sobota 8. prosince 2018

Ztracený pas a jachty

Ztratila jsem pas. Kupodivu jsem nezačala ani trochu panikařit. Asi proto, že kolem mě všichni vyšilovali, a tak jsem musela být ten, kdo si zachová klidnou hlavu. Když mi došlo, že ho už nenajdu, tak jsem zavolala na konzulát v Šanghaji. Nečekala jsem, že na druhé straně telefonu budou mluvit česky, a tak jsem ze sebe velmi neobratně vyklepala: "Jakoby jsem Lenka a ztratila jsem jakoby pas, jakoby."


Vyslechla jsem si, která místa mám oběhat, abych získala jaké papíry a Fuli (paní ze studentských služeb ve škole) mi pomohla postupně navštívit policejní stanice, úřady a imigrační, aby mě nedeportovali. Čína má ve všech úřadech hezký pořádek. Nikde jsme dlouhou nečekaly a vyplňování papírů bylo rychlé.

Na úřadě a na policii mají motivační plakáty a vize Číny. Poprosila jsem Fuli a Sally o překlady. Některé jsou o tom, jaký by měl být ideální občan. Jiné mají cíle Číny do budoucna: "zbavit se znečištění", "mír", "prosperita" nebo "konec chudoby."
O víkendu přišel čas na naši soutěž Foreigners Got Talent v Suzhou. Naučili jsme se dvě nové čínské píšničky. Tenhle rok bylo mnohem jednodušší si je zapamatovat, protože mi už nezněly jako čing čong.

Mám na sobě nigerský kostým od Salihy, protože ten český nevypadá bez vlasů hezky a navíc se mi strašně líbí národní kostýmy z Afriky. Jsou barevnější a pohodlnější.

Přespávali jsme zase v krásných pokojích s pohodlnými posteli v Hiltonu a ještě nám k tomu dali 150kuai na večeři, tak jsme si zašly na sushi a na HEYTEA, což je nejproslavenější a nejdražší bubbletea. Než jdete do obchodu, tak si začnete stát frontu přes jejich aplikaci. Před námi bylo už 40 lidí, takže jsme se mezitím potulovaly. Bylo to dobrý, ale určitě to za ty peníze nestojí.


V neděli odpoledne jsme se vrátili a já šla hledat Radka, který teď studuje prvním rokem na NYU Shanghai. Chodil na UWC Robert Bosh v Německu a k nám do Changshu přijel pomoct s výběrovým řízením pro Číňany. Ten samý týden mi taky napsala paní z Čech, že se do Changshu bude s rodinou stěhovat v lednu. Tolik Čechů v Číně!!!

Na konzulát pro pas jsem se musela dostat sama. Dost jsem se na to těšila, protože to znamenalo žádnou školu a celodenní výlet do Šanghaje sama se sebou. Už v pět ráno jsem si zavolala taxíka, který mě vzal na autobusové nádraží a jelikož jsme se už učili dopravu, tak jsem rozuměla i jízdence i hlášením, což se mi opravdu hodilo. Metrem jsem se dostala na nejbližší stanici od konzulátu a pak už jen stačila použít mé skautské mapové skills. Cestou jsem taky hledala obchod, který mi paní z konzulátu doporučila na pasovou fotografii. Nemluvili anglicky ani slovo, ale Baidu (čínský Google) překladač nám hodně pomohl.


Konzulát v Šanghaji je v osmém patře mrakodrapu, který nešlo přehlédnout. Ve frontě tam stála skupina Číňanů a čekali na kdovíco. Anglicky jsem se jich ptala, jestli můžu dovnitř, ale nechápali o co mi jde. Pak na mě jedna z nich promluvila se známým přizvukem Číňanů, kteří žijí v Čechách: "Mluvíte česky?" a pomohla mi dostat se dovnitř.


Všichni na konzulátu na mě byli moc hodní. Nechali mě jít k nim dovnitř, protože jsem měla strávit další dvě hodiny vyplňováním žádostní o náhradní cestovní průkaz, se kterým opustím Čínu na Vánoce a žádostní o nový cestovní pas, který si vyzvednu na úřadě v Říčanech.

Bylo to taky nezvyk. Tolik lidí na jednom místě v Číně a mluví spolu česky. Poslouchali i české písničky a měli na stolech časopisy v češtině. Fakt divný.

Dostala jsem hezký zelený dokument, který vypadá jako hubenější cestovní pas, ale říká cestovní průkaz. No a potom jsem měla celý den na to se jen tak procházet, zajít si na oběd a koupit si kalhoty a čepici, protože se ochladilo a můj minimalistický šatník na to nestačil.

