pátek 25. ledna 2019

Továrna na šampón a astma

Do Číny jsem přijela nemocná a vůbec tomu nepomohlo, že jsem běžela pekingskou zimou k druhému terminálu, abych stihla let, který jsem stejně nakonec zmeškala. Vyměnili mi ho za jiný, ale musela jsem čekat osm hodin, přiletěl na jiné letiště v Šanghaji (Hongqiao místo Pudong) a pak jsme se v noci musely dohrabávat do školy. Naštěstí jsem cestou náhodou narazila na svou kamarádku Huali. Do školy nás nechtěli pustit a když jsme se tam konečně probojovaly, tak jsme zjistily, že já nemám klíč od pokoje a její má 9°C a topení nefunguje. Z toho jsem onemocněla tak, že jsem první čtyři dny nešla ani do školy a izolovaná jsem ležela v posteli, koukala na Jane the Virgin a plánovala ukulele klub.

Začít ukulele klub mě napadlo minulý semestr, ale nějak jsem to pořád oddalovala, tak jsem si to dala letos do novoročních předsevzetí a začala na tom pracovat. Škola mi odsouhlasila návrh a nakoupila deset krásných ukulelí. V pátek jsem klub představila při celoškolním setkání a řekla, že se sejdeme každou neděli v sedm po večeři. A skutečně, v neděli v sedm po večeři se v naší společenské místnosti objevilo dvanáct lidí a někteří i s vlastními nástroji, takže nám to akorát vyšlo. Většina z nich neuměla ani akord, ale půl hodině jsme už hráli Let it be. Mám z toho vážně radost a nehodlám přestat dokud neodejdu. :-) (UPDATE: na druhé setkání ukulele klubu přišel jen jeden člověk haha ale příště jich snad bude víc)

Do školy máme hodně práce, ale je to v pohodě. Taky se nám blíží mock exams (to je maturita, ale jen na zkoušku). I tak ale stíhám spát devět hodin denně, protože to je moje priorita tenhle rok, aby se mi nezhoršil ekzém.

Skoro každý den si přivydělávám učením angličtiny online (dělá to u nás ve škole hodně lidí), abych mohla jet na svůj vysněný měsíční výlet po Indonézii. Učím s online školou Buzzbuzz, která mi předpřipraví prezentace o tématech jako povolání, vesmír nebo zoo a přidělí jeden až dva žáky. Půl hodiny si s dítětem povídám a pak mi pošlou stovku na Wechat, takže dost dobrý.

O víkendu jsem byla na exkurzi po továrně společnosti Longrich. Nejdřív nám ukázali všechny šampóny, krémy na ruce a zubní pasty, které vyrábí. Potom laboratoře, kde probíhá výzkum.

Tady čístí okraje pudřenky a vedle nich na páse upravovali rtěnky.
Prošli jsme se samotnou továrnou a prosklenými zdmi jsme se mohli koukat jak fungují stroje a co dělají dělníci.


Tyhle barely jsou plné šampónu. Když jsem na to tak koukala ze shora, tak jsem nevěděla co si o tom mám myslet. Je super, že mají práci a ve slušných podmínkách (společnost Longrich má být vzorem všem čínským továrnám), ale nedokážu si představit, že bych byla v jejich pozici. Chodila do práce v uniformě a celý den jen napouštěla šampón do barelu.


Tady už se lepí etikety na jednotlivé obaly samy a bez dělníků. Za jednu minutu se vyrobí 20 šampónů.

všude máta
Továrna má i vlastní organickou farmu, ve které pěstuje jahody, rajčata, mátu a různé rostliny, které potom používají přímo do šampónů, ale taky se prodávají do drahých hotelů na saláty. Mohli jsme všechno sbírat, takže jsme všichni skončili v autobuse s kapsami plnými jahod.


Se sborem jsme se připravovali na CCE (Čínský kulturní večer) stejně jako minulý rok jen se dvěma novýma čínskýma písničkama.

Také se nám blíží Project Week. Neorganizuji žádný, a tak jsem si mohla vybrat na jaký se přihlásím. Nemohla jsem se rozhodnout mezi opravováním tradičních vesnických domů a týdenním kurzem Tai Chi. Nakonec jsem se ale rozhodla pro vesnické domy, protože jsem snad nikdy nebyla v Číně úplně na vesnici a Tai Chi není tak husté jako Kung Fu.


