úterý 20. srpna 2019

再见

Co jsem dělala poslední měsíc v Číně a proč jsem o tom ještě nic nenapsala?

PROTO


To byla skutečně většina našich posledních dvou týdnů při zkouškovém, protože jsme si do hlavy v knihovně cpali to, co jsme v hodinách nestihli nebo co jsme zapomněli a bylo to skutečně vyčerpávající.

Jelikož jsem se už ale dostala na vysokou jeej, tak jsem to brala víc na pohodu a užívala jsem si poslední týdny v Číně a v Changshu. Nijak na škodu nebylo ani to, že jsme s kamarádkou koukaly na nové díly GOT hodinu před zkouškami, protože jsme obě úspěšně odmaturovaly.

Jakožto správný minimalista mám šaty i boty od někoho vypůjčené.
Zde máte naše krásná maturitní vysvědčení. Na spoustu spolužáků se přijely podívat rodiny z velké dálky, a tak to škola brala velmi vážně. Zkoušeli jsme si dva měsíce dopředu pořadí v jakém nastoupíme na pódium, kdy komu potřeseme rukou a kam se máme usmívat, aby všechno bylo perfektní. A nakonec to opravdu bylo efektivní a rychlé.

Naše třída čínštiny s mojí nejoblíbenější učitelkou Tingting (zlomila si ošklivě ruku na jachtě, takže jsme měli poslední měsíc samostudium :( )
Tím, že jsme už nemuseli chodit do hodin, tak jsme mohli strávit víc času s učiteli a ostatními lidmi na kampusu. A někteří z nás už dokonce odmaturovali úplně, takže si jen tak chodili na výlety a smáli se nám, co bereme Chemistry Higher Level. My a francouzštináři jsme měli maturity až do posledních dnů.


V přestávkách mezi učením jsem se venčila v chrámu, který máme poblíž. Zrovna slavili svátky, při kterých je vstup zadarmo (jinak je asi za 15Kč).


S našimi house mentory jsem hrála deskovky víc než kdy jindy. Tahle byla dost hustá. Já byla elfí armáda s Gandalfem na straně trpaslíků, která se snaží zastavit skřety. Hodně se v tom hází kostkami a to mě baví.


Jezdili jsme s kamarády na kole po Changshu. Jedli naši poslední smaženou rýži z village, kde jíme, když nám leze Sodexo ze školy krkem. Pili jsme naše poslední bubbletea. Zpívali poslední karaoke atd.

V den, kdy jsem slavila své 19. narozeniny jsem psala maturity z ekonomie, matiky a čínštiny. Byl to jeden z mých nejnáročnějších dnů vůbec, takže bych asi všechny kousla, kdyby mě probudili o půlnoci na dort. Uspořádala jsem si tedy svou vlastní narozeninovou oslavu dopředu.

Objednala jsem 50 velkých injekčních stříkaček na Taobau. Po technologiích v Číně se mi bude taky stýskat. Chceš z ničeho nic injekční stříkačky? Vložíš fotku toho, co chceš do Taobaa. Klikneš na ty nejlevnější a zároveň nejlépe ohodnocené. Vybereš jednu z 20 velikostí. Zaplatíš jedním kliknutím přes Wechat a dorazí ti domů často už do druhého dne. Na obrovskou vodní bitvu (samozřejmě na trávě, aby se neplýtvala voda, ale zalévalo) jsem pozvala své nejoblíbenější z nejoblíbenějších. Přidali se k nám i ti, kdo šli zrovna okolo nebo nás viděli z oken. Stálo to za to. Stříkačky jsem předala jedné z prvaček, aby vodní bitvu uchovala jako tradici. Doufám, že to vyjde. :-)

Co jsme ještě dělali? Vím, že tým z našeho Heimat house dvakrát vyhrál hon na kočky. Klub ochrany zvířat pořádá takzvané 'Cat Hunts' neboli hony na kočky. Kočky se u nás ve škole začaly nezastavitelně množit a potom je už nemá kdo krmit. Proto je chytáme, a pak vozíme k veterináři, aby je všechny hezky vykastroval. Hon na kočky je větší věda a zábava než to zní. Každý tým dostane klec, připraví návnadu a potom klec umístí na nejstrategičtější místo na kampusu. Nám se osvědčila cestička z brambor zakončená tuňákem přímo v kleci a klec umístěná tam, kam chodí většina koček spát a učitelé "tajně" kouřit.

tohle je Paula a rajčatový hotpot s rybou, houbami, bramborami a tak, na který jsme šli jako celý house Heimat
Papali jsme poslední čínská jídla. Po těch se mi bude stýskat asi úplně nejvíc. Chutnají mi kuchyně z různých částí světa, ale na východoasijská jídla nic nemá. Je tu tolik možností!! 