Přistihla jsem se a ne poprvé, že na ostatní cizince (obzvlášť bělochy) zírám stejně jako Číňani, který si nás fotí a natáčí. Nejsem na ně zvyklá a trochu připomínají mi domov a Evropu. Zajímá mě, co tady dělají. Pracují? Jakou práci? Přiženili se? Studují? Žijí tu jen tak? A proč? Nikdy se ale nezeptám. Jen na ně zírám. Musí to vypadat fakt vtipně.

Tenhle rok máme Global Issue Forums jenom jednou za čtrnáct dní. Škoda. Minulý rok byly každý týden. Tohle pondělí povídali Micheal a můj buddy Ahmad o konfliktech v Irsku a Palestině, jak si jsou podobné a v čem se liší.


Stejně jako minulý rok běžel tři dny v kuse muzikál, který si připravili studenti. Tenhle rok to byl Hairspray. Muzikály mě hrozně baví, ale nepřidala jsem se, protože mi to nevychází se sborem a orchestrem. :( Třeba ale někdy v budoucnu budu moct dělat všechny tři najednou.

Minulý rok jsme neměli nic jakou house spirit, ale tenhle rok se o to vážně snažíme a myslím, že úspěšně.Škola a my sami pořádáme různé soutěže a začínáme války.

První soutěží byla karaoke night, která byla součástí South East Asia Cultural Week (Jihovýchodní asijský kulturní týden). Neměla jsem moc času, tak jsem zašla jen na Food Fair, kde jsem vypila půlku japonské polívky. No, a potom samozřejmě na karaoke night. Náš dům dostal písničku Fireworks od Katy Perry a vybrali jsme si verzi hranou na flétnu. Bridget a já jsme předstíraly, že to hrajeme na příčné flétny a ostatní do toho tancovali a zpívali. Dost jsme to projeli (ostatní domy měly promakaná vystoupení), ale byla to zábava.

Druhou soutěží mezi "domy" byla Regatta na našem jezeře. Ve čtyřčlenných týmech jsme na jachtách závodili proti ostatním domům. Nikdo z nás nevěděl, jak se "jachtí", ale měli jsme instruktory, kteří nám říkali jak tahat za lana a kdy se přiklánět ke které straně lodi.

Těm za náma jsme ukradly žraloka hehehe.
Skončily jsme páté a první jako "girls' house", takže jsme to vlastně vyhrály, ne?

aaaaa roztomilý miminko
Tohle je ten žralok, kterého jsme ukradly z Bayt.



Jinak se nám blíží Vánoční koncerty a vystoupení, na které cvičíme každý den juhuu.

Co budu dělat příští rok? Pár lidí se mě ptalo, takže zde přestavím své plány a možnosti. Taky vím, že budoucí Lenku bude zajímat, co si o to m myslela v minulosti, takže to je i pro ni. Ahoj budoucí Lenko!

První možnost je jít rovnou na vysokou na kterou se dostanu.

A pokud nedostanu stipendium na školy, které se mi líbí, tak bych určitě na rok někam jela a mezitím se buď znovu hlásila na školy v USA nebo v Čechách na medicínu.

Přemýšlím o tom, že bych zůstala ještě na rok v Číně (v Šanghaji nebo Suzhou) a dál se učila čínsky. Několik univerzit nabízí stipendia na roční intenzivní kurz čínštiny a vím, že by mě to moc bavilo. Na druhou stranu už jsem v Číně dva roky, nenosím roušku a nevím, jak jsou na tom moje plíce, takže by bylo moudřejší přesunout se někam s čistším ovzduším.

Určitě se budu hlásit na Semestr at Sea (semestr na moři), což je program při kterém objíždíte celý svět za 100 dní a učíte se o různých zemích, do kterých jedete. Sice je to velmi neekologické a mírně povrchní (jak se můžete naučit něco o zemi a její kultuře týdenní návštěvou?), ale byla by to nejlepší dovolená na světě úplně zadarmo. Na tenhle program můžou ale jen dva lidi z naší školy a snad všichni se hlásí, takže to jen zkusím a uvidím.

Taky se mi líbí program Global Citizen Year, kde 9 měsíců žijete v Senegalu, Brazílii, Ekvádoru nebo Indii. Dostanete práci (od pomáhání v blízkém národním parku po místo v lokálních novinách) a žijete tu s ostatními, učíte se jejich jazyku a kultuře.

~Lenka

sobota 10. listopadu 2018

Evropský kulturní týden, Diwali a zvířátka

Konečně přišel evropský kulturní týden juhuuu. Začli jsme s GIF (Global Issue Forum) o uprchlické krizi a food fairem, na který jsme s Danche a Ezgi uvařily 40 litrů bramboračky do dvou hrncích. Do Jimailogu (supermarket u naší školy) jsem se vydala sama na kole s jedním pidi batůžkem a taškou od Jíti. Naložila jsem si celý vozíček bramborami a mrkvemi a pak u pokladny mi došlo, že jsem nedomyslela, jak to všechno dostanu do školy. Obvěšená taškami jsem přebíhala silnici a pak jsem to všechno táhla jako náš děda na kole.


