídky v Šanghaji, šly na charitu.

Slavili jsme Holi, což je hinduistický svátek přichodu jara, který se slaví v Indii a Nepálu tím, že na sebe házíte barevné prášky.

Tady mám v nose asi nějaký ten prášek, jinak vypadám bez vlasů skvěle!
Ekzém se mi brutálně zhoršil a tak jsem sestřičku Xinxin trochu přinutila, aby měla vzala do větší nemocnice než je ta v Changshu. Xinxin mě vzala do Suzhou (10 miliónů obyvatel, takže nemocnice byla obrovská). Měly tu dokonce celé oddělení pro cizince, takže jsem konečně mohla doktorce vysvětlit v angličtině, co mi vlastně je. Kromě toho, že mi předepsali hromadu kortikoidních a steroidních krémů, mě také poslali na test alergenů, což bylo úplně jiné než u nás, když vám napíchají alergeny jeden vedle druhého do předloktí a pak čekáte, co zčervená.

Tady jsem v jedné ruce držela kovový váleček a na druhé mi sestřička přejížděla něčím po prstu. Zkoušela všechny možné alergeny. Viděla jsem je na obrazovce v angličtině a děsila jsem se, když mi ten přístroj pípal při každém pátém alergenu. Výsledkem této zajímavé zkušenosti bylo, že jsem alergická na hovězí, mléčné produkty, žloutek, tuňáka, mořské plody, tmavé pivo a pyl. To mi přišlo jako úplná hloupost, protože jsem tohle všechno doteď jedla a každý den, ale řekli mi, že mé tělo to prý neumí zpracovat a jestli to budu jíst, tak se to nahromadí a budu mít šok. Pořád mi to přijde přehnané, ale většinu toho jsem radši vysadila. Nasadila jsem na pár dní kortikoidy, abych se pořádně vyspala a už mám zase kůži jako miminko.

Tento týden byl také North America and the Carribean culture week. Začal food fairem se spoustou sladkého nezdravého, ale vynikajícího jídla. Nejlepší bylo páteční interaktivní promítání The Rocky Horror Picure Show. Dostali jsme narozeninové čepičky, frkačky, noviny a vodní pistolky. Takto jsme se všichni usadili do divadla a čekali jsme, co se sakra bude dít. Začali nám promítat film a učitelé hráli to samé na pódiu. Do toho jsme např. pokaždé když se objevila Ema zakřičeli "slut", když mluvil Douglas "boring", když pršelo, tak jsme na sebe stříkali pistolkami a kryli se novinami zároveň. Byla to děsná sranda.


Poslední týden před Spartan race jsem na cvičení neměla ani trochu času, ale ve čtvrtek jsem zašla na jógu, tak aspoň něco. V sobotu jsme se probudili v půl šesté a vydali se do Šanghaje. Posnídali jsme kukuřici, vyzvedli si číslo našeho Spartana a pak už jsme vyběhli na 6km dlouhou trať s 22 překážkami.

Překážky v blátě a vodě jsou nejlepší :-)
Nejdřív jsme běželi v menších skupinkách, ale pak jsme se v polovině zase všichni sešli a pomáhali si. Tahali jsme se přes nakloněné stěny nebo z bahna, když to klouzalo a podobně. Běželi jsme v kategorii "open", takže pravidla nebyla tak přísná, a když jsme třeba nemohli uzvednout balvan, tak jsme to udělali dva zároveň.


Spartan race je určitě jedna z věcí, kterou jsem si tu za celý rok nejvíc užila a jsem pyšná na to, že jsme do toho nakonec s Ksenijou a Andjelou šly! Nebylo to ani tak těžké, jak jsme si myslely. Všechny překážky jsme samozřejnmě nezvládly, ale bylo jich asi jen pět, takže jsem na nás taaakhle pyšná. Nakonci jsme dostali medaili a tričko. Ksenija si jich hezky nenápadně nakradla pět v různých velikostech. Taky jsem tam zkusila znovu jít, ale cítila jsem se hrozně špatně haha a nakonec jsem odešla s jedním a zjistila, že jsem to původní ztratila, takže mám nakonec jen jedno. :-D

Naházela jsem vše zablácené do pračky, umyla se a šla zkoušku orchestru a sboru. Ten večer jsme měli One World konzert. Se sborem jsme zpívaly písničku ve svahilštině, kterou když zpíváte, tak tleskáte a dupete různé skupiny jinak a dohromady to zní úplně skvěle.

Za to, že jsme vystupovali a pomáhali s aukcí jsme byli pozváni na další jídlo zdarma haha, protože jsme prý pomohli škole vybrat milión dolarů. Měli jsme spoustu dortíků a kuřecích křidýlek.

Přihlásila jsem se na 24 hodin film making, ale bylo toho na mě už moc, tak jsem napsala Caro, že natáčet film nebudu a pak mě Linda probudila v půl osmé v neděli. Ukázala mi scénář, který vypadal skvěle a že to bude trvat jen pár hodin. Stejně bych jen spala a nic nedělala, tak jsem na to kývla.

Naším úkolem bylo natočit reklamu na růžovou svítící tyčku a zakombinovat do toho různé věci a fráze, jako: "fun fact, chickpeas are homosexual" a tak. Ještě jsem zahrála dinosaura v jednom dalším filmu a večer jsme se sešli v divadle a podívali se na všechny filmy, které během 24 hodin vznikly. A hádejte, co? Všechny byly skvělé, ale náš byl samozřejmě nejlepší jeej.

https://www.youtube.com/watch?v=tfvpW9Azqhg

Na den svatého Jiří jsem si vzala skautský šátek a lidem, kteří se ptali jsem trošku přiblížila, kdo skauti jsou a co dělají. Nikdo jiný se ke mně ve škole nepřipojil, takže jsem tu asi jediný skaut, což mě překvapilo.

