pondělí 26. února 2018

CCE a SPIRIT WEEK

GIF o Talibanu si připravily Neha a Mariam z Pakistánu s klukem z Afghanistánu, jehož jméno si nepamatuji.

Tento týden byl SPIRIT WEEK. Každý den jsme se jinak oblékli. V pondělí jako náš oblíbený meme. Já byla Boromir, když říká One does not simply walk into mordor, ale poznal to jen Tman a můj učitel chemie. Smutné. V úterý jako dvojče, ve středu něco úplně jiného než bychom si vzali normálně, ve čtvrtek jako fotka z dětství, v pátek co nejvíc fancy, protože bylo CCE, v sobotu jako duha a v neděli jsme si měli na sebe vzít oblečení někoho jiného.

Eway drží naše TEDx mikiny, které konečně dorazily.
Zapojila jsem se do Kikiiného projektu a v pondělí jsem šla na focení.



Ve středu jsem měla testy z chemie a ekonomie. Chemie dobré. (UPDATE: dostala jsem 7 a mám z toho obrovskou radost) Ekonomie byla zákeřná, ale Ken je hodný a dává nám lepší známky než si zasloužíme, takže to dopadne nejspíš taky dobře.

Každý den samozřejmě zkoušky na CCE. V čtvrtek po škole mě začalo hrozně bolet břicho. Nevěděla jsem, co mám dělat a do nemocnice jsem se sestřičkou jet nechtěla, a tak jsem jen umírala na posteli v křečích. Do toho jsem měla být v jídelně, protože Akapela zpívala písničku, kterou jsem objednala na Valentýna. Prošvihla jsem to, ale Danche tam doběhla a natočila mi to.

Chodily mi zprávy ať jdu na závěrečnou CCE zkoušku, že jsem pozdě, ale já se nemohla ani pohnout a do divadla bych sotva došla. A potom se všechno úplně změnilo. Postupně se za mnou zastavilo tolik lidí. Všichni mi nabídli léky z jejich zemí. Teplé obklady. Masáže žaludku. :-D Svačinky. Sia mi objednala Bubble tea, které vždy zlepší všechno. Něco z toho, co jsem požila mi zázračně pomohlo a podpíraná Yuan jsem dorazila pár minut před zkouškou. Už si mysleli, že nedorazím a byli tak nadšení, že mě to přestalo bolet úplně a vystoupení jsem zvládla v pohodě. Jen bez kostýmu, ale nikdo si nestěžoval.

Od CCE večeře jsem očekávala víc. Všude samé červené fazole. Bylo tam ale taky spoustu ovoce a tak jsme si nakradly mandarinky a melouny do pokoje na večer.

Čínský kulturní večer se povedl!!! Jak taky jinak, když jsme to zkoušeli každý den několik hodin. Naše představení nepatří mezi nejlepší, ale všechny jsme ohromili tím, že si pamatujeme slova.

https://v.qq.com/x/page/l0550dnjnsv.html (naše vystoupení je okolo jedné hodiny a čtyř minut, myslím)

Li Ping jsem neposlechla. Boty na podpatku jsem si nevzala. Za prvné je nemám a za druhé se k národnímu kostýmu ani trochu nehodí. Šla jsem bosá a make up, co mi napatlali na obličej jsem na protest smyla a Kiki mi pomohla s rtěnkou, aby ze mě čínská vláda viděla alespoň něco.

Zleva já, Richard, Alexandra a Isabelle. Bude se mi po našich zkouškách stýskat.
V sobotu jsme měli lip sync battle všech domů. Z Heimat nás bylo nejmíň a ani jsme nepostoupily do dalšího kola, protože konkurence byla silná. Zpívaly jsme a tancovaly  převlečené za zvířátka do Thriller a The Lion Sleeps Tonight.


Tyhle mňamky se jmenují chuan. Na začátku roku jsem je zkusila a jsou dobré, ale radši je už nejím. Kdo ví odkud je to maso a olej z toho odkapává na všechny strany. Moje spolubydlící milují studené maso zatavené v plastových sáčcích, což taky nemůžu pochopit. Mini si objednává i celá kuřata v sáčcích. Nechápu.