V pondělí jsem začala se svým promyšleným experimentem na práci z matiky (Math IA). Půjčila jsem si štětec na kaligrafii, inkoust a vše. Změřila jsem, co jsem potřebovala a začala jsem si hezky psát práci s tím, že to do pátku na pohodu dokončím. Ve středu jsem zašla za svým učitelem, abych ho informovala o pokroku a on se choval nějak divně. Tak se ho ptám: "Moje téma je v pořádku, že? Před týdnem jste mi ho odsouhlasil." A on na to: "Ehmm vlastně se mi to nelíbí. Možná by bylo lepší, když začneš s něčím jiným."

Myslela jsem, že si ze mě dělá srandu, protože už jsem do toho dala tolik práce a teď bych měla začít od začátku a bez tématu, když mám práci odevzdat za dva dny. Jelikož je to ale on, kdo známkuje moji práci, tak jsem přišla s něčím jiným. Nespala jsem kvůli tomu ale dva dny a pak už mi to bylo všechno jedno, jen jsem to chtěla odevzdat. Alespoň jsem ale byla vzhůru na tyhle krásné východy slunce.


Po té, co jsem konečně odevzdala svou práci, na kterou nejsem vůbec pyšná, ale lepší něco nežli nic, jsme měli zkoušky na evropskou kulturní show (na tu jsem pyšná). Natalia z Polska, Sofia z Ruska, Liudmila z Moldavy, Nilufar z Tadžikistánu a já jsme dva týdny pilně secvičovaly to nejlepší představení.

Připravily jsme si parodi na polskou písničku Cztery Osiemnastki a lidi z toho šíleli. Doteď se s touhle písničkou sprchují.
Celou Cultural Show jsme měli zorganizovanou jako Eurovizi. Moderátoři s jinými róbami každých deset minut, rozhovory s týmy, které neznají slovo anglicky, živé reportáže od všech evropských zemí (od našich druháků kteří tu s námi už nejsou), nespravedlivé hlasování a tak. Proto taky místo našeho týmu, který byl ve škutečnosti nejlepší, vyhrála "Conchita Wurst".

Ještě jsem se přidala k Andjele s Ksenijou a jejich srbsko-černohorské písničce.
Celý následující týden jsme se chystali na příjezd norské královny, krále a premiérky. Po škole jsme cvičili jejich slavnostní příjezd se symbolickým zasazením stromu, podáváním rukou a květin atd. Dokonce jsme měli dva studenty Rense a Mariam s korunkami, kteří hráli krále Haradla a královnu Sonju při secvičování. Doslechli jsme se, že škola pro královnu koupila jediné mýdlo za 3000RMB (deset tisíc korun) a podobné věci, kterým bych i věřila.

Všimněte si těch krásných kytiček za její výsostí. Druhý den jsem si tam zašla a pár jsem si jich vzala do pokoje. :-)
Ředitel Pelham nám dal přednášku o tom, jak se v ten slavný den nemáme vyjadřovat k politice a bouřit, protože by to zničilo tento nový vztah mezi Norskem a Čínou. Všechny Taiwanské a Hongkongské vlajky byly spáleny a my se měli jen usmívat a mávat. Do Číny navíc tento týden přijelo 150 norských společností, které sem chtějí importovat lososy, a tak se nic nesmělo pokazit.

Jako vždy jsme se všichni navlékli do národních kostýmů. S orchestrem jsme hráli pochod od Händela, když královna vystoupila z auta (pak jí nechali se vyčůrat a umýt si ruce tím drahým mýdlem) a my mezitím hráli pochod dokola a dokola dokud si nepotřásla rukou se všemi místními politiky a jinými důležitými lidmi. Poté procházela Yushan Academy (to je část naší nové čínské vesnice na ostrově). Když došla k nám (orchestru), tak pokynula našemu dirigentovi Christophovi, postála pět vteřin (KDYŽ JSEM ZROVNA HRÁLA SÓLO S T-MANEM!!!) a šla dál. Pochod jsme museli hrát ještě jednou, protože za ní se táhli ti ostatní důležití lidé a novináři.

Celá návštěva byla jedno velké divadlo jako to je vždycky u náš na škole. Prváci předstírali, že mají hodinu Design&Technology a v národních kostýmech řezali laserem a používali 3D tiskárny. Tohle tady totiž děláme každý den haha.