S naším housem Heimat, jsme se rozhodli utratit zbytek rozpočtu, co nám dala škola na rok. Zbylo nám 10 000Kč, protože se nikdy nic neodsouhlasí, a tak nic nekupujeme. Třeba já jsem navrhla přístroj na ledovou tříšt jen za 350Kč, který funguje a bylo to zamítnuto. Když jsem navrhla, abychom koupili více košíků do laundry room, tak nepřišlo dostatek lidí, aby můj návrh prošel a podobně. Za všechny zbylé peníze jsme šli na večeři (nebo měli jsme jít, ale šlo nás jen šest, protože zbytek si vzal taxíka, lenoši). Objednali jsme si snad úplně všechno na menu. Byl to hezký večer až na otravné číňany, kteří si nás nenápadně i nápadně točili a fotili jako bychom byli jedna velká ZOO.

Poslední tři týdny než bude graduation našich druháků píšeme závěrečné testy, takže se všichni učí od rána do večera. Mám toho nad hlavu i přesto, že jsem se učila průběžně během roku, takže je mi líto flákačů, kteří teď sedí od šesti ráno do půlnoci v knihovně. Kupodivu neprokrastinuji. Zjistila jsem, že mě baví učit na předměty, které mám ráda haha. Zatím mám za sebou biologii Paper 1, který byl v pohodě, protože ho učitelé připravili z past papers.

Na zkoušku si nemůžeme přinést nic, kromě pera a průhledné lahve. Musíme být na místě půl hodiny před začátkem. Nesmíme dělat podezřelé pohyby "suspicious movements" :-D. Když dopíšeme test, tak odcházíme po řadách a je to celé super přísné.

Myslela jsem, že zkouška z čínštiny bude nejjednodušší, dokud nám učitelka čínštiny Tingting neukázala, co se od nás očekává v eseji!!! Budu se muset nejenom znovu naučit znaky, co jsme probrali (rychle se zapomínají), ale taky naučit se nové. Ukázalo se také, že nestačí napsat minimum znaků a bez gramatických chyb. Abyste dostali 6 nebo 7 (u nás jedna/dva), musíte se ve své eseji vytáhnout se složitějšími strukturami vět a čím delší esej tím lepší.

Za tento rok jsem se naučila jednu velice důležitou schopnost. Běhat za učiteli a komunikovat s nimi. Pochopila jsem, že jestli se chci něco naučit, musím se to naučit sama a potom za nimi běhat a ptát se na otázky.

ŠOKY:
Se spolubydlícími jsme zašly na nudle a celou dobu se mi smály, protože je jím hrozně pomalu.

Protože teď máme se Siou méně času, tak děláme jógu zrychleně. Dáme to video na 1.25 a posloucháme přitom Arctic Monkeys.

Moje vlasy jsou už tak dlouhé, že když se probudím, tak jsou rozcuchané.

Jídlo v naší jídelně mi teď nějak moc nejede, takže chodím často na večeři do Village. Najíte se tu dobrého jídla i za deset korun. Prodejci si vás pamatují a vědí, co si objednáte. Když vyzkoušíte několik stánků se stejným jídlem, tak potom víte, která paní má nejlepší sladkou omáčku a kdo je nejrychlejší. Village má hrozně zajímavou atmosféru, jestli sem ke mně jednou někdy někdo přijedete, tak vás tam stopro vezmu.

S Renatou jsme si šly nadšené zaplavat, že nebudeme muset nosit koupací čepice, protože nemáme skoro žádné vlasy a plavčík na nás byl naštvaný a snažil se nás vyhnat z bazénu, tak jsme předstíraly, že nevíme, co říká dokud nám nepřinesl nějaké erární čepice, ze kterých nás bolela hlava ještě víc.

Na kampusu se objevily stovky žab. Malé, velké, skákají po cestičkách a lidi se nekoukají pod nohy, takže je jich tu hodně rozpláclých.

~Lenka

čtvrtek 12. dubna 2018

Velikonoce a Šanghaj

Druháci odjeli na Project Week, takže jsme měli pozměněný rozvrh. První dva dny jsme místo školy pracovali ve skupinkách na group 4 projects (projekt, ve kterém dostanete téma a máte ukázat, jak je důležité koukat se na to z pohledu všech přírodních věd). V naší skupince (Joyce, Edmond, Washington a já) jsme neměli páru, co budeme dělat a přihlíželi jsme, jak ostatní dopisují své práce o modrých a červených obrech. Nám se nic psát nechtělo.

Napadlo mě, že bychom mohli vyrobit model města a podle simulátoru, který jsem našla na internetu modelovat kvalitu vzduchu. S Joyce jsme hned začaly řezat krabice a vyrábět autíčka, mosty a továrny. Edmondovi se to z nějakého důvodu nelíbilo, ale po dvou hodinách trucování taky začal vyrábět malé stromy. 😀


Celý týden nám svítilo sluníčko a bylo krásně. Ještě pořád mi jedna holka nevrátila bike card. To je tu takový zvyk. Lidi si půjčují a nevrací, i když jim to připomínáte každý den po tři měsíce. Půjčila jsem si ale od ostatních (já vracím) a s Ezgi a Soojin jsme vyjely na projížďku kolem jezera a potom na večeři do Village.

Zjistily jsme, že v Jimailongu prodávají malé želvičky jako mazlíčky jen za 10kuai (35Kč). Některé z nich vypadaly mrtvě a možná i byly. Chudáci.

Každý den běháme nebo jezdíme kolem jezera na kole, protože Spartan race se blíží. Otevřeli nám taky po třech měsících bazén. Když jsem chodila plavat před Vánocemi, byli jsme tam maximálně dva. Šla jsem si zaplavat už první den, abych si zkusila jaké to je plavat bez čepice (nemusím ji nosit, protože nemám vlasy jeej). Mačkalo se nás tam dvacet!