V Pizza hutu jsme s Ezgi zkusily největší prasárnu - kolu s čokoládovou zmrzlinou a šlehačkou na vrchu.


ŠOKY:
Jsem asi úplně pitomá. Celý půl rok jsem používala adaptér na zásuvku a dost mi to komplikovalo život, protože jsem si přivezla jen jeden. Steve se pak učil u mě u stolu a zapojil moji prodlužovačku přímo do zásuvky a když jsem přišla, všimla jsem si , že prodlužovačka svítí a nabíjí se mi počítač. Jsem to ale hlava dubová.

Soojin z Jižní Koreji se k nám do pokoje nakonec nestěhuje. Škola potřebuje peníze, a tak přijala nové studenty do predp a jedna z nich bude naše nová spolubydlící.

~Lenka

Čínský nový rok v Pekingu

Čínský nový rok jsme strávily s Elenou z Gruzie a Ksenijou z Černé Hory u Diany (Lu Handi) doma v Pekingu. Koupit jízdenky na vlak je o Čínském novém roku téměř nemožné. Diana je nám koupila dva měsíce dopředu, když celá Čína čekala u počítačů v šest hodin ráno a klikala myší o život. Rychlovlakem jsme byli v Pekingu ani ne za šest hodin. Vlak byl krásně tichý a čistý a ani jste si nevšimli, že jedete 309km/h.

Brzo ráno v den Spring festivalu jsme zašly do Carrefouru, který byl přeplněný k prasknutí. Vystát frontu u pokladny, abychom koupily tradiční ozdoby na dveře, nám trvalo 40 minut.

Slavnostní večeře k oslavě nového roku s Dianinými rodiči a UWC USA alumni Madeleine, která náhodou taky hraje na housle a má pět sourozenců.
Večeře byla vynikající. Moje nejoblíbenější byla určitě pekingská kachna.


Naučily jsme se dělat knedlíčky, které se jí o půlnoci nového roku a kdo najde burák, který se schoval, bude bohatý v přístím roce. Schovaly jsme radši dva buráky, abychom měly větší šanci a oba dva našel Diany táta.


Pálivý kuřecí hnát i s nehtem. Psa jsem pořád ještě neochutnala a ani jsem neslyšela nikoho říct, že by psy jedl, tak jsme si to možná vymysleli.
Diana má doma pejska, který se jmenuje Happy a úplně změnila můj pohled na psy. Štekla na mě jen jednou, když jsem jí omylem stoupla do jídla. Jako chodící teplý polštářek. Pořád mi olizovala nohy, ale jinak byla zlatá.


Od osmi do půlnoci běžela novoroční show na CCTV, na kterou kouká v Číně každý. Bylo to něco jaké náš čínská kulturní večer, jen s nejslavnějšími celebritami a milionkrát lepší. Nikdy jsem nic takového neviděla. Muselo to stát miliardy. S Ksenijou jsme také celý večer chytaly hongbao, což jsou červené obálky, které lidé posílají na WeChat a kdo je otevře první dostane peníze uvnitř. Ksenija nachytala přes 70RMB! Docela dobrý. Rodiče Diany nám místo peněz daly krásné náramky. Spousta lidí v host rodinách se cítila tento večer trapně. Například Ezgi dostala od všech příbuzných její host rodiny 1000RMB a nevěděla, co na to má říct.

Diany rodina bydlí na okraji třetího okruhu. Jak všichni víte, tak Peking je neskutečně obrovský a bydlí tu třikrát víc lidí než v České republice. Pokud chcete bydlet blízko centra, zaplatíte víc než na Manhattanu a to nejvtipnější je, že vám byt čínská vláda odebere po sedmdesáti letech.



Vystály jsme si další frontu (musí se jít přes kontroly) a navštívily Náměstí Nebeského klidu, kde Mao Ce-tung vyhlásil v roce 1949 Čínskou lidovou republiku. Mao je v mauzoleu uprostřed náměstí. Jinak se tu také nachází národní muzeum a Velká síň lidu. Koupila jsem si malou čínskou vlaječku, abych si ji pověsila do pokoje.

Mao je přesně za mou hlavou.
Tady už Mao v celé své kráse na bráně Nebeského klidu, která vede do Zakázaného města.