Po hostině, kterou jsme sdíleli s lidmi z tisku, jsme ještě vystoupili s orchestrem a sborem v divadle. Norský operní zpěvák Thomas Stanghelle zazpíval píseň z muzikálu o zakladateli naší školy Marku Wangovi. Ano, exituje muzikál o Marku Wangovi. Existuje o něm i seriál. Poté Mark Wang daroval paní premiérce obraz, na kterém je on haha a konec.

Šla jsem si uklidit housle zpátky do skříňky, ale asi jsem se ocitla někde, kde jsem neměla, protože vedle mé skříňky si povídali Mark Wang a královna. Za zády se mi hned objevili bodyguardi, tak jsem rychle všouple housle do skříňky a zdrhala.

O víkendu jsme měli 24 hour film making. Vylosovali jsme si žánr anime a různé fráze, které musíme ve filmu použít a pak se nám začal odpočítávat čas. Blas, Milena a Vicky (prváci z Argentiny) přes noc napsali scénář a druhý den jsme od 6 ráno natáčeli. Všechny filmy se pak pouštěly v neděli v divadle. Dopadlo to luxusně: https://www.youtube.com/watch?v=ZBhDIM5Z3Ao


Před Halloweenem a před dnem sv. Valentýna vždy hrajeme "killing game", kdy máte oběť a zabíjíte ji pusou na tvář. Minulý rok jsem umřela jako jedna z prvních, a tak tenhle rok jsem se rozhodla zůstat až dokonce. Mí vrazi byli ale šílení. Jeden mi ťukal na dveře každou hodinu a v jídelně mi šeptal do ucha, že mě najde. Další vrah si našel kumpány a pak mě všude sledovali. No a můj poslední vrah mě unesl, když jsem šla z narozeninové oslavy. :-(

Další týden jsme oslavovali Diwali/Tihar (hinduistický festival světel). V jídelně se pokusili o dobré kari. Vyráběli jsme Rangoli (my tomu říkáme mandala, že?) z barvené rýže a soli a pak jsme kolem nich tancovali.


Přidala jsem se k oslavám Kukur Puja, což je nepálský svátek při kterém se jeden den v roce oslavují psi. Lidé chodí po ulici a krmí a hrají si s těmi pouličními. Vyrábí pro ně květinové věnce a tak. My jsme posbírali všechny psy na kampusu a dále názorně vysvětlím obřad na Peanutovi (Burákovi), který je velmi fotogenický.

KROK 1: Posbírat květiny a navléknout je na provázek.


KROK 2: Uklidnit psy a navléknout jim náhrdelníky na krk.


KROK 3: Vzít sindoor/tika (červené barvivo z Indie) a nanést na psovo čelo. Vyžene to z něj pak zlo a naopak přivolá pozitivní energii nebo něco podobného.

Já jsem ta druhá zprava, jestli mě nemůžete najít. Vypadám teď jinak haha. Nosím šátek na hlavě jako profesor Quirrell.
KROK 4: Oslavovat psy celý den. Hrát si s nimi a drbat je za ušima.

Pár lidí se mě ptalo, jak přesně to vypadá v těch továrnách, kde místní lidé pracují. Nejsou to úplně továrny. Mají malé dílničky velké jako pokoj, které jsou volně přístupné z ulice a v každé dílničce třeba pět šicích strojů.

Ta paní vypadá smutně, ale hned co jsem to vyfotila, tak se na mě usmála. :-)
Od rána do noci sešívají bundy a pak je vyhazují ven na hromady na ulici. Děti tak často pracovat nevidím. Pobíhají po ulici s pejskama nebo rodičům přináší, co potřebují.


Prváci odjeli na týdenní výlet, kde učili děti na venkově (jako mi minulý rok) a my druhácí jsem měli pěkně nabitý týden. TOK prezentace, FOA, EE, ED deadlines, experimenty na naše IAs... Ani nechtějte vědět, co ty zkratky znamenají.

ŠOKY:
Jsem na sebe vážně pyšná. Už necítím ani trošku strachu, který jsem vždycky měla, když jsem psa jenom zahlédla. Ještě pořád mi přijdou špinaví, ale určitě s nima líp vycházím. :-)

Pořídila jsem si rybičku, ale je nějaká divná. Jmenuje se 小朋友 (malý kamarád). Většinu dne polehává na dně. Kyslík a jídlo má, tak jí možná chybí kamarád.

Housle jsem musela odevzdat den před královskou návštěvou, protože bych si do nich mohla schovat zbraň, a tak je museli prozkoumat.

Ve škole je toho fakt hodně. Až jsem si z toho vytrhala všechny vlasy a teď je mi zima na hlavu. Minulý rok jsem si říkala, že je to nějaký podezřelý, jak je to jednoduchý a na pohodu. Kéž by. IB a já už nejsme kamarádi. No, ale brzy to bude za mnou, takže to je dobré.