Stalo se, že jsem byla zase pozvána na večeři v Šanghaji. Tentokrát v hotelu Amanyangyun. Naše škola pořádala aukci, kde se dražily obrazy studentů a přátel školy, čajové sety, perly a vína. Já zpívala 水调歌头. Tatiana hrála na klavír, Tathagato na house a Han na er hu (čínský tradiční nástroj). Vystupovali jsme samozřejmě v národních kostýmech. Usmívali se na bohaté Číňany, kteří nám platí stipendia a snažili se jim vysvětlit, co UWC je.

Hotel je postavený na okraji Šanghaje. Přivezli sem tísíce let staré stromy (ten, který zalévám je nejstarší - asi 2000 let - a když si ho zalejete, splní se vám přání) a zbytky budov, které moc hezky zrekonstruovali.
Večeře skončila pozdě a na kampus jsme přijeli ještě později, takže jsem nebyla schopná se ráno probudit a jít do kostela, jak jsem plánovala na velikonoční neděli.

Dopoledne jsme barvili vajíčka a plnili plastová sladkostmi a vzkazy. Poschovávali jsme je po hřišti. Připravili jsme velikonoční piknik pro ty, co slaví Velikonoce a hlavně pro ty, co ne. Přišli i učitelé s dětmi, které byly nadšené hlavně z egg huntu. Vyprávěli jsme si o tom, jak se kde Velikonoce slaví a co vůbec jsou. Hráli jsme hry a jedli. Bylo to moc hezké odpoledne. ☺️

(Za ten půl rok, co tu jsem mi došlo, jak jednoduché je něco zorganizovat a jak je to vždycky zábava. Důležité je namotivovat lidi, aby přišli, mít tak nějak představu, co budete dělat a pak už to samo funguje.)

Velikonoční prázdniny jsme neměli, protože Velikonoce se v Číně neslaví, ale za to jsme měli Qingming festival. Něco jako dušičky u nás. Rodiny chodí k hrobům svých příbuzných a nosí jim květiny.

S Yuan a Ezgi jsme si udělaly výlet do Šanghaje.

Nanjing road


Hodinu jsme hledaly Ezgiinu oblíbenou tureckou restauraci. Byly jsme si stopro jisté, že jsme podle mapy správně a pak jsme zjistily, že ji zavřeli v roce 2015. Naštěstí jsme našly jinou tureckou poblíž.



Jestli někdy navštívíte Čínu, určitě zajděte na takzvaný fake market. Většinou se nachází v podzemí. Je tu spoustu malých obchůdků se suvenýry, všelijakými předměty a především padělky všech známých značek, které vypadají ÚPLNĚ identicky a většinou jsou i stejně kvalitní.


Na falešném trhu se od vás předpokládá, že budete smlouvat a jestli nesmlouváte, tak si o vás budou myslet, že jste hloupí.

Vstoupíte do obchodu a hned se k vám hrnou s kalkulačkou. Pokud se vám něco líbí zeptáte se, kolik to je? Protože žádné ceny nikde nejsou. Obchodník klidně odpoví 350rmb (Ukáže na kalkulačce 350). Vy na to: "Za to bych dala tak 60rmb." Oni: "No, tak 300rmb." Vy: "To je moc drahé." Oni: "250." Vy: "No, tak možná bych za to dala 80." Oni: "To mě chcete obrat o peníze. No, tak 200." Vy se otočíte a normálně odejdete z obchodu a oni za vámi začnou křičet: "180, 150, 120, 100." A když se vám ta cena už líbí, můžete se otočit a jít si to koupit. Jestli ne, můžete si to zajít zkusit do jiného obchodu, protože je vždy více obchodů, které prodávají stejné zboží.

Pokud se jím líbíte, dají vám ještě nižší cenu. Většina kupujících jsou cizinci (turisté) a čínsky umí maximálně 你好, takže když na ně začnete mluvit čínsky (jeeej, to už tak nějak umím), tak se jim obzvlášť zalíbíte.


Kromě občasných podivných zvířat v kýblech a čínských znaků, vypadá Šanghaj podobně jako Praha nebo jiné evropské město.



Třeba tady. Ty budovy jsou stejné jako u nás a na druhé straně je něco jako naše náplavka. Chodí tu tolik cizinců, že mi ani nepříjde, že bych byla v Číně.


Až teda na tenhle výhled. Ten nemáme.

The Bund
V Šanghaji jsou samořejmě slavné zahrady a chrámy, ale těch už jsme tenhle rok s Ezgi viděly tolik, že nám to stačilo. Takže jsme se jen tak procházely a jedly. Daly jsme si skvělé palačinky, které se nám ani jedné nepodařilo dojíst. Chtěly jsme ještě do nějaké galerie, ale nezbyl čas, takže příště.

Rozhodla jsem se zkusit něco úplně jiného a přidala jsem se ke kanoepolo (vodní pólo ale v kajacích). V kánojích se snažíte vhodit protejšímu týmu míč do branky zavěšené dva metry nad bazénem. Míč můžete odpalovat pádlem nebo normálně házet rukama. Bylo to úplně hustý.

Nejdřív mě trenér vyděsil tím, že mě uvěznil do kajaku a oznámil mi, že jestli se překlopím, tak se z něj možná nedostanu a mám začít pod vodou mávat rukama, aby mě zachránili. Mana s Dianshuem mě učili nácvik na "flip". Půl hodinu v kuse jsem se zakláněla a potápěla do vody vedle stěny bazénu, abych se nějak vyškrábala zpátky. Pak už jsme hráli. Dost mě to motivovalo naučit se různé triky. Někteří lidi v týmu jsou fakt dobří. Já jsem jako začátečník občas ani nevěděla, kam mi kajak pojede, ale prý to nebylo tak špatné a jestli budu trénovat, tak se o hodně zlepším. Mým cílem bude naučit se "flip" na místě uprostřed bazénu.