Mimochodem příští rok přijala naše škola víc kluků, a tak už nebude žádný 'holčičí dům.' I přesto, že jsem nejdřív nebyla nadšená, že jsem skončila v jednom z mála holčičích domů, tak jsem si to tam hned oblíbila a nakonec to byl nejlepší dům, ve kterém jsem mohla skončit.


Jako komunita jsme se rozloučili posledním Open Micem (s kamarádkou jsme si zazpívaly tradiční polský horalský zpěv, protože proč ne, když už mě ho naučila). Měli jsme samozřejmě i prom, ale oproti maturitním plesům v Čechách je to slabý. Byla jsem tam tak na hodinu, a pak jsem odešla balit a loučit se, protože hned další den jsme my druháci odlétali. Celou noc jsem strávila vyráběním slizů s kamarády, protože to je lepší než prom a povídáním. Další den byl velmi nepříjemný až ošklivý. Postupně pro nás jezdily autobusy a všichni brečeli jako bychom šli na smrt a bylo to vážně hrozně smutný a už nic takového nikdy nechci. Dík.

Je opravdu divný o tomhle všem psát, když už u nás na kampusu nejsem a už tam nikdy jako student nebudu. Musím říct, že jsem si žití v komunitě moc oblíbila. Je to vlastně takový dvouroční skautský tábor. Nevím přesně jak to popsat. Všichni se známe. Bydlíme spolu. Když chci za kamarádem, jsem tam do pár vteřin. Učíme se spolu. Když chci s něčím pomoct, můžu i zaklepat na dveře učitele, který mi kromě vysvětlení dá i večeři. :-D Když chce kdokoliv něco podniknout, dalších třicet se k němu do minuty přidá. Na našem ostrůvku se dá podniknout víc aktivit než v celých Říčanech. A ještě víc tím, že je většina lidí tolik aktivních a nadšených do nejrůznějších věcí. Navíc si u nás na kampusu můžu zacestovat do jakékoliv země světa jen tím, že si k někomu přisednu na snídani.

Už mi to všechno chybí a těším se až naší školu navštívím alespoň v lednu až tam popluji se Semester at Sea. Od stýskání mě ale rozptyluje to, že se mi díky UWC otevřelo neskutečně možností, které jsou stejně tak a ještě víc lákavé. Už jen to, že mohu cestovat kamkoliv ve světě a někdo ze spolužáků se tam o mě postará a všechno mi ukáže (jako třeba tohle léto moje kamarádka Ezgi z Turecka). Musím se ale přiznat, že začínám mít úzkosti z létání, protože nedokážu nemyslet na to, že ničím planetu. Asi začnu chodit na kurzy teleportace nebo si pod stromeček k Vánocům budu přát svá vlastní křídla.

Nemám toho všeho cestování už dost a nechci zase zpátky domů? Je pravda, že jsem párkrát měla chuť vrátit se do Čech a jít tady na medicínu nebo na chemii či co. Bylo to obzvlášť lákavé, když jsem měla pocit, že třeba vůbec neodmaturuju IB v Číně. Bylo příjemné vědět, že všechno své snažení můžu vlastně jednoduše zahodit a jít zpátky do Čech a tam bude všechno tak jako to bylo předtím. A je pravda, že i předtím jsem to tady měla moc ráda a pořád mám.

Když jsem pak o tom ale zase přemýšlela, tak jsem se úplně vyděsila, že bych najednou přišla o všechna ta dobrodružství, možnosti, nové lidi a kultury, které můžu poznat jinde než u nás (taky o americký vzdělávací systém, se kterým se chci seznámit, když zní tak pohádkově a spoustu lidí o něm básní). Myslím si, že kdybych teď odešla na medicínu (ještě jsem se tam ani nezkoušela hlásit a už mluvím, jako bych se tam dostala - promiňte prosím vy, kteří jste dali tvrdou práci do připrav na přijímačky českých vysokých škol), tak už mám vlastně celý život nalinkovaný a nic se třeba drasticky nezmění.