Zakázané město je obrovské a krásné. Jen bych si to víc užila, kdybych tam byla sama. Neustále do mě někdo šťouchal a ptal se jestli se můžu vyfotit s jeho matkou nebo synem.


Zakázané město je obrovský komplex budov postavený pro císaře z Ming dynastie. Je zakázané, protože kdo sem vstoupil mimo císaře, jeho žen a služebnictva atd. byl popraven.



Turisté jsou hlavně Číňané z jiných provincií, kteří přijeli na prázdniny. Obecně je ale v Pekingu běhěm Čínského nového roku méně lidí, protože všichni, kdo tu pracují, jedou zpátky na venkov za rodinou.


Vystály jsme také frontu na Temple fair, což je něco jako vánoční trhy s poutí dohromady. Ve stáncích prodávají dobré jídlo a malé pejsky, protože letos je rok psa. Milion lidí až mi z toho bylo zle. Vše tu bylo předražené, tak jsme se vyhly davům u stánků a prošly se kolem jezera.


Zmrzlé a hladové jsme se dohrabaly do první restaurace, kde nám Diana objednala hrachový dort? Proč by to dělala fakt nevím. Bylo tam spousta jiného dobrého jídla. Vypadal jako zelená kostka, ale příjemně mě překvapil. Nevím, jak to udělali, ale chutnal dobře.

Velká čínská zeď je nádherná. Stálo to i za 2 hodinovou frontu na autobus tam, která byla dlouhá přes kilometr, ale rychle se hýbala. Na začátku fronty začali zoufalí lidé přeskakovat zábradlí jako by jim šlo o život. Policie je většinou rozehnala, ale jeden chlápek se k nám dostal. Vrhaly jsme na něj ošklivé pohledy a říkaly jsme si, jak bychom to nikdy neudělaly. Počkejte si. O dvanáct hodin později se to změnilo.

Po dvou hodinách jsme se konečně dostaly do autobusu, který se rozjel rychlostí šneka, protože silnice vedoucí ke zdi byla ucpaná. Hezky jsem se aspoň vyspinkala.

Doporučuji nepít den dopředu než se vydáte ke zdi, protože na ty záchodky nehcete. Vystály jsme si další frontu. Tentokrát na skluzavky, které nás vyvezou na zeď a pak se můžeme sklouznout dolů od zdi. Myslela jsem, že pojedou rychleji, ale i tak to bylo hustý. Chytře se mi podařilo smazat si všechny fotky z foťáku, takže máme jen Eleny z mobilu.


Překonaly jsme část zdi, kde prakticky jen stojíte ve frontě a čekáte až se všechny babičky, které už nemohou pokračovat dál, vyfotí. Takhle vlna lidí pak sejde dolů a vy máte krásnou prázdnou zeď jen pro sebe. Byla to docela makačka. Obzvlášť, když jsme si myslely, že jsme na konci výletu a pak nám došlo, že se musíme vrátit ke skluzavce, aby nás vzala zpátky, takže jsme vlastně v POLOVINĚ.


Trochu nám to nevyšlo s časem a poslední autobus nám podle řádu ujel, když jsme čekaly ve frontě na skluzavky zpět. Začaly jsme panikařit, protože bychom si musely objednat taxíka, který by byl za 300RMB místo 12RMB za autobus. Běžely jsme a modlily se za náhradní autobusy, protože všichni se přece musí nějak dostat z té zdi domů.

Doběhly jsme na parkoviště, kde se tvořila nová kilometrová řada s tisíci Číňany čekajícími na autobusy, kterých zbylo posledních desítka. Všimly jsme si ale, že dva chlápci před námi přeskočili plot a rychle se rozběhli k autobusu, který je vzal dovnitř na stání. O pár minut později to samé udělala rodina s miminkem, ale vojáci je chytli a poslali zpět. Podívaly jsme se na sebe a uvědomily si, že nemáme, co ztratit, když to alespoň zkusíme. Ksenija se podívala na jednoho z vojáků a moc hezky se usmála a ukázala na plot, jestli ho můžeme přeskočit. A on na to KÝVL hlavou! To už jsem já přeskočila plot a rozeběhla se sprintem k nejbližšímu autobusu.