Ve sboru zpíváme novou písničku ve svahilštině a zní to skvěle. Orchestr nám trochu umírá, protože naše basa a cello asi nikdy nedržely smyčec v ruce a to, co z nich vychází zní jak umírající koťata. Koncert máme za týden, tak mě vážně zajímá, co tam zplodíme.

ŠOKY:
Škola nás požádala, abychom s Isabelle, Richardem a Alex zpívali v obchodním centru v Changshu tu samou písničku jako na čínském kulturním večeru. Ve stejný den máme taky s Ulabem akci v Šanghaji, kde jsme měli ukazovat dětem experimenty, který jsme za celý rok udělali. No a samozřejmě v úplně ten samý den je taky Spartan race, na který jsem se přihlásila. Však oni to zvládnou všechno beze mě, ale moc ráda bych si naposledy zazpívala, tak mě to trochu mrzí. ☹️

Mini (nejjemnější osoba jakou jsem kdy poznala) mě normálně praštila. Nos mě bolel ještě dva dny. Už je to ale dobrý.

Každé ráno se probudím a vypadám jinak (vždy krásně samozřejmě). Vlasy mi rostou super rychle.

~Lenka

neděle 25. března 2018

Oholila jsem si hlavu a nebojím se psů

Od té doby, co máme novou spolubydlící Wan Xin, se začaly dít divné věci. Sia, která nevkročila do posilovny rok, mě poprosila, jestli s ní nebudu dělat každý večer jógu. 😀

Dvakrát v týdnu se dokonce probudila brzy a šla na snídani. Potom zničehonic začala, počkejte si, UKLÍZET!!! S tím jsem jí moc ráda pomohla. Nikdy jsem vám náš pokojíček myslím neukázala, tak tady je.


Vypraly jsme i koberec a kupodivu to přežil.


Tohle je moje postýlka. Do pokoje jsem přišla, když byly nejlepší postele zabrané, ale i tak jsem se vším v pokoji spokojená. Naše UWC má největší postele ze všech.


Po kampusu se nám rozšířila ošklivá viróza. Lidé začali v noci ze čtvrtka na pátek zvracet krev. Hygiena dorazila hned druhý den. Z jídelny to nebylo, takže si to asi někdo přivezl z prázdnin. Nemocné poslali do nemocnice a pak do hotelu na noc. Na čtyři dny byli v karanténě. Už je jim ale dobře všem dobře. Studenti, kteří bydlí blízko odjeli domů na víkend, aby to nechytili. Obě mé spolubydlící mi nabídly, že mohu jet s nimi domů, ale zůstala jsem na kampusu a jsem v pohodě.

Výstava našich Visual Art studentů z druháku. Je tu tolik talentovaných lidí!


Při neproduktivní hodině biologie jsem vyrobila tenhle krásný plakát na hair donation.



Od pondělí do středy jsme měli každý den dvouhodinové povídání o vysokých školách v zahraničí. Všechno mě to zmátlo a vyděsilo, protože je tolik možnostní. Zatím máme na škole tři college counsellors (příští rok přijde ještě nový/á). Všichni umí dobře poradit, ale nejvíc mám ráda Martyna a Sama. Samozřejmě jsem dostala Elishu. Uvidíme ale. Třeba si sedneme.

Další divná věc se stala. Tim Smith (z admission office) si mě odchytil a řekl, že se mnou potřebuje na minutku mluvit. Začala jsem se děsit, že mi škola snížila stipendium a zároveň radovat, že mi třeba oznámí, že budu mít prváka, ale začal s něčím, co jsem vůbec nečekala. Pozval mě na večeři v Šanghaji s vice principal Harvardu, kde jsme já, Paula, Fritz, Kara, Huali a Handi měli reprezentovat UWC Changshu.


Byla to nejvíc fancy večeře, na které jsem kdy byla. Jenom na předkrmy jsme měli tři vidličky a tři nože různých velikostí jako ve Shrekovi. Jeden ze zakladatelů školy Wang Yi, ředitel naší školy Robert, alumni z UWC Changshu, která teď studuje na Harvardu a Tamara Rodgers (důležitá paní z Harvardu) měli proslovy. Na kampus jsme se vrátili až po dvanácté, takže mi nezbylo moc času na učení na test z biologie, ale za tu večeri to ale určitě stálo.


V pondělí přišla dlouho očekáváná hair donation. Joyce mě nechala jít jako první.


Hlavu si oholily ještě Renata, Stephanie, Elena, Joyce, Noelia, Samantha a holky, jejichž jména neznám. Dohromady darovalo vlasy 15 holek. Budou z nich paruky pro čínské děti s rakovinou. 🌝


Mám krásný tvar lebky, za který jsem vděčná mamince, která mě nechávala ležet na bříšku místo zad. Děkuji! Všechno je teď jinak jednodušší. Probudím se, opláchnu si obličej, vyčistím si zuby a jdu na snídani. Nemusím se starat o to, kdy můžu jít cvičit, abych si pak umyla a usušila hlavu. Lidé mi jen tak masírují hlavu, což je velmi příjemné. Tolik komplimentů na oči a řasy! Nechám si to takhle dokud mě to nepřestane bavit.


Nedávno jsem se přidala ke skupince The Environmentalists, kde se snažíme udělat naší školu tak sustainable jak to v Číně jde. Povedlo se nám nově zavést Meatless Mondays, proti kterým hodně lidí bojovalo, protože by je strašně omezilo, kdyby si jednou týdně dali k obědu veggie burger místo toho s hovězím.

Já a Steve jsme měsíc sbírali data po učebnách, kam se spousta lidí chodí učit místo knihovny. Zapnou topení na 27°C, rozsvítí všechna světla a pak odkráčí aniž by topení vypli. Taky jsme upekli veganské mňamky, které jsme prodávali v jídelně a v common rooms. Za výdělky nejspíš koupíme přístroje, které měří AQI v učebnách.


