pátek 17. listopadu 2017

Ubytovali nás v Hiltonu a Halloween

Přihlásila jsem se na 24 hodin jako herec a na CSCMUN, kde budu delegátem Keni. Ještě nikdy jsem si MUN nezkusila. Vypadá to jako dobrá sranda.

V úterý jsme měli párty v knihovně. Přišlo dva tisíce nových knížek! Zní to jako nic, ale kdybyste tam byli. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem strávila hodinu obcházením stolů s vyskládanými knížkami.

Sedím támhle na schodech. Půjčila jsem si jednu knížku, tak doufám, že si na ni najdu někdy čas.

Překvapil štáb z pěvecké soutěže ze Suzhou. Přijeli do školy, natáčeli zkoušku našeho sboru a dělali s námi interview. Cítila jsem se trapně, protože do soutěže zbývalo pár dní a já uměla nazpaměť sotva první polovinu. (Je to sakra těžký naučit se písničku, která celá zní jako čing čong, ale když zazpíváte čing čong, tak to zní hrozně.)

Naši housmentoři Kristina a Donald pozvali náš pokoj ve čtvrtek na večeři. Připravili pro nás skvělé japonské kuřecí kari a houbovou polévku na přání. Přinesla jsem svou poslední Studentskou pečeť, kterou jsem přivezla z domova, a Donald si na ní moc pochutnal.

Oslavili jsme narozeniny Yuan s pizzou a záhadným dortem, který jí přišel poštou, ale pořád není známo od koho byl. Jinak, pokud máte z ničeho nic chuť na dort, není vůbec těžké jeden sehnat, vzhledem k tomu, že na kampusu žije asi 700 lidí a rok má 365 dní. Za týden si minimálně dva kousky dám.

V pátek jsme měli Buy nothing day. 11. listopadu je v Číně Black Friday, jen se jmenuje Singles' day (opak Valentýnu) a na Taobau jsou slevy na všechno. My ale měli přednášky o konzumerismu (existuje takové slovo?) a neměli jsme podlehnout a začít nakupovat. Když jsem přišla z přednášky do pokoje, obě mé spolubydlící si tam seděly nad hromadami nového oblečení a pily zlevněná Bubbletea a ještě se mě nevinně ptaly, jesti mi mají přiobjednat. :-D (Nic jsem si ten den nekoupila. Jen asi pár minut po půlnoci jsem si odkoupila dinosauří onesie od Eway.)

S Ulabem jsme vymýšleli, jaký experiment příště ukážeme dětem ve školách. Ukázala jsem jim syntézu DNA z brokolice a všichni byli nadšení, dokud nepřišel návrh se slizem a vyhrál. Arona mi ale příště pomůže to prosadit, protože si taky myslí, že to bude přínosnější než míchání cukru, barvy a lepidla, tak nám držte palce.



V pátek jsme opožděně slavili Halloween. Přidala jsem se k Haunted Tunnel jako herec. Vyzdobili jsme tajný dlouhý podchod, který máme pod kampusem, a pak jsme tři hodiny v kuse zamazaní od krve děsili. Lidi se fakt báli. Nejvíc nás dostávaly skupiny machrů s baterkama na mobilu, rozklepaným hlas říkající, jak to není strašidelný. Vykřičeli jsme si hlasivky (ideální před pěveckou souteží) a šli se připravit na Halloween party.

Já šla za studenta z Nebelvíru a jak už jsem říkala, tak jsem si nakonec koupila ještě dinosaura. Je tak pohodlný. Zůstávám v něm navždycky.



V sobotu ráno jsem šla umývat krev ze zdí Hunted Tunnel (dorazili jsme jen tři z původních čtyřiceti) a pak si šla narychlo zabalit na pěveckou soutež.

Už když jsme se přibližovali k hotelu, tak nám bylo jasné, že tady není něco v pořádku. Ubytovali nás sakra v Hiltonu!!!

Po zkoušce jsme měli volno celé odpoledne a večer.

Zašli jsme na mé první karaoke. Nechápu, že jsem nešla dřív. Je to boží.

Suzhou je podporované Sigapurem a je to vidět. Před patnácti lety tam byla políčka a teď jsou tam obrovská nová obchodní centra. Všechno to vypadá nádherně, čistě, moderně a to metro... Miluju to metro.