Půjde to nejspíš takhle. Medicínu snad budu studovat. Medicínu snad dostuduji. Budu doktor. Přestěhuji se do jiného města. Budu mít třeba s někým dům nebo byt. Budu mít třeba kočku nebo rybu. Budu mít třeba dítě. Budu dál pracovat a bude mě to naplňovat a bavit. O prázdninách si odpočinu na dovolené. Půjdu do důchodu. Budu třeba chodit hrát s místní kapelou na kytaru. Umřu. Samozřejmě chápu, že mezitím by se stala spousta a spousta jiných věcí a dobrodružství a kdo ví, kam by mě ta cesta vzala. Třeba bych takhle vůbec nežila a nebo by mi to naopak vyhovovalo. Zrovna ale nemám chuť tuhle cestu začít a v koutku mysli doufat, že by se tam něco nepředvídatelného samo objevilo. Mám chuť se vydat někam jinam, rozhlížet se jaké jiné cesty existují a to nepředvídatelné sama objevovat. Třeba se po čtyřech letech hledání toho, co ani nevím, co to je, vrátím a podám si přihlášky na medicínu. Alespoň pak budu vědět, že to skutečně je to, co chci.

Zdá se mi, že to, co jsem tady popsala je ve zkratce jedna věta. 'Ještě se nechci usadit.' A je divný, že o vysoké v Čechách přemýšlím jako o usazení. Pro někoho je to přeci úplně nový začátek a opak usazení. Pokud tyto poslední čtyři odstavce někoho urazily, je mi to líto, ale lépe neumím popsat to o čem přemýšlím. #nohate Jestli mě znáte trochu víc, tak víte, že moc často své názory nevyjadřuji a to je asi proto, že nemám pocit, že jsou pro ostatní nějak zvlášť přínosné. Ale, co je na tom určitě přínosné je to, že pokud si někdo myslí, že se mýlím, tak mě snad opraví a naučím se zase něčemu novému. Takže do mě...

To jsem se ale hezky rozpovídala. Určitě ještě přidám nějaký příspěvek nebo fotky až se vrátím do Číny. Mám to stopro v plánu. Je tam ještě tolik míst, které jsem nenavštívila. Tolik jídel, která jsem neochutnala. Taky si plánuji popovídat plynně čínsky s náhodným vesničanem o jeho oblíbené metodě pěstování rýže.

~ Lenka


Když si po sobě čtu své roztroušené myšlenky, zdá se mi, že tento příspěvek je jedna velká obhajoba toho, že jdu studovat do zahraničí. Ať je to, co je to, doufám, že jste se zase dozvěděli něco nového a děkuji, že jste tu se mnou dva roky vydrželi. <3



čtvrtek 25. dubna 2019

Lstivé děti nám ukradly Velikonoční vajíčka :(

Konečně došlo na One World koncert, na který jsem se těšila. Vystupovali jsme s orchestrem a sborem jako vždycky. Tentokrát jsem se taky přidala ke skupině, se kterou jsme dva měsíce nacvičovali Indický tanec. V Číně se dá sehnat všechno. Můžete si i online zapůjčit sárí (indický kostým) na dva dny. Indický tanec měl velký úspěch. Bohužel můj současný účes se k sárí nehodí, a tak jsem měla na výběr mezi šátkem a parukou.

Schválně která jsem
V orchestru a sboru jsem byla celé dva roky a po naší partě se mi bude stýskat. :(( Určitě si ale plánuji najít nějaký jiný orchestr, kvartet, sbor nebo a capellu.

S naší skupinou z Indického tance jsme zašli do nové Indické restaurace v Changshu. Majitel i kuchaři jsou všichni Indové. Aaa je to vynikající! Určitě mám v plánu podívat se do Indie a Bangladéše.
Následující týden byl Black History Week (česky to je podle wikipedie Týden černošské historie). Je odvozen od, pro USA typického, Měsíce afroamerické historie. Černošská komunita při něm vzpomíná na významné osobnosti své komunity a připomíná si hrůzy otroctví a kolonialismu.

U nás ve škole to bylo pojato podobně, ale zároveň taky jinak. Týden začal Global Issue Forum, které bylo o rasismu ve světě a u nás ve škole. Úplně jsem nepochopila některé argumenty, ale sama k tomu nemám co říct, protože nevím, jak se kdo cítí, a tak jsem jen poslouchala.

Je to zvláštní, že i u nás na škole, kde není žádná většina (kromě Číňanů), tohle musí citlivé téma. Po celou dobu GIF panovalo v divadle nepříjemné napětí. Ale pak se to zase rychle rozpustilo, všichni jsme se zasmáli a šli na večeři.

Saliha (moje kamarádka z Nigeru) měla dobrou poznámku, že ona sama a většina černochů u nás na škole ani nezažila rasismus, protože nejsou Afroameričané, ale jsou z afrických zemí, kde je populace převážně černá. Navíc různé skupiny lidí jsou diskriminované v různých částech světa, a tak bychom měli diskutovat i o Asiatech, křesťanech, muslimech, původních obyvatelích různých kontinentů a tenhle list nikdy nekončí. Občas jsem měla pocit, že to někteří lidé berou jako soutěž a snaží se jen dokázat, že to oni jsou na tom nejhůř. Většina komunity to ale brala rozumně a hlavně jsme se soustředili na to odkud tento problém pochází a jak můžeme věci zlepšit.