Tento týden je The Vagina Week. Každý den máme zajímavé workshopy (Everyday sexism, Gender Equality, Beauty Standards, Pornography, Rape Culture a další), tak jsem každý den alespoň na jeden skočila. Týden vyvrcholil The Vagina Monologues, které pro nás přednášeli v divadle. Příští rok se možná přídám. Bylo to moc pěkné.

Ve čtvrtek jsme s Xihang zašly znovu na Spectrum (LGBTQ+ komunita na našem kampusu). Tentokrát na otevřené session Faculty Coming Out, kde jsme poslouchali naše učitele a další z faculty povídat o jejich dětství a jaké to bylo vyrůstat s jinou než heterosexuální sexualitou. Většina z těch příběhů byla krutá. Vůbec jsem nevěděla, že tolik rodičů je alkoholiků a mlátí své děti.

Většinu disciplín v olympiádě jsme prohrály na plné čáře, protože jsme female house a žádná z nás nemá nohy dlouhé dva metry. Z našeho domu přišlo závodit sotva pět holek, tak jsem nakonec běhala sprint, štafetu i skákala do dálky. Paula nám získala alespoň druhé místo v páce.


Pár měsíců zpátky jsem se přihlásila s naším školním týmem na Spartan race, protože jsem si myslela, že to je jen zábavné běhání v blátě a pak nám poslali seznam překážek, které musíme překonat a vyděsilo mě to k smrti. :-D Přemýšlela jsem o tom, že bych odstoupila, ale ne. Chci to dokončit. Mám měsíc na to se připravit a mým cílem není vyhrát, ale závod přežít. S Ksenijou a Andjelou chodíme každý den běhat a posilovat, abychom tam neumřely.

Jak už jsem se zmínila dříve, Changshu je velmi známe pro textilní průmysl. Děje se tu přesně to, co vidíte v dokumentech o Číně. Děti si tu kazí očíčka v tmavé továrně šitím bund až 16 hodin denně.

S Miou, Soniou a Emou jsme naskočily na náhodný autobus a nechaly se odvést do centra, kde oblečení prodávají v pidi obchůdcích namačkaných na sobě. Jsou jich tu stovky. Procvičily jsme si čínštinu ptaním na cenu a smlouváním. Usmlouvala jsem slevu 40% na tričko s kebabem, ale musela jsem si koupit dvě, takže jsem to asi tolik nevyhrála.


Sehnaly jsme taky levné kšiltovky, aby se nám nespálily pleše. Už tu máme totiž skoro léto!


S Yuan jsme zašly na Black Panther!!! Zápletka nic moc, ale všichni herci jsou krásní a svalnatí, takže se na to hezky kouká.

V něděli jsem dobrovolničila v útulku v Suzhou s Animal Protection skupinou. Přihlásila jsem se jako dobrovolník, protože jsem doufala, že by mi to pomohlo s mým strachem ze psů a opravdu pomohlo. Když jsme vyskočili z minibusu a uslyšela jsem štěkání několika stovek psů, měla jsem chuť zdrhnout, ale připomněla jsem si, že z naší školy nikoho nesnědli, tak proč mě?

Vešli jsme a stalo se, co jsem čekala. Psi na mě začali skákat ze všech stran. Překonala jsem panický záchvat a po deseti minutách jsem se jim přestala snažit utíkat, protože to nemělo cenu. Byli všude. Pořád nechápu, že ostatním připadali roztomilí a nechali si od nich olizovat ruce, ale já se alespoň přestala bát. Nebyl na to čas. Vytírali jsme jejich "cely" plné hovínek a chlupů zatímco se nám pletli pod nohama a snažili se upoutat naši pozornost. Muselo jich tam být přes tísíc. Nikdy předtím jsem v útulku nebyla, takže nemohu porovnávat jejich podmínky, ale nepřišlo mi to tak hrozné. Byly to tři vyčerpávající hodiny, ale taky skvělá terapie a jestli se někdo bojíte psů, doporučuji.

ŠOKY:
Po nedávém incidentu s plesnivým kdo ví jak starým dortem jsem po čuchu našla rozkládající se pórek pod Miniiným stolem.

Naši druhácí budou pryč už za 55 dní. 😭

Spoustu šoků jsem zažila poté, co jsem si oholila hlavu. Pocit, když si nandám kapucu, lehnu na polštář nebo jen sprcha se nedá vysvětlit. Několik dní po hair donation jsem si oholila hlavu ještě jednou úplně dohladka. Nebyl to dobrý nápad. Druhý den jsem chytla hroznou rýmu a celý následující týden jsem byla ošklivě nastydlá.

A málem bych zapomněla. Šla jsem si jen tak na večeři a najednou na mě volá Steve "na kampusu je nějakej kluk z Čech, přijel na badmintonový turnaj". Rozběhla jsem se k tělocvičně, abych ho našla podle popisu ošklivý s brýlema. Chvíli mi trvalo než jsem mohla začít normálně mluvit česky. Ukázalo se, že je z Plzně, ale bydlí v Číně s rodiči a ségrami už 12 let. Teď chodí na mezinárodní školu v Suzhou. Jinak v Suzhou bydlí asi třicet dalších Čechů a schází se jednou za měsíc, aby si popovídali. Možná to jednou omrknu. Mé nadšení opadlo, protože se ukázalo, že je úplně mimo. Měl blbé narážky na mé vlasy, přitom jeho nebyly o moc lepší. Povídal mi o tom, jak je naše škola v díře a že nechápe, co tu my šprti děláme. Tak jsem mu mile vysvětlila, že v téhle "díře" žijí "šprti" z celého světa, kteří věří, že vzdělání je nejlepším prostředkem ke sjednocování lidí, národů a kultur za cílem dosažení míru a trvale udržitelní budoucnosti světa. To nečekal. 😀

~Lenka

pondělí 26. února 2018

CCE a SPIRIT WEEK

GIF o Talibanu si připravily Neha a Mariam z Pakistánu s klukem z Afghanistánu, jehož jméno si nepamatuji.