Některé Tulou domečky jsou chráněné UNESCO, takže jsou i hezky opravené, ale jiné se rozpadají a rodiny se z nich postupně vystěhovávají do velkých měst.


Hakku Tulou domy jsou většinou kulaté s nádvoříčkem uprostřed. Wikipedie říká, že v těch největších žije i 800 lidí! Takže samotný dům je vlastně taková opevněná vesnice.

Přidala jsem si dvě nové poškolní aktivity a dělám lezení (jako po lezecké stěně). To mi zatím super nejde. Výšek se nebojím, ale mám 0% svalů v rukou, takže se neumím přitáhnout. Nejsem ale jediná. :-D Mým cílem bude do konce roku vylézt jakkoliv až úplně nahoru (zatím padám po dvou metrech).

A pak jsem se přidala k stolnímu tenisu, který máme v pátek. Tenhle semestr nám škola sehnala i trenéra. Chodí tam se svou desetiletou dcerou a ta hraje jak mistr světa.

Kromě všech těhle věcí jsem se také pravidelně denně i v noci dusila. Potom co se mi vyléčil kašel jsem začala mít problémy s dýcháním. Probouzela jsem se v noci s pocitem, že se dusím. Když jsem se během dne rozeběhla, zakřičela nebo ani nic neudělala, tak jsem se najednou nemohla nadechnout ani vydechnout a pak jsem začala panikařit a bylo to ještě horší. To bylo dost děsivý, ale sestřička mi na to řekla ať jdu za psycholožkou, že mám stres. Tak jsem šla, ale ta mi řekla, že stres nemám a ať jdu pěkně do nemocnice. No a v nemocnici mi řekli, že jsem byla asi oslabená tím kašlem a v kombinaci se znečištěním vzduchu se mi rozvinulo astma. Nafasovala jsem dva inhalátory a je mi MNOHEM líp. Úplně jsem zapomněla jaké to je naplnit si plné plíce vzduchem.

Ještě jsem myslím nezmiňovala o tom, že jsem se dostala na vysokou! Jmenuje se College of the Atlantic. Nachází se v Maine v USA. Je v národním parku Acadia a taky hned vedle oceánu. Škola vlastní několik ostrovů, na kterých mají výzkumné stanice a mají nejhustější předměty na světě. Chtěla jsem tam jít ze všech škol nejvíc, takže ostatní přihlášky už odvolávám. :-)

Těšte se na hodně fotek a povídání o čínském novém roku. Letíme s Yuan a Ezgi až do Guangzhou. Navštívíme taky Shenzen a možná i Hongkong.

ŠOKY:

Už to taky chtělo nový účes, tak jsem nechala svého osobního stajlystu Teda ať mě překvapí. Mám dvě vyholené čáry na straně a chybí mi kus oboří. Vypadám eeeehhh ... hustě?

fotka z Kikiiného uměleckého projektu a můžete na ní vidět ty čáry, už to pomalu zarůstá
Celý kampus nám svítí jako letiště, protože vyzdobili k Čínskému novému roku stromy různobarevnými blikajícími světlýky. Máme tu ale taky vkusné červené stuhy a keříky s mandarinkami. Zkusila jsem. Nedají se jíst jak jsou kyselé.

~Lenka

úterý 1. ledna 2019

Předvánoční přípravy

První Vánoční koncert jsme měli v hotelu Crown Plaza v Changshu. Přišli se na nás podívat učitelé a jejich rodiny a potom cizinci, co tu bydlí nebo jsou na služební cestě. Je jich tu tolik! Před deseti lety byla v Changshu jen pole a teď tu jsou najednou mrakodrapy a pracují tu lidi z celého světa. :-O


Zpívali jsme se sborem a hráli s orchestrem. Isabel (zrzavý chumel vlasů vedle mě) a já jsme v obou, a tak jsme přebíhaly mezi písničkami tam a zpátky.

Aaaa pak jsme se taky připravovali na Vánoční koncert ve škole!! S Natalií jsme se rozhodly asi dva měsíce předem mít nejlepší představení, které kdy CSC zažilo a pak nás napadlo udělat scénku z Mean Girls. Na Taobau (čínský internetový obchod) se dá objednat všechno, a tak nebyl vůbec problém najít identické rukavice, boty a kostýmky.