Kromě každodenních workshopů si pro nás "Black community" taky připravila hezkou show, která byla směs poetrie, mluveného slova, písní a tanců. Tento týden byl plný kontroverzních a citlivých diskuzí a jsem ráda, že lidé naslouchali nebo se alespoň snažili.

Do Changshu se přestěhovala rodinka s dětmi ze Zlína, a tak mě přišli navštívit. Moc se jim tu líbí na hřišti, a tak snad zase brzy přijdou.


Jak už asi všichni víte, tak jsem nespokojená se svým učitelem biologie. Sice už nezachráním sebe, ale mohu ušetřit ostatní lidi trápením v jeho hodinách. Nechápu, že tady tenhle učitel stále je. Zdokumentovala jsem jeho hodiny jako správný detektiv, podala stížnosti, dvakrát jsem mluvila s ředitelem a opakovaně jsem mluvila s učitelem samotným. Ať dělám, co dělám, tak tu stále je. Vyhlásila jsem tedy stávku a už měsíc nechodím do jeho hodin. Uvidíme, co se stane...

Přišly Velikonoce, o kterých se tu navzájem nemlátíme, což je hezká změna oproti těm doma. Věřící a nevěřící jsme navštívili dva kostely v Suzhou. Většina vyrazila do katolického, kde potkali převážně Indy, Poláky a Filipínce. Tenhle kostel nás taky všechny pozval na oběd, což bylo moc fajn.


Já radši šla do mezinárodního, kde jsme zpívali písničky a tancovali. Tady se sešli hlavně lidé z různých zemí Afriky a Američané. Tenhle kostel mě vždycky nabije energií a mám pak dobrou náladu. Někteří lidé se v tom vážně vyžívají, celou dobu drží ruce nahoru a různě se kroutí haha.

Závidíte mi šaty cooo a hlavu jsem si oholila, abych šetřila vodu a měla víc času na učení. NE, dělám si srandu haha.
S Marian jsme jako minulý rok zorganizovaly Velikonoční piknik a egg hunt - lov vajíček. S láskou jsme naplnily plastová vajíčka vzkazy, čokoládami a sladkostmi. Pak jsme je poschovávaly po hřišti.


O pikniku jsme se bavili o Velikonočních tradicích v různých zemí a vysvětlovali lidem, kteří Velikonoce neslaví, o co jde. Pak jsme se vydali na lov vajíček. Myslela jsem, že jsem se zbláznila, když byla všechna vajíčka pryč. Došli jsme až ke klouzačkám, kde jsme našli obaly od bonbónů a jednoho kluka, který se usmíval od ucha k uchu a mával na nás jedním prázdným žlutým vajíčkem haha. Děti ze školky nám normálně všechna vajíčka (bylo jich 60!!!) ukradly. Hezky jsme se zasmáli. Tohle asi byly moje nejoblíbenější Velikonoce.

Ten samý den jsme také měli Classical Gathering, což je neformální koncert, který čas od času pořádá náš učitel hudby Christoph. S Mindy jsme secvičily Vltavu jako houslový duet (ten samý, který s Áďou hrajeme na ulici v Praze). Vysvětlila jsem publiku, jak to je o naší nejdelší řece a řekla jim ať poslouchají ten pramínek v horách, a ty nymfy v lese, a ten venkov, a tu Prahu (tak jak nás to učila paní profesorka Remková). Všichni z toho byli úplně nadšení a to mi udělalo velkou radost.

Tento týden chodíme do hodin tak napůl a přístí už nebudeme chodit vůbec. Pak už máme jen maturity a pak už jsme pryč. Strašně rychle to utíká. Občas se mi chce utéct pryč, mít to za sebou a procházet se po pláži v Indonézii. Jindy zase nechci nikam. Je to děsivé, protože víc jak 99% lidí z tohohle místa už nikdy neuvidím. Pokud se tedy nedožijeme teleportace.

S ukulele klubem budeme mít tenhle pátek vystoupení, tak jsem zvědavá jak to půjde.

ŠOKY:
Naše škola zakoupila? nebo dostala? obrovský prastarý šutr, který nám teď stojí uprostřed kampusu.

Pomalu přichází letní monzun. Je vlhko. Po celém kampusu skákají žáby. A když si nezavřete síťku na okně, ráno máte pokoj plný much, komárů a brouků.