Tento týden byl SPIRIT WEEK. Každý den jsme se jinak oblékli. V pondělí jako náš oblíbený meme. Já byla Boromir, když říká One does not simply walk into mordor, ale poznal to jen Tman a můj učitel chemie. Smutné. V úterý jako dvojče, ve středu něco úplně jiného než bychom si vzali normálně, ve čtvrtek jako fotka z dětství, v pátek co nejvíc fancy, protože bylo CCE, v sobotu jako duha a v neděli jsme si měli na sebe vzít oblečení někoho jiného.

Eway drží naše TEDx mikiny, které konečně dorazily.
Zapojila jsem se do Kikiiného projektu a v pondělí jsem šla na focení.



Ve středu jsem měla testy z chemie a ekonomie. Chemie dobré. (UPDATE: dostala jsem 7 a mám z toho obrovskou radost) Ekonomie byla zákeřná, ale Ken je hodný a dává nám lepší známky než si zasloužíme, takže to dopadne nejspíš taky dobře.

Každý den samozřejmě zkoušky na CCE. V čtvrtek po škole mě začalo hrozně bolet břicho. Nevěděla jsem, co mám dělat a do nemocnice jsem se sestřičkou jet nechtěla, a tak jsem jen umírala na posteli v křečích. Do toho jsem měla být v jídelně, protože Akapela zpívala písničku, kterou jsem objednala na Valentýna. Prošvihla jsem to, ale Danche tam doběhla a natočila mi to.

Chodily mi zprávy ať jdu na závěrečnou CCE zkoušku, že jsem pozdě, ale já se nemohla ani pohnout a do divadla bych sotva došla. A potom se všechno úplně změnilo. Postupně se za mnou zastavilo tolik lidí. Všichni mi nabídli léky z jejich zemí. Teplé obklady. Masáže žaludku. :-D Svačinky. Sia mi objednala Bubble tea, které vždy zlepší všechno. Něco z toho, co jsem požila mi zázračně pomohlo a podpíraná Yuan jsem dorazila pár minut před zkouškou. Už si mysleli, že nedorazím a byli tak nadšení, že mě to přestalo bolet úplně a vystoupení jsem zvládla v pohodě. Jen bez kostýmu, ale nikdo si nestěžoval.

Od CCE večeře jsem očekávala víc. Všude samé červené fazole. Bylo tam ale taky spoustu ovoce a tak jsme si nakradly mandarinky a melouny do pokoje na večer.

Čínský kulturní večer se povedl!!! Jak taky jinak, když jsme to zkoušeli každý den několik hodin. Naše představení nepatří mezi nejlepší, ale všechny jsme ohromili tím, že si pamatujeme slova.

https://v.qq.com/x/page/l0550dnjnsv.html (naše vystoupení je okolo jedné hodiny a čtyř minut, myslím)

Li Ping jsem neposlechla. Boty na podpatku jsem si nevzala. Za prvné je nemám a za druhé se k národnímu kostýmu ani trochu nehodí. Šla jsem bosá a make up, co mi napatlali na obličej jsem na protest smyla a Kiki mi pomohla s rtěnkou, aby ze mě čínská vláda viděla alespoň něco.

Zleva já, Richard, Alexandra a Isabelle. Bude se mi po našich zkouškách stýskat.
V sobotu jsme měli lip sync battle všech domů. Z Heimat nás bylo nejmíň a ani jsme nepostoupily do dalšího kola, protože konkurence byla silná. Zpívaly jsme a tancovaly  převlečené za zvířátka do Thriller a The Lion Sleeps Tonight.


Tyhle mňamky se jmenují chuan. Na začátku roku jsem je zkusila a jsou dobré, ale radši je už nejím. Kdo ví odkud je to maso a olej z toho odkapává na všechny strany. Moje spolubydlící milují studené maso zatavené v plastových sáčcích, což taky nemůžu pochopit. Mini si objednává i celá kuřata v sáčcích. Nechápu.


V Pizza hutu jsme s Ezgi zkusily největší prasárnu - kolu s čokoládovou zmrzlinou a šlehačkou na vrchu.


ŠOKY:
Jsem asi úplně pitomá. Celý půl rok jsem používala adaptér na zásuvku a dost mi to komplikovalo život, protože jsem si přivezla jen jeden. Steve se pak učil u mě u stolu a zapojil moji prodlužovačku přímo do zásuvky a když jsem přišla, všimla jsem si , že prodlužovačka svítí a nabíjí se mi počítač. Jsem to ale hlava dubová.

Soojin z Jižní Koreji se k nám do pokoje nakonec nestěhuje. Škola potřebuje peníze, a tak přijala nové studenty do predp a jedna z nich bude naše nová spolubydlící.

~Lenka

Čínský nový rok v Pekingu

Čínský nový rok jsme strávily s Elenou z Gruzie a Ksenijou z Černé Hory u Diany (Lu Handi) doma v Pekingu. Koupit jízdenky na vlak je o Čínském novém roku téměř nemožné. Diana je nám koupila dva měsíce dopředu, když celá Čína čekala u počítačů v šest hodin ráno a klikala myší o život. Rychlovlakem jsme byli v Pekingu ani ne za šest hodin. Vlak byl krásně tichý a čistý a ani jste si nevšimli, že jedete 309km/h.

Brzo ráno v den Spring festivalu jsme zašly do Carrefouru, který byl přeplněný k prasknutí. Vystát frontu u pokladny, abychom koupily tradiční ozdoby na dveře, nám trvalo 40 minut.