Na slavností večeři před koncertem jsme se taky oblékly jako Mean Girls, sedly jsme si k jednomu stolu, nikoho jsme k nám nepouštěly a jedly jsme jenom salát. Lidi se nás dost báli. :-D


Každý den jsme trénovaly ještě s naší Eastereuropean squad - Sofií a Liudmilou a výsledek za to stál. Kdyby byl vánoční koncert soutěž, tak jsme vyhrály.


Ne, nemám vlasy, ale půjčila jsem si paruku hehe. Paruky jsou docela fajn. Ani ne tak nepříjemné jako jsem si myslela. Možná si nějakou pořídím, protože se občas hodí mít vlasy.

Upřímně už si ani nepamatuji, co se dělo potom, protože jsem byla hrozně unavená nejen ze zkoušek na koncerty, ale taky z psaní příhlášek na vysoké, zařizování nového pasu, psaní TOK eseje a dalších úkolů. (TOK je povinný předmět Teorie Vědění. Ve kterém filozofujete o tom proč víte, co víte, jak to víte atd.)

Celý rok a půl na UWC jsem nekoukala na žádný seriál, ale předposlední víkend před odletem domů jsem jela na nákup se Sophií a Nawal a ty mě přesvědčily, abych se začala koukat na Jane the Virgin a já se na tom pak stala závislá. Vše teď vidím mlhavě, ale myslím, že poslední týden jsem se jen koukala na ten seriál. Nijak toho ale nelituji. Potřebovala jsem vypnout mozek.

Heimates!! Takhle spolu bydlíme :-) I přesto, že některé z nich nechávají vlasy ve sprše a toaleťák hážou na zem, tak je mám moc ráda.
Let zpátky byl super. Hlavně proto, že jsem nemusela ekat 23 hodin v Moskvě, ale taky proto, že jsem neletěla sama. V letadle do Mnichova nás bylo hned sedm.

O Vánocích jsem ještě jela za Štěpánkou do Německa, což byl super toll výlet. Poprvé jsem jela Flixbusem a je to vážně luxus. Nijak jsem nestudovala kudy pojedem a pak jsem se najednou objevila na trajektu. Nevěděla jsem, že pojedeme přímo přes Bodamské jezero.

Tudy jezdí Štěpánka každý den do školy na kole. Má strašně namakaný stehna! Úplně na nich vidíte ten sval.
U Štěpánky doma mě dobře krmili. Objevila jsem kouzlo soda streamu a zlepšil se mi tam ekzém. Několikrát jsme zajeli do Kostnice, s Vánočními trhy v plném proudu, kde mi Štěpánka ukázala Husův dům a budovu, kde se konal koncil. Na kole jsme zajely až do školy kam chodí. Viděla jsem Popelku i Aquamana v němčině a vůbec to nevadilo. Popelku znám nazpaměť a v Aquamanovi se nic důležitého neříká. Z Aquamana jsme šli i s Quintenem za deště, zimy, proti větru a potmě sedm kilometrů.
nádherná Štěpánka
Cesta zpátky už nebyla tak pohodová, protože mi o tři blbý minuty ujel autobus z Mnichova, a tak jsem kempila s bezdomovcema v podchodu a čekala na ranní autobus (k tomu mám taky příběh zahrnující dva hodné křesťany a žebrání, ale ptejte se mě osobně, jestli vás to zajímá). To bylo fajn dokud nás nevyhodili s tím, že podchod zavírají. Procházela jsem se tedy po Mnichově, ale otravovali mě opilci. Zakempila jsem v Burger Kingu. Předstírala jsem, že piji kafe za jedno euro veeeelmi pomalu a četla si Velkého Gatsbyho, ale všichni tam byli opilí a dost otravní. Čtyři hodiny jsem to vydržela, ale pak jsem se vydala na hlavní nádraží a odjela jsem prvním vlakem do Prahy. Do vlaku jsem nasedla jen já a kluk, který vypadal, že má hodně rád vlaky a tohle dostal k Vánocům. :-D

ŠOKY:
Mám smíšené pocity. Občas mi přijde, že IB vše zbytečně komplikuje a nic jsem se nenaučila. A pak jsou tu momenty jako tyhle. Zrovna jsem pracovala na jedné eseji a četla jsem si k tomu nějaké studie a uvědomila jsem si, že bych z nich před rokem a půl nerozuměla ani slovo. Nejen proto, že jsem měla horší angličtinu, ale taky proto, že jsem se v různých předmětech naučila důležité termíny a koncepty, které jsem předtím vůbec neznala.

~Lenka