Tohle je asi jeden z mých posledních příspěvků. Kdyby vás zajímalo něco o Číně nebo UWC, tak mi dejte vědět. Ráda se o tom podrobně rozepíšu. Je to příjemná prokrastinace od učení. :-)

~ Lenka

středa 10. dubna 2019

Čajové plantáže a západní jezero

Týden jsme začali Global Issue Forum o trestu smrti. Diskuze byla zajímavá a snad poprvé na sebe lidé navazovali s připomínkami. Dost mě šokovalo, že většina lidí, kteří mluvili byli pro. :-O

Další kontroverzní událostí tohoto týdne byl Veggie Week. 200 lidí se dobrovolně přihlásilo, že budou na týden nosit zelený náramek a jíst jako vegetariáni nebo vegani. Malý trik byl ale v tom, že nám vegetariánům/veganům ředitel školy půjčil svého soukromého šéf kuchaře z Indie (není to trošku zvláštní, že náš ředitel má svého vlastního šéf kuchaře?) a naše jídlo bylo vynikající a lepší než ostatních.

Jedna z našich mňamek. Rajčata plňená rýží, houbami a brokolicí se sýrem.
Někteří lidé nám tak záviděli, že si na Taobau objednali klubko zeleného provázku a pak prodávali na černém trhu za jídelnou zelené náramky, se kterými mohou dostat naše zeleninové mňamky. :-D

Do toho jsme se každý den oblékali tématicky, protože kromě Veggie Weeku to byl taky Spirit Week. První den jako nás oblíbený meme, formálně, pak jako dvojčata atd.


Ve čtvrtek bylo Faculty Coming Out, což je setkání LGBTQ+ komunity otevřené všem na kampusu. Učitelé, kteří jsou LGBTQ+ nám povídají své příběhy. Tahle akce je asi jedna z mých nejoblíbenějších, které tu máme.

Všichni jsme se namačkali na zem na koberec v učebně divadla. Bylo to moc útulné. Poslouchali jsme příběhy staré a nové. Myslela jsem si, že můj učitel angličtiny má dlouhé vlasy, protože rád poslouchá heavy metal, ale něco mi na tom nesedělo. Povídal o tom, jak si nikdy nebyl jistý svou genderovou identitou a stále neví. Jeho partnerka ho ale neustále podporuje a u nás ve škole se v tomhle ohledu cítí lépe než kdekoliv jinde.

Celý Spirit Week završil Faculty follies, což je událost, ve které naši učitelé ukazují své skryté talenty. Minulý rok to bylo mnohem lepší, ale tenhle rok by se taky našlo pár fajn kousků jako třeba dance battle našich college counselorů.

Měsíc dopředu se připravujeme na One World koncert, a tak se během týdne setkáváme častějí s orchestrem, sborem a taky skupinou, ve které budeme tancovat indický tanec. Na ten se těším úplně nejvíc, protože na sobě budeme mít pěkná saree.

Tento týden jsme také běželi Color run. Každý zaplatil pár korun a sbírka šla pro autistické centrum v Changshu. Yuan a já jsme se přihlásily jako dobrovolníci na běhání s autistickými dětmi. Naše holčička běžela jako drak a skoro jsme jí nemohly stačit.


Po tomto nabitém týdnu jsme odjeli s malou skupinkou na projektový týden do Hangzhou. Celý týden jsme si zorganizovali sami, jen k nám přidělili doprovod, abychom se navzájem nesnědli.

Hangzhou je město básníků na jihu od Šanghaje v provincii Zhejiang. Místo hraní na ulici jsme nakonec natáčeli dokumentární film, ke kterému jsme složili tři hudební díla.

Tohle je náš tým. S nikým kromě Natalie jsem se před tím neznala, protože to jsou dvě hodně uzavřené skupinky. Ti od nás nalevo jsou z basketbalového týmu a těm okolo nás se říká Bangla squad.
Natáčení filmu nás bavilo, ale Natalia a já jsme chtěly mít odhad, kolik si tak v Číně na ulici můžeme vydělat. Zpívaly jsme tři čínské písničky, které známe ze sboru, dokola a dokola než se na nás ošklivě podíval pan policajt. Za půl hodiny jsme si vydělaly 120RMB, což je 400Kč. Myslím, že dost dobrý.

Každý den jsme navštívili jinou část Hangzhou, kde jsme se jakože nechávali inspirovat k složení našich hudebních díl. Strávili jsme hodně času procházením se kolem Západního jezera, což je krásné jezero uprostřed města, které je v Číně tak proslulé, že je i na bankovce pro 1RMB.

Každý den jsme chodili na dlouhé večerní procházky okolo jezera.