Slavnostní večeře k oslavě nového roku s Dianinými rodiči a UWC USA alumni Madeleine, která náhodou taky hraje na housle a má pět sourozenců.
Večeře byla vynikající. Moje nejoblíbenější byla určitě pekingská kachna.


Naučily jsme se dělat knedlíčky, které se jí o půlnoci nového roku a kdo najde burák, který se schoval, bude bohatý v přístím roce. Schovaly jsme radši dva buráky, abychom měly větší šanci a oba dva našel Diany táta.


Pálivý kuřecí hnát i s nehtem. Psa jsem pořád ještě neochutnala a ani jsem neslyšela nikoho říct, že by psy jedl, tak jsme si to možná vymysleli.
Diana má doma pejska, který se jmenuje Happy a úplně změnila můj pohled na psy. Štekla na mě jen jednou, když jsem jí omylem stoupla do jídla. Jako chodící teplý polštářek. Pořád mi olizovala nohy, ale jinak byla zlatá.


Od osmi do půlnoci běžela novoroční show na CCTV, na kterou kouká v Číně každý. Bylo to něco jaké náš čínská kulturní večer, jen s nejslavnějšími celebritami a milionkrát lepší. Nikdy jsem nic takového neviděla. Muselo to stát miliardy. S Ksenijou jsme také celý večer chytaly hongbao, což jsou červené obálky, které lidé posílají na WeChat a kdo je otevře první dostane peníze uvnitř. Ksenija nachytala přes 70RMB! Docela dobrý. Rodiče Diany nám místo peněz daly krásné náramky. Spousta lidí v host rodinách se cítila tento večer trapně. Například Ezgi dostala od všech příbuzných její host rodiny 1000RMB a nevěděla, co na to má říct.

Diany rodina bydlí na okraji třetího okruhu. Jak všichni víte, tak Peking je neskutečně obrovský a bydlí tu třikrát víc lidí než v České republice. Pokud chcete bydlet blízko centra, zaplatíte víc než na Manhattanu a to nejvtipnější je, že vám byt čínská vláda odebere po sedmdesáti letech.



Vystály jsme si další frontu (musí se jít přes kontroly) a navštívily Náměstí Nebeského klidu, kde Mao Ce-tung vyhlásil v roce 1949 Čínskou lidovou republiku. Mao je v mauzoleu uprostřed náměstí. Jinak se tu také nachází národní muzeum a Velká síň lidu. Koupila jsem si malou čínskou vlaječku, abych si ji pověsila do pokoje.

Mao je přesně za mou hlavou.
Tady už Mao v celé své kráse na bráně Nebeského klidu, která vede do Zakázaného města.


Zakázané město je obrovské a krásné. Jen bych si to víc užila, kdybych tam byla sama. Neustále do mě někdo šťouchal a ptal se jestli se můžu vyfotit s jeho matkou nebo synem.


Zakázané město je obrovský komplex budov postavený pro císaře z Ming dynastie. Je zakázané, protože kdo sem vstoupil mimo císaře, jeho žen a služebnictva atd. byl popraven.



Turisté jsou hlavně Číňané z jiných provincií, kteří přijeli na prázdniny. Obecně je ale v Pekingu běhěm Čínského nového roku méně lidí, protože všichni, kdo tu pracují, jedou zpátky na venkov za rodinou.


Vystály jsme také frontu na Temple fair, což je něco jako vánoční trhy s poutí dohromady. Ve stáncích prodávají dobré jídlo a malé pejsky, protože letos je rok psa. Milion lidí až mi z toho bylo zle. Vše tu bylo předražené, tak jsme se vyhly davům u stánků a prošly se kolem jezera.


Zmrzlé a hladové jsme se dohrabaly do první restaurace, kde nám Diana objednala hrachový dort? Proč by to dělala fakt nevím. Bylo tam spousta jiného dobrého jídla. Vypadal jako zelená kostka, ale příjemně mě překvapil. Nevím, jak to udělali, ale chutnal dobře.

Velká čínská zeď je nádherná. Stálo to i za 2 hodinovou frontu na autobus tam, která byla dlouhá přes kilometr, ale rychle se hýbala. Na začátku fronty začali zoufalí lidé přeskakovat zábradlí jako by jim šlo o život. Policie je většinou rozehnala, ale jeden chlápek se k nám dostal. Vrhaly jsme na něj ošklivé pohledy a říkaly jsme si, jak bychom to nikdy neudělaly. Počkejte si. O dvanáct hodin později se to změnilo.

Po dvou hodinách jsme se konečně dostaly do autobusu, který se rozjel rychlostí šneka, protože silnice vedoucí ke zdi byla ucpaná. Hezky jsem se aspoň vyspinkala.

Doporučuji nepít den dopředu než se vydáte ke zdi, protože na ty záchodky nehcete. Vystály jsme si další frontu. Tentokrát na skluzavky, které nás vyvezou na zeď a pak se můžeme sklouznout dolů od zdi. Myslela jsem, že pojedou rychleji, ale i tak to bylo hustý. Chytře se mi podařilo smazat si všechny fotky z foťáku, takže máme jen Eleny z mobilu.


Překonaly jsme část zdi, kde prakticky jen stojíte ve frontě a čekáte až se všechny babičky, které už nemohou pokračovat dál, vyfotí. Takhle vlna lidí pak sejde dolů a vy máte krásnou prázdnou zeď jen pro sebe. Byla to docela makačka. Obzvlášť, když jsme si myslely, že jsme na konci výletu a pak nám došlo, že se musíme vrátit ke skluzavce, aby nás vzala zpátky, takže jsme vlastně v POLOVINĚ.


Trochu nám to nevyšlo s časem a poslední autobus nám podle řádu ujel, když jsme čekaly ve frontě na skluzavky zpět. Začaly jsme panikařit, protože bychom si musely objednat taxíka, který by byl za 300RMB místo 12RMB za autobus. Běžely jsme a modlily se za náhradní autobusy, protože všichni se přece musí nějak dostat z té zdi domů.