~Lenka

neděle 14. října 2018

Lezení po horách a UWC den

Nový školní rok jsem samozřejmě začala obíháním nemocnic, protože se mi zhoršil ekzém tadaaaa. Vyžádala jsem si tu nejlepší nemocnici, kde mluví plynně anglicky. Byli tam na mě moc hodní a Kristina, která mě do nemocnice doprovázela, mě pak taky vzala do opravdové pekárny, kde mají NORMÁLNÍ CHLEBA a na trh, kde jsem si nakoupila čerstvá avokáda mňam.

Trhy s ovocem a zeleninou mám v Číně moc ráda. Mají tu mnohem větší výběr a všechno je levnější než doma. I přesto, že jsme byli na trhu v Suzhou, tak tam prodávali lepší zeleninu vypěstovanou v Changshu.
V Suzhou bydlí hodně cizinců a je to pro mě strašný nezvyk vidět bělochy (ne z naší školy) na ulici jak jdou do práce nebo do školy. Přijdu si pak jako doma.

V pátek jsme oslavili UWC den. Na tento den se všichni oblékáme do našich národních kostýmů, vystupujeme se sborem, hodujeme v jídelně, pak to trávíme a kdo se zmůže, tak jde na přednášky a nebo workshopy. Úplně s touto formou UWC dne nesouhlasím, ale i tak je to zábava.

Ráno jsem zjistila, že můj nový účes vypadá hrozně s českým krojem, a tak jsme s mou spolubydlící Soojin vymyslely, že si obléknu její taekwondo kostým. Ten den jsem minimálně třiceti lidem napovídala, že jsem z půlky korejka a všichni do jednoho mi věřili.


Vyzkoušela jsem si čínské tradiční malování, na které jsem se moc těšila a poprvé v životě jsem pochopila pravidla basketu a zjistila jsem, že mě to baví.

O víkendu se celý B blok (budova, ve které nás bydlí 160 zhruba) vydal na školou organizovaný dvoudenní výlet na horu Yushan v Changshu. Do skupinek jsme dostali čínského instruktora, který nám v angličtině dával instruktáž o tom, jak postavit stan, jak si nasadit správně krosnu a tak, což bylo dost vtipný. Také nám po určitých časových intervalech vedl rozcvičky a připomínal, kdy pít vodu.


Výlet byl pro spoustu studentů těžký, protože nikdy předtím nechodili. Ti, kteří to nezvládali odjeli další den zpět do školy autobusy. Moc jsme si to užily a celkově jsme se jako "house" zblížily. Byly jsme jediný holčičí "house" na tomhle výletě a ve všech hrách kromě jedné jsme ostatní porazili, což nikdo nečekal, a tak jsme z toho byly nadšené.


Přišel Golden Week, prázdniny, které jsem minulý rok strávila v hostitelské rodině v Suzhou. Tento rok jsme se s 20 prváky a druháky vydali do hor Wu Gong Shan. Škola nám půjčila krosny, spacáky, karimatky, vařiče a stany, takže jsme nic nemuseli shánět, což bylo super. Krosny jsme naplnili sušenkami a instantními nudlemi a 16 hodinový vlak nás odvezl do provincie Jiangxi.

Jezírko pod vodopádem, ze kterého jsme pili a nic se nám nestalo. Všechna voda v horách byla pitná, což je v Číně něco neuvěřitelného vzhledem k tomu, že nesmíte pít vodu ani z kohoutku.
Příroda mi chyběla a taky jsem se chtěla dostat ze školy, abych zapomněla na všechny deadlines a práce, které musíme napsat. Upřímně IB mě ze začátku bavila, ale teď už to chci jen mít z krku (kromě biologie a čínštiny, ty si užívám). 


Po horách stály modré plechové chatičky, ve kterých nás vždy nechali načerpat vodu a jednou i přespat, protože nám venku moc foukalo a nemohli jsme usnout, jak se plachty od stanu plácaly o sebe.


Těchto pět dní bez sprchy a střechy nad hlavou tvořily naší stravu sušenky, sušenky s burákovým máslem a ovesná kaše se sušenkami a burkákovým máslem. Ještě instantní nudle teda.


Wu Gong Shan hory jsou nesmírně fotogenické. Všude roste vysoká tráva a v té občas stojí osamocený strom. Je to nááádhernýýýýýýýý.