Jeden celý den jsme strávili na čajových plantážích. Mají to krásné, ale chudákům babičkám, které sbírají čaj musí být strašné vedro.


Mimo jiné, jsme taky navštívili květinové trhy a tancovali jsme s babičky a dědečky.


Západní jezero za dne je krásné, ale zase ne tak krásné, abych si ho nechala dát na bankovku. Možná v minulosti, když byla obloha modrá a s mráčky.


Po tmě jsme se málem přizabili lezením po skalách, abychom měli tento výhled.


Bydleli jsme v krásném airbnb a měli tam i pejska, se kterým jsem se zkamarádila a brala ho na procházky.

Až na jednu japonskou výjimku, jsme celý výlet jedli čínské jídlo. Typické pro Hangzhou je červené maso, které vidíte na levo - 东坡肉. Je extrémně mastný kus masa. Polovina toho je špek, který se také jí. Zní to děsivě, ale je to dobrý!
Po návratu do školy náš hudební tým nahrál, co jsme složili a ostatní stříhali rozhovory s místními, záběry ulic, chrámů, lidí...

Dál pokračujeme v hodinách a poškolních aktivitách. Ještě jsem stále nevylezla na vrchol té větší stěny, ale to bude asi tím, že se nejdřív vyčerpám na té malé. Příště zkusím lézt rovnou na velkou.


Následovaly Qingming prázdniny. Hodně lidí vyrazilo do Šanghaje nebo blizkých větších měst. Já a Danche jsme se rozhodly ušetřit a projít se po Changshu.


Chtěly jsme vylézt na horu Yushan a tam zkusit tradiční Changshu nudle, ale jak jsme vyskočily z autobusu, tak jsme chtěly pryč. Qingming je státní svátek, a tak všechny rodiny vyrazily na piknik s draky. Bylo tam všude lidí až se mi z toho točila hlava, a tak jsme se šly toulat menšími prázdnými uličkami.


O víkendu jsme vyrazily do Suzhou. Poprvé v životě jsem zkusila biangbianmian. Biangbiangmian jsou nudle, v jejichž názvu je největší čínský znak.


Nudle vyrábí přímo před vámi - baví mě to sledovat - a jsou moc dobré.


Koupily jsme si lístek na projížďku po jezeře.

Ta nejvyšší budova, která vypadá jako kalhoty je nejvyšší budovou v Suzhou. Jmenuje se "gate to the east," ale všichni jí říkáme "pants."


A tady je Lenka, kdyby jste zapomněli jak vypadám. Před dvěma týdny jsem si nechala píchnout kortikosteroidní injekci, tak můžete obdivovat mou krásnou kůži na rukou.


Procházely jsme se taky uličkami a jedly vzorky malých svačinek zadarmo. No a zpátky jsme jely nejlevnějším autobusem, který je jen za 19RMB. Bylo to docela dobrodružné a našly jsme si jednoho kamaráda, který nás pozval na barbeque v provincii Anhui. Do školy jsme pak dojely na kolech. :-)

Teď sekce s jídlem, které jsem si vzpomněla vyfotit než bylo pryč.

Můj oblíbený ramen - japonská nudlová polévka

Malé křupavé rybičky


S Eway, Ezgi a Yuan jsme zašly do 西北莜面村, kde mají mňamkové polévky s krátkými nudlemi tradičními pro severozápad Číny.

AAAaaaaa všechno jídlo tady mi bude chybět :(

smažená rýže a polévka s řasou
ŠOKY:

21. března 2019 78 lidí zemřelo při výbuchu v elektrárně v provincii Jiangsu, kde bydlím. Týden jsem neměla přístup k mimočínskému internetu, takže jsem se o ničem nedozvěděla a neslyšela jsem o tom nikoho ze školy mluvit. Pak jsem se dostala zpátky na kampus a procházím si, co se děje ve světě a tohle?

Za ty dva roky, co tu žiju mám většinu času pocit, že Čína je fajn země. Cítím se tu bezpečněji než kdekoliv jinde. Mají skvělé jídlo. Baví mě učit se jejich jazyk a zvyky. Rychlost, kterou tahle země vyrostla je neuvěřitelná a obdivuhodná. Občas si postěžuji na znečištění vzduchu nebo se zasměju propagandě v autobusu a na televizi, ale jinak se tu mám dobře. Asi hlavně proto, že žiju v bublině na kampusu a můžu si dělat co chci.