Ostatní ve frontě si nás všimli a začali také přelézat a utíkat na všechny strany. Přiběhlo dalších pět vojáků a začali nás hnát zpátky. To už jsme my ale byly dál a oni se neobtěžovali nás dohnat. Autobus, ke kterému jsme doběhly se ale rozjel pryč. Běžely jsme k dalšímu. Rvaly se davem a snažily se nerozdělit. Jeden autobus nás nakonec vzal jako úplně poslední. Takhle ráda jsem už dlouho nebyla. Vmáčkly jsme se do uličky a střídaly se v sezení, protože nás bolely nohy a cesta byla dlouhá. Paní za mnou nebyla moc nadšená a strkala mi celou cestu kolena do zad :-D, ale už mi to bylo všechno jedno. Hlavně, že jsme jely domů.


Další dny už jsme cestovaly po Pekingu samy bez Diany, protože měla hodiny Pekingské opery a musela se učit. Párkrát jsme se ztratily. Čínsky jsme se dokázaly na cestu zeptat, ale odpovědi jsme už kromě doprava, doleva a máchání rukou nerozuměly. Kupovat jízdenky a jezdit metrem jsme se taky naučily. Jen nám celkem často automaty odmítaly bankovky, ale musely jsme hledat kombinace, které přijme.


Po čuchu jsme objevily malinkatou skvělou pekárnu. Kam jsme ještě několikrát zašly.

Nejlepší zmrzlina jakou jsem, kdy měla. Byla na ní kokosová poleva, která chutnala jako Raffaello.


Oslavily jsme Eleny narozeniny. Elena je blonďatá, kdyby vás to zarazilo, protože je vlastně Ruska, ale celý svůj život žila v Gruzii a do Ruska ani nesmí.


Uvařily jsme pro Diany rodiče a jejich uklízečku večeři. Bramboráky s kečupem a špagety s rajčatovou-bazalkovou omáčkou a sýrem jako hlavní chod a palačinky s nutellou jako dezert. Takhle to zní hrozně, ale povedlo se nám to a byli z toho úplně nadšení. Překonaly jsme i krizi bez struhadla. Ksenija oběhla několik obchodů v sousedství a jedno našla.


Jinak Diany maminka mluvila anglicky, protože má cestovní agenturu v jižní Americe, ale Diany táta mluvil anglicky asi tak jako my čínsky, takže naše rozhovory byly zajímavé. Mluvil na nás anglicky a my odpovídaly čínsky.


Navštívily jsme Art district 798, kde je spousta galerií, kaváren a street foodu.

Poslední den jsme zašly do kavárny, kde se Elena učila na maturitu a dokončovala své IA. Já a Ksenija jsme četly povinnou četbu na angličtinu - Purple Hibiscus. Po Macbethovi, ve kterém jsem si musela každé páté slovo překládat a dumat, co se tím snaží autor říct jsem knížku v moderní angličtině uvítala a nezklamala mě ani trochu. Je od nigerijské autorky Chimandy Ngozi Adichieové. Jsem ráda, že naše škola vybrala knížku od někud jinud než USA nebo Británie.

ŠOKY:
Největším šokem pro mě byly davy. Tolik lidí jsem v životě neviděla. Ne, že by se někdo omluvil, když vám stoupne na nohu nebo vás odstrčí celou svou silou. Na všechno se čekalo, ale mě čekání ani tak nevadí. Spíš lidé, co si mě nenápadně natáčí nebo se se mnou snaží vyfotit aniž bych si toho všimla. Z těch je mi zle. Ksenija se jim líbila nejvíc. Někteří se alespoň ptají. Vím, že můžeme říct ne, ale někdy je jednodušší prostě říct ano a odbýt si to.


Falešné listy na stromech jsou časté. Kupodivu to nevypadá tak špatně.


Hloupé děti s hloupými rodiči si bruslí na řece, která už rozmrzá. Led byl tenoučký a na některých místech i roztál, protože už bylo nad nulou.

Dalším šokem byli vojáci a policie na každém rohu. Na vlakovém nádraží i se zbraněmi v rukou.