Podařilo se nám dostat na skoro kilometr dlouhou stezku s průhledným sklem, kterým koukáte stovky metrů pod sebe ZADARMO! Normálně se platí 250Kč na osobu. My jsme ale chytře u vstupu v lámané čínštině blábolali něco jako "ztratili jsme lísky emm nevíme, kde jsou, ale měli jsme je emmm" až jsme toho pána u vstupu otrávili a nechal nás jít dovnitř jen tak.
Ten den jsem se taky spálila jak nikdy. Věděla jsem, že to následující den bude hodně špatné, ale bylo to ještě horší haha. Probudila jsem se s puchýři po celém obličeji VAROVÁNÍ: nevhodné pro děti. Z těch puchýřů mi vytékala jakási žlutá tekutina a když jsem se to pokusila jemně očistit nebo pomazat krémem, tak se to ještě zhoršilo. Lidi se o mě dost báli a já se o sebe taky dost bála, protože to vypadalo, že ze mě bude navždy Ohař a dostanu rakovinu kůže, ale všechno dobře dopadlo. V následujících pěti dnech jsem ze sebe oloupla dvě kila mrtvé kůže a teď mám pleť jako miminko. Díky Bohu!


Na konci výletu jsme zcházeli z hor dolů, kde na nás měl čekat autobus, který by nás vzal na vlak do bližšího většího města. Nějak se ale stalo, že jsme sešli na úplně opačné straně hory a než by k nám ten autobus za tři hodiny přejel, tak by nám ujel vlak do Šanghaje. Stopli jsme si jeden autobus, do kterého jsme za stovku nastrčili jednoho z nás se všemi krosnami a pak jsme běželi 8km k dalšímu městu, ze kterého nám jel jiný autobus. Byli jsme úplně mrtví, ale stejně všechno stálo za to.


ŠOKY:
Mezi prváky jsem našla skautku juhuu je z Mexika. Určitě spolu po Vánočních prázdninách oslavíme šátkový den a připravíme nějaký workshop.

Po horách chodí pidi babičky a pidi dědečci se stejnou váhou jako jsou oni sami na ramenou. Přenáší tak vodu, cihly a vše možné.

Ze Salihy takhle najednou vypadlo, že vlastně nemá jen pět sourozenců, ale její táta má další ženu kromě její mámy a ta druhá má pět dětí, takže dohromady je jich jedenáct. Teď dokonce všichni bydlí v jednom domě a její mladší sourozenci jsou z toho nadšení, protože si můžou hrát celý den. Její mámy se občas nemohou dohodnout co budou vařit, ale jinak spolu vycházejí dobře. Coooooo pořád mi to nejde do hlavy. Taky má ségru, která je stejně stará, ale už ji to nebaví ve škole, a tak se chce vdát, protože si myslí, že to bude jednodušší. Strašně moc se chci podívat k nim domů a vidět jak to funguje. Našla jsem si tu brigádu a učím angličtinu, tak můžu začít šetřit na letenku do Nigeru. :-)

Příští pátek nám na kampus přijede norský král a královna, a tak se sborem a orchestrem secvičujeme vystoupení na uvítanou.

~Lenka

sobota 8. září 2018

Začátek školy, netopýr a street food

Jsem zpátky! Cesta byla příjemná (tentokrát jsem nečekala 23 hodin v Moskvě, tak proto) a zajímavá. Ve Frankfurtu jsem narazila na svého spolužáka z Francie a jistou Andreu z Rumburka, která také letěla do Šanghaje, kde bude dva měsíce pracovat jako modelka.

Jsem moc ráda, protože se mi podařilo úspěšně přepravit housle a když jsem přijela, tak jsem od kamaráda dostala ukulele jako dárek. Ideální.

Ve škole jsem s radostí zjistila, že mám zase největší pokoj a můžu si vybrat nejlepší postel, protože mé další dvě spolubydlící ještě nepřijely. Na přivítanou nám naši HOD -head of house- Donald a Kristina upekli moc dobrý chleba, což se jen tak v Číně nevidí. Pekáren je tu hodně, ale všechno pečivo je sladké a s podivnou pachutí.

Hned druhý den jsem se vydala na nákup ovoce a zeleniny, kterými se dokrmuji. Ve "village" (místo kam chodíme na levný street food) i v Jimailogu (nejbližší supermarket) jsou teď výhodně hrozny a banány, takže si je nakupuji a potom mrazím. Vydrží mi tak dýl a chutnají jako zmrzlina! :-)


Maminka mi do kufru přibalila dvě ekokom tašky na plast a papír a začali jsme tak v našem pokoji pořádně recyklovat. Jenom za týden jsme je obě tašky naplnily a hned se cítím líp, že toho tolik nemusí jít do směsného.


Moje spolubydlící jsou letos Wan Xin z Henanu, Ruiqi ze Suzhou a Soojin z Jižní Koreji. Soojin hodně dbá na soukromí (takhle si zabarikádovala skříní a záclonou polovinu pokoje), je hodně citlivá na jakékoliv zvuky a pořád musí uklízet, což je velká změna od minula, ale jinak spolu vycházíme snad fajn. Nikdy mi nic neřekne do očí, ale už třikrát mi nechala na stole svačinku a dopis, ve kterém mě prosí, abych si nevodila kamarády do pokoje. Od čeho ale potom pokoj máme? No, o tomhle si s ní budu muset ještě popovídat.