A pak někdy je mi odporně z toho, jak Čína zachází se svými obyvateli. Nezavřít elektrárnu, která má historii úmrtí z několika výbuchů a úniků toxických plynů? Zavedení systému sociálního kreditu? Promazávání příspěvků na Wechatu mé spoluubydlící o LGBTQ+ komunitě. Vymazání všech scén z Bohemian Rhapsody, které naznačují, že Freddie je gay a má AIDS? Tisíce lidí popraveny ročně bez záznamů? Sta tisíce čínských muslimů jsou drženy v koncentračních kempech...

Hned potom, co jsem doběhla Color run jsem se dozvěděla, že jsem se dostala na Semester at Sea!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! To je plavba kolem světa, o které jsem tu už několikrát básnila. Příští rok tedy ještě nepůjdu na vysokou, ale vezmu si gap year. V lednu pak odletím do San Diega a postupně navštívím Havaj, Japonsko, Čínu (půjdu pozdravit své prváky juhuuu), Vietnam, Malajsii, Indii, Mauricius, JAR, Ghanu, Maroko a Nizozemí. Už se hrozně hrozně moc těším!!!

~ Lenka

čtvrtek 14. března 2019

Procházky po Changshu a olympiáda

Po čínském novém roku jsme my druháci měli dva dny (nevím, kdo to vymyslel...) na to připravit se na maturity na zkoušku. Říká se jim MOCKS a je to v podstatě celá maturita zmáčknutá do ani ne dvou týdnů. Občas jsem měla pocit, že mi upadne ruka a vyteče mozek uchem, když jsem dopsala třetí dvouhodinový test ten den. Jinak to byla fajn zkušenost. Testy mě psát baví z nějakého podivného důvodu a aspoň teď vím, co se musím v následujících dvou měsících doučit.

Konec maturit na zkoušku jsem oslavila dlouhou procházkou po blízké univerzitě. Nenápadně jsem se vplížila až do jejich kolejí. Věděla jsem, že to nebude nic moc, ale byla to ještě horší. Všude byla plíseň, strašná zima, žádná teplá voda... Všichni měli dobrou náladu, tak to je důležitý.

Pokud chcete teplou vodu, musíte si ji nahoru až do šestého patra vynést v těchto nádobách.

Univerzitu od města dělí kanál, ve kterém místní loví ryby, i když se to nesmí. Uprostřed na věšáku můžete vidět, jak se ryby suší? Z různých materiálů, které najdou na ulici si staví přístřešky nebo vytváří malá políčka na rýži a pěstování podvodních brambor.

Domluvila jsem se se spolubydlícími, že spolu budeme mluvit jenom čínsky. A když poslouchám o čem si lidé okolo mě v čínštině povídají, tak většinou rozumím, což je vážně super. Pravou ústní maturitu z čínštiny už mám za sebou a myslím, že se to povedlo. Prý jsem moc krátce mluvila o obrázku, ale jinak jsem odpověděla všechny otázky a použila i několik složitějších frází. Určitě jsem se toho ale hodně naučila a příští rok se plánuji učit na HSK 4, což je něco jako B2 úroveň.

Svačinkyyy! V Číně opravdu nejde žít zero waste. Brečím, když vidím tolik plastu, ale nic se nedá dělat.
Jako house spolu kromě každodenního křičení z balkónu zas tak moc neděláme. Na křičení si začali studenti z budovy naproti stěžovat, takže nám možná ani to nezbyde. Tak jsem zorganizovala filmovou noc. Odhlasovaly jsme Bohemian Rhapsody a zdravé svačinky.


Ukulele klub pořád jede. Počet členů se ustáluje na pěti, což je tak akorát. Už to i vypadá, že bychom mohli vystupovat, tak něco začnu vymýšlet.

V lezení po stěně jsem se zlepšila. Ještě nevylezu úplně nahoru, ale už jsem ze 3/4 tam a mám z toho vážně radost. Začala jsem posilovat ruce, taky lezu po zdi horizontálně dokola a hodně to pomohlo! Hned po lezení jsem měla orchestr a ruce byly tak slabé, že mi několikrát vypadl smyčec, ale stálo to za to. Cítím, že dokonce roku budu nahoře.

Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale naše škola otevřela takzvaný United Market, takže máme obchod na kampusu, kde se dá sehnat v postatě cokoliv a už nemusíme přebíhat šestiproudou silnici do Jimailongu (supermarket asi kilometr od školy).

Summer a Ken napekli sušenky a pozvali nás k sobě domů. Summer nám povídala o tom, jak když byla malá, jedla jen dvakrát denně. Celá vesnice měla dohromady sud ředkví a nic jiného na celý rok. Maminka půl ředkve nakrájela na hranolky a naložila do soli. Summer měla dvakrát denně jen pár hranolek a když šla ráno do školy, tak měla takový hlad, že se musela opírat o zdi na ulici. Vždycky když nám něco takového poví, tak se u toho směje a rozdává sušenky.