V obchodě s importovaných zbožím jsem náhodou našla československé sušenky. Milé překvapení. Stejně jako to, že Diany maminka vlastní sbírku knížek Milana Kundery, pěje ódy na Kafku a váza na stole byla také vyrobená v Česku. Ne, že bych od nich něco četla. Z knížky krtečka, kterou jsem jim dala, byli nadšení.

Myslela jsem, že budu potřebovat masku, protože Peking je přece znečištěný. Ale je to úplně naopak. Peking je čistší než Praha a možná i Říčany. Vláda přesunula továrny do Nanjingu a Chengdu. Vzduch čistí od všech částic, takže se ani nemohou vytvořit mraky. Nevím na 100%, jestli to je pravda, ale dávalo by to smysl. Proto také v Pekingu nesněží ani neprší a obloha je skoro vždy modrá.

~Lenka

pondělí 5. února 2018

Hidžáb a korejské bbq

Týden jsem začala krásně, zaspáním dvou hodin důležitých laborek z biologie, protože jsem měla ošklivou noc s ekzémem. Ráno mě nikdo neprobudil, protože jsem to já, kdo budí mé spolubydlící, když se nedokážou vyhrabat z postele.

Sestřika byla hodná a omluvila mi to a Ken mi dovolil přeskočit ekonomii a jít místo toho na biologii ve středu s jinou třídou, takže všechno dobře dopadlo.


Další týden znamenal další CCE zkoušky. Richard měl narozeniny a použil to jako omluvu na polovinu z nich. Jak nezodpovědné.

Pondělní GIF rozdělilo kampus na dva tábory. Ty, kteří si myslí, že videohry jsou sport a ty, kteří s tím nesouhlasí. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by mohly být jednou z disciplín na olympiádě, ale po tomhle GIF věřím, že tam patří, a že sportem jsou.

V čtvrtek a pátek jsme oslavili poměrně nový svátek (založený v roce 2013) Celosvětový den hidžábu. Rafa z Indonésie a Neha z Pakistánu zájemcům během večeře půjčily své šátky a naučily nás, jak si je zavázat, abychom to v pátek ráno zvládly samy a zkusily si je nosit celý den.


Já to samozřejmě druhý den ráno zapomněla, a tak jsem se schovala pod šátek a běžela na angličtinu. Naštěstí jsem na Rafu narazila a uvázala mi ho.

https://www.youtube.com/watch?v=ESje30SVnfM&feature=youtu.be

Večer jsme se sešli a Rafa a Neha připravily mňamkové jídlo a povídali jsme si o tom, co vlastně hidžáb znamená a proč se ony rozhodly šátek nosit. Odpověděly nám na všechny otázky a bylo to tak zajímavé, že jsem se nekoukala na hodiny a přišla jsem pozdě na CCE zkoušku.


Mé dojmy jsou, že ten šátek je příjemně teplý a nefouká mi v něm na uši. Vypadám v něm líp. Neotravují mě vlasy, takže se mohu lépe soustředit. Jen jsem si ho musela několikrát denně předělat, protože mi z něj občas lezly vlasy. K večeru jsem se ale výrazně zlepšila a umím ho uvázat i s jedním špendlíkem.

Mňamy mňamy mňam. Tohle bylo tak neuvěřitelně dobrý.
V sobotu jsme zašly s Yuan, Ezgi a Eway na korejské barbecue.


Se sborem jsme se sešli i o víkendu, abychom si procvičili slova. Možná to zvládnu. Rozšířila jsem kapacitu svého mozku na pět čínských písniček.

V neděli večer se nás v divadle sešlo třicet (ze 700 lidí na kampusu, smutné) na classical gathering. Něco jako Open Mic, ale jen s akustickými nástroji. Bylo nás tak málo, že jsme si dali lavičky na pódium a bylo to o to hezčí. Konečně jsem taky slyšela Christopha (učitel hudby) zpívat naživo.

Už se nám blíží Čínský nový rok a s ním prázdniny. Uvidím Velkou čínskou zeď a všechno. Joooo!

ŠOKY:
Rafa má třikrát víc šátků než já oblečení. Nekecám.

Znečištění vzduchu se očividně může vždycky zhoršit.


~Lenka