Škola vypadá stejně, jen už máme přistavěnou celou vesnici v čínském tradičním stylu, kde bydlí učitelé. Taky se nám objevil skleník. Ten ale ještě není v provozu.


Bála jsem se, že ve "village" nebudu nic moct jíst. Všechno to je masité a mastňoučké. Našla jsem tam ale stánek, kde pán vyrábí mňamkové zeleninové jiaozi (čínské knedlíčky).


Návrat do školy a narozeniny Soojin jsme oslavily hotpotem. Mňaaam je to moje nejoblíbenější jídlo v Číně. Nejprve si vyberete, jak moc chcete pikantní vodu na vaření nebo jestli chcete nepikantní (jako já), tak třeba vodu s houbovým základem. Zvlášť si objednáte různé druhy hub, zeleniny, nudlí a tofu (případně různé druhy masa a mořských plodů). Potom si jdete připravit svou vlastní omáčku a když se vrátíte ke stolu už se vám tam vaří voda s kořením a do té si můžete začít házet jídlo, které vám přináší. Už jsem si konečně zjistila, jak se tomu říká česky. Hotpot je "horký kotlík", což zní dost hrozně.

První dva týdny jsme měli připravený Orientation Week pro naše prváky. Prváky v našem domě Heimat jsme přivítali rituálem (složili přísahu na morčata Donalda a Kristiny) a pozorováním východu slunce se sušenkami.


Se Salihou a mým novým ukulele jsme na Open Micu zazpívaly De Nimes (česká písnička s francouzským refrénem of Radůzy - skauti ví). Ostatní měli připravená vystoupení s prváky z jejich země. Saliha ani já prváky nemáme, a tak jsme alespoň vystoupily dohromady a po Open Micu za námi přišlo hned několik prváků s tím, že nemají druháka, a tak jsme je všechny adoptovaly. :-)

Dál jsme měli Zhi Xing fair. Zhi Xing se u nás říká poškolním aktivitám. Znamená to něco jako učíme se děláním. V orchestru a sboru určitě zůstávám, ale chci si zkusit něco úplně nového. Možná se přidám k badmintonu nebo Afrobeat dance - africký tanec (už jsem s nima několikrát něco secvičila a vystupovala, nikdy ale ne oficiálně). Povinně si musím vzít čínskou aktivitu, ale ty které mě zajímají jsou ve stejnou dobu jako orchestr, takže nevím nevím.


Pagoda na Fangta street
Součástí Orientation byla taky Changshu challenge. V menších skupinkách jsme cestovali po Changshu a plnili úkoly. Počítali jsme schody v pagodě. Hledali jsme posvátné mísy, poklady a bezhlavé sochy v čínské zahradě.

Když jsme čekali na bubbletea, tak jsme si s Danche zašly sednout do obchodu s telefony, protože nás bolely nohy. Paní prodavačky byly moc zvědavé, že vidí cizince, a tak se k nám všichni zaměstnanci přidali do kroužku a dali jsme pokec v čínštině, což bylo dost hustý. Jieke (Česko) ani Maqidun (Makedonie) jim nic neříkalo. Ouzhou (Evropa) už ale jo. Bavili jsme se o Číně, o škole, o počasí, o povoláních a o rodině a pak nám došla témata, a tak jsme se usmály a rozloučily.

Changshu challenge nás dál dovedla do muzea a knihovny. Cestou k hoře Yushan jsme se ztratili a autobus, který by nás vzal na další stanoviště jsme taky najít nemohli. Hezky jsme se prošli ve vedru na sluníčku, takže jsem se pěkně spálila. Všechno to ale zlepšílo to, že jsme si mohli koupit cokoliv k obědu a naše škola to proplatila.


Běháním po městě nám pěkně vyhládlo. Zašli jsme na sushi, pak ještě na xiaolongbao (taky něco jako čínské knedlíčky) a nudle. Proč ne, když nám to škola proplatí.

Xiaolongbao se od jiaozi liší tím, že se paří v takových děravých bambusových košíčcích a knedlíšky mají trochu jiný tvar. To napravo je sojové mléko v lahvi na kolu. 