Taky nám povídá jak jim ve škole říkali, že ta nejlepší věc, která by se jim někdy mohla stát by byla uvidět naživo Mao Ce-tunga. Říkali jim to tak často až tomu uvěřila a strašně moc ho chtěla vidět. A když potom umřel, měla pocit jakoby to bylo to nejhorší na světě a plakali celá vesnice na náměstí. V každé učebnici byly Maovy citáty zvýrazněny červeně a museli je znát na zpaměť.

Jak jsem asi před měsícem psala, že pojedu do provincie Fujian opravovat tradiční čínské domy, tak to jsem si rozmyslela. Všichni v té skupině jsou moji kamarádi a chtěla jsem poznat někoho jiného :-D.

Na poslední chvíli jsem z toho vycouvala a přidala jsem se k mnohem menší skupince, se kterou budeme jezdit Zhejiang provincii autobusem. Každý den někde zastavíme a budeme jen tak hrát na ulici Country hudbu. Zjistila jsem, že na housle neumím ani trochu improvizovat, a tak teď večery trávím ve zkušebně cvičením pentatonických stupnicí.

Taky se mi tím splní sen, protože jsem vždycky chtěla být v hudební skupině. Scházíme se každý den a zní to celkem dobře i s naším originálním složením: zobcová flétna, housle, bicí, dvě elektrické a jedna basová kytara (občasné rumba koule haha).

海底捞 je má nejoblíbenější hotpot restaurace. Jestli někdy navštívíte Čínu, musíte sem.
Moje spolubydlící Sia z minulého roku se nás rozhodla navštívit, a tak jsme si zašly jako pokoj B507 na hotpot. I přesto, že jsme si zamluvily stůl, tak jsme čekaly už asi hodinu, a tak jsem zašla za panem manažerem a řekla, že mám dneska narozeniny. Ani o tom nepochyboval a hned nám dali stůl. Začali hrát "hodně štěstí zdraví" a i mi přinesli dort a malý dárek.

Ten samý víkend nás pozvala s Ksenijou, Andjelou a Robinem jedna náhodná bohatá paní na večeři. Takové věci se tu dějí často, protože to pro ně vypadá dobře, když se s námi vyfotí a nasdílí to na WeChatu.


Procházeli jsme se s ní Changshu a došli jsme až do části s přes sto let starými domy (to jen tak v Číně nenajdeš) a roztomilými malými zahrádkami.


Další víkend nás čekala CSC Olympiáda. Skákali jsme do dálky, páčili, tahali za provaz, běhali štafetu, hráli volejbal i vybiku.


Náš house nic nevyhrál (jsme mírně znevýhodněné jako girls' house), ale zůčastnili jsme se v každé disciplíně a to je důležité.


35 statečných letos darovalo své vlasy a další peníze na paruky. Tentokrát jsme si do školy pozvali profesionální kadeřníky, takže mají všichni krásné účesy.


Ten samý týden byl taky Vagina Week, kdy si lidé připravovali workshopy o různých tématech každý den. Šla jsem na kurz sebeobrany a zjistila jsem, že jsem úplně slabá haha.


Nakonci týdne jsme se sešli v divadle na Vagina Monologues, kde slečny i neslečny prezentují původní monology nebo nové, které napsaly.


Upřímně děje se toho tu tolik, že už jsem zvyklá na to, že to tak je normální. Nevím, co se stane až budu pryč.

ŠOKY:
Bankovky, které máme v Číně jsou pro 1, 5, 10, 20, 50 a 100RMB a na všech je Mao. Žádný čínský Komenský, Masaryk nebo Němcová. Jen Mao. Ale, v Mekáči jsem si teď někdy kupovala zmrzlinu a ta paní mi vrátila dvě různé bankovky, které jsou 0.1 a 0.5RMB a mají na sobě někoho jiného než Maa. To mě zaujalo, a tak jsem si to vyhledala a zjistila, že z oběhu byly odebrány už v 1999, ale i tak se ke mně nejak dostaly. Na obou bankovkách jsou dvě osoby. Každá z jiné čínské národnostní menšiny, kterých má Čína hodně hodně. Očividně na všech bankovkách dřív byly menšiny, kromě poslední na které byl Mao společně se svými třemi kamarády. No, a teď je to jen on. Škoda.


Tráva na našem slavném trávníkovém kruhu umírá a tak chytře vytrhávají mrtvé drny a nahrazují je jinými. Vypadá to velmi vtipně, protože ty nové mají jinou barvu.

~ Lenka