Doběhly jsme na parkoviště, kde se tvořila nová kilometrová řada s tisíci Číňany čekajícími na autobusy, kterých zbylo posledních desítka. Všimly jsme si ale, že dva chlápci před námi přeskočili plot a rychle se rozběhli k autobusu, který je vzal dovnitř na stání. O pár minut později to samé udělala rodina s miminkem, ale vojáci je chytli a poslali zpět. Podívaly jsme se na sebe a uvědomily si, že nemáme, co ztratit, když to alespoň zkusíme. Ksenija se podívala na jednoho z vojáků a moc hezky se usmála a ukázala na plot, jestli ho můžeme přeskočit. A on na to KÝVL hlavou! To už jsem já přeskočila plot a rozeběhla se sprintem k nejbližšímu autobusu.

Ostatní ve frontě si nás všimli a začali také přelézat a utíkat na všechny strany. Přiběhlo dalších pět vojáků a začali nás hnát zpátky. To už jsme my ale byly dál a oni se neobtěžovali nás dohnat. Autobus, ke kterému jsme doběhly se ale rozjel pryč. Běžely jsme k dalšímu. Rvaly se davem a snažily se nerozdělit. Jeden autobus nás nakonec vzal jako úplně poslední. Takhle ráda jsem už dlouho nebyla. Vmáčkly jsme se do uličky a střídaly se v sezení, protože nás bolely nohy a cesta byla dlouhá. Paní za mnou nebyla moc nadšená a strkala mi celou cestu kolena do zad :-D, ale už mi to bylo všechno jedno. Hlavně, že jsme jely domů.


Další dny už jsme cestovaly po Pekingu samy bez Diany, protože měla hodiny Pekingské opery a musela se učit. Párkrát jsme se ztratily. Čínsky jsme se dokázaly na cestu zeptat, ale odpovědi jsme už kromě doprava, doleva a máchání rukou nerozuměly. Kupovat jízdenky a jezdit metrem jsme se taky naučily. Jen nám celkem často automaty odmítaly bankovky, ale musely jsme hledat kombinace, které přijme.


Po čuchu jsme objevily malinkatou skvělou pekárnu. Kam jsme ještě několikrát zašly.

Nejlepší zmrzlina jakou jsem, kdy měla. Byla na ní kokosová poleva, která chutnala jako Raffaello.


Oslavily jsme Eleny narozeniny. Elena je blonďatá, kdyby vás to zarazilo, protože je vlastně Ruska, ale celý svůj život žila v Gruzii a do Ruska ani nesmí.


Uvařily jsme pro Diany rodiče a jejich uklízečku večeři. Bramboráky s kečupem a špagety s rajčatovou-bazalkovou omáčkou a sýrem jako hlavní chod a palačinky s nutellou jako dezert. Takhle to zní hrozně, ale povedlo se nám to a byli z toho úplně nadšení. Překonaly jsme i krizi bez struhadla. Ksenija oběhla několik obchodů v sousedství a jedno našla.


Jinak Diany maminka mluvila anglicky, protože má cestovní agenturu v jižní Americe, ale Diany táta mluvil anglicky asi tak jako my čínsky, takže naše rozhovory byly zajímavé. Mluvil na nás anglicky a my odpovídaly čínsky.


Navštívily jsme Art district 798, kde je spousta galerií, kaváren a street foodu.

Poslední den jsme zašly do kavárny, kde se Elena učila na maturitu a dokončovala své IA. Já a Ksenija jsme četly povinnou četbu na angličtinu - Purple Hibiscus. Po Macbethovi, ve kterém jsem si musela každé páté slovo překládat a dumat, co se tím snaží autor říct jsem knížku v moderní angličtině uvítala a nezklamala mě ani trochu. Je od nigerijské autorky Chimandy Ngozi Adichieové. Jsem ráda, že naše škola vybrala knížku od někud jinud než USA nebo Británie.

ŠOKY:
Největším šokem pro mě byly davy. Tolik lidí jsem v životě neviděla. Ne, že by se někdo omluvil, když vám stoupne na nohu nebo vás odstrčí celou svou silou. Na všechno se čekalo, ale mě čekání ani tak nevadí. Spíš lidé, co si mě nenápadně natáčí nebo se se mnou snaží vyfotit aniž bych si toho všimla. Z těch je mi zle. Ksenija se jim líbila nejvíc. Někteří se alespoň ptají. Vím, že můžeme říct ne, ale někdy je jednodušší prostě říct ano a odbýt si to.


Falešné listy na stromech jsou časté. Kupodivu to nevypadá tak špatně.


Hloupé děti s hloupými rodiči si bruslí na řece, která už rozmrzá. Led byl tenoučký a na některých místech i roztál, protože už bylo nad nulou.

Dalším šokem byli vojáci a policie na každém rohu. Na vlakovém nádraží i se zbraněmi v rukou.


V obchodě s importovaných zbožím jsem náhodou našla československé sušenky. Milé překvapení. Stejně jako to, že Diany maminka vlastní sbírku knížek Milana Kundery, pěje ódy na Kafku a váza na stole byla také vyrobená v Česku. Ne, že bych od nich něco četla. Z knížky krtečka, kterou jsem jim dala, byli nadšení.

Myslela jsem, že budu potřebovat masku, protože Peking je přece znečištěný. Ale je to úplně naopak. Peking je čistší než Praha a možná i Říčany. Vláda přesunula továrny do Nanjingu a Chengdu. Vzduch čistí od všech částic, takže se ani nemohou vytvořit mraky. Nevím na 100%, jestli to je pravda, ale dávalo by to smysl. Proto také v Pekingu nesněží ani neprší a obloha je skoro vždy modrá.

~Lenka