Dole na obrázku je má letošní crew. Crew je skupinka se kterou se pravidelně setkáváme a radíme se s naším Advisorem (poradce). Letos je mým advisorem Ken (třetí zleva)! Je to můj učitel ekonomie. Vyhráli jsme to, protože on a jeho žena Summer jsou super hodní. Zvou svou crew každý týden k nim domů na sušenky a ovoce a jen tak si povídáme.

emm tyhle emoce v náš probouzí IB
Stejně jako minulý rok jsem se přihlásila na hiking trip. Je ale omezený počet míst, a tak se losuje a víte co??? Tentokrát jsem jedna ze 16 lidí, kteří byli vylosováni. Jupíí. O prádninách (Golden Week) budeme čtyři dny stanovat a chodit po horách.
Ve škole je toho fakt hodně. Pořád nějaké deadlines. No a v sobotu přišlo ACT, na které jsem bohužel neměla čas se připravit. Nijak tomu nepomohlo, že nám do místnosti v polovině testu vletěl NETOPÝR. Jako co to sakra? Nevím, co víc absurdního se mohlo stát. Nejdřív jsem se nemohla přestat smát a potom mi začal létat u hlavy a všude a už mi to k smíchu moc nepřipadalo. Nakonec se jim ho podařilo vyhnat pryč. Už tohle ale nechci nikdy víc.

Za odměnu jsme šly s Ezgi, Huali a Jennifer na karaoke. Oblékly jsme se extra jako k-pop stars a zpívaly jsme hlavně korejské a čínské písničky. Nikdy by mě nenapadlo, že bych začala poslouchat k-pop, ale byla jsem moc dlouho v přítomnosti Ezgi a mírně to na mě přenesla. A čínské písničky mě baví, protože si s nimi procvičuju znaky a mám pak hroznou radost, když se mi povede správně zazpívat celou větu.

Našli jsme podezřele levné KTV, které nás stálo každou ani ne 30Kč na tři hodiny. Nacházelo se v pátém patře dávno zavřeného obchodního centra a bylo moc hezky vyzdobené do stylu Alenky z Říše divů.
Ezgi a její oblíbená pikantní smažená kachcí střeva na špejlích.
Moc jsem si oblíbila zhou. Zhou je rýžová kaše se zeleninou a třeba ještě houbami. Je mňamková, léčivá, hypoalergenní a taky super levná. :-) Pak mi taky moc chutnají baozi a ty máme občas i u nás ve školní jídelně. Moc mě baví koukat se po různých stáncích s jídlem, i když to třeba papat nemůžu. Pár jsem jich vyfotila, abyste měli představu.

Tady se smaží různé batáty a sladké brambory. Taky tu mají hodně pikantní nudle.

Můj oblíbený chuan'r. Maso, tofu nebo zelenina na tyčce, která se smaaží a potom potírá sladkou nebo pikantní omáčkou.

Různé druhy masa a zeleniny. Vypadá to trošku děsivě, ale je to mňam.
ŠOKY:
I přesto, že nám minulý rok zabudovali podzemní zalévací systém na trávu, tak nám zase uschla. Některé stromy se neuchytily a také už je mění. Stromy i trávu nám na kampusu mění samo město, takže my do toho nemáme co povídat.

Sice tu nemáme nového Poláka, Čecha, Slováka, Slovince, Chorvata, Černohorce, Srba, Bosňana ani Makedonce, za to se nám tu ale objevili čtyři Albánci, dvě Ukrajinky, jedna Ruska, jedna Moldavanka, jedna Litvanka a asi čtyři Bulhaři taky.

Zúčastnila jsem se několika college interviews. Každý týden nám na kampus přijíždí zástupci z vysokých škol po celém světe (hlavně ale z USA a Asie). Kromě přednášek se můžeme také přihlásit na dvaceti minutové interview. Pár škol se mi líbilo, a tak jsem šla. Bylo to občas dost děsivý. Paní z Colorado College se smála celých dvacet minut, přísahám. Byl to úplně nepřirozený smích a nutil mě smát se taky a pak jsem byla zbytek dne vyčerpaná. Pán z Carleton College mě znervóznil složitými otázkami, a pak jsem byla zbytek interview pomatená a na interview z Pitzer College to už šlo v pohodě, protože jsem byla vytrénovaná.

Co se nejvíc řešilo první měsíc školy je náš nový ředitel. Je to předchozí ředitel UWC Mahidra a s jeho příchodem se nám taky zpřísnila pravidla. Nebo spíš zavedla pravidla bych řekla. Poprvé od začátku UWC Changshu má naše škola oficiální školní řád a systém řešení porušení řádu. U nás na gymplu mě nikdy nenapadlo, jak je tahle věc důležitá. Minulý rok se totiž u nás na škole děly různé věci, ale nebyl žádný oficiální dokument, který by je řešil. Celkově s Pelhamem (náš nový ředitel) souhlasím. Jen jsem smutná, že teď máme check o víkendech stejně jako o všedních dnech. To znamená, že musíme být na kampusu do půl desáté (původně to bylo půl dvanácté). Taky se přísněji řeší pátý/á spolubydlící (když u vás po checku najdou člověka, který tam nepatří).

~Lenka