Ráno jsem si zašla do nejkrásnější posilovny, jakou jsem kdy viděla (ne, že bych viděla hodně posiloven, ale tahle byla tak krásná).

Nejdřív jsem odmítla make-up, protože jsem se bála, co by mi napatlali na obličej. Jen jsem se chtěla dívat, co udělají ostatním. Vypadalo to ale dobře, a tak jsem požádala paní alespoň o modrá obočí. Všichni stylisti v místnosti se zhrozili, ale pak mi našli modré oční stíny a udělali, co jsem si přála.


Nebyla to ani tak pěvecká soutěž jako show (v historickém kvízu o Suzhou věděli všichni účinkující dopředu odpovědi). Překvapilo mě kolik cizinců v Suzhou bydlí. Potkali jsme i jednoho chlápka, se kterým jsme se seznámili na začátku roku v kostele.



Na živý přenos koukalo přes 200 000 lidí a v neděli to budou dávat v televizi, takže budeme všichni slavní.

Nechápu, kdo na to kouká. Neměli jsme ani jednoho vítěze. Všem nám dali stejné ceny a každý byl první za něco jiného. My například za nejlepší organizaci haha.

ŠOKY TÝDNE:
Mají tu ty nejlepší manga na světě.

Na Project Weeku jsme měli skvělého supervisora - Dr. Wu (Lao Wu, jak mu říkáme) a teď ho propustili. Odchází po Vánocích. Všichni v naší skupině jsme z toho byli smutní. I když jsem s ním měla velkej fight o tom, že všichni lidi pochází z Afriky, bude nám tu chybět.

Nejzajímavější storku týdne mi pověděla Qheliswa. Svahilský král má momentálně 14 žen (nic o proti dědečkovi učitele zeměpisu Sammymu, který jich měl přes padesát a přes 200 dětí k tomu) a každé dva roky si musí najít minimálně jednu novou. Proces výběru je taky dost vtipný. Lidi z celého světa se na to jezdí dívat.

"Mé" nové školní plastové housle.
Déčko na mých nových školních houslích je níž než by mělo. Zkusila jsem všechny svalovce v okolí, ale s tím kolíkem nikdo nepohnul až dokud mě nezachránila Claudia! Už nemusím strkat prsty výš  a hrát vše v polohách na géčku. Radujme se, veselme se.


Tohle není dobrý. Do padesáti je to dobrý. Tenhle týden bylo nejhorší znečištění vzduchu za celé tři měsíce. Po většinu dní je to tu krásný. Motýlci poletují a tráva je zelená, ale pak najednou přijde nějaký větřík a všude to smrdí jak spálený igeliťáky. Nedá se to dýchat. Mezi budovama musíte pobíhat s mikinou na nose. A když se toho nadýcháte moc, není vám dobře.

~ Lenka

Co jsem jedli v Suzhou

Jestli si to ještě pamatujete, tak před dvěma měsíci jsem byla s Manou a Haowen na týden v Suzhou. Kromě jedné vynikající pizzy, jsme jedli samé čínské jídlo. Nejdřív mi všechno z hůlek vypadávalo na stůl. ale ke konci se ze mě stal hůlkový mistr. (Číňanům to taky z hůlek vypadává. Někdy to prostě nejde.)

Kuchyně v Suzhou se zakládá hlavně na sladkých pokrmech. Rýžové a dýňové koláčky. Sladké polévky, kaše a omáčky. Navíc byl Mid Autumn Festival, při kterém se jedí tradiční Mooncakes.

Vzadu to maso s ředví je mňamkózní.
Největší rozdíl mezi čínskou a českou kuchyní je, že u nás každý dostaneme na talíř a to pak sníme. V Číně všichni kolem stolu jídlo sdílí, kromě misky s rýží nebo polévkou, kterou má každý pro sebe. Uprostřed stolu je několik talířků se zeleninou, masem a omáčkami. Vždy si něco vezmete do hůlek, namočíte to do omáčky a nad miskou s rýží to sníte. (Nejdřív jsem to nepochopila a začala jsem si všechno hamounit na talířek na zbytky. Trapas.)

Přijde mi to dost chytrý, protože to znamená, že když vám moc chutnají fazolky, můžete si jich sníst kolik chcete a když vám naopak nejedou kachní střeva, nemusíte se jich ani dotknout a nikdo si nevšimne.

A navíc, když něco zbyde, vezmete talířek uprostřed a jen to strčíte do lednice k večeři.

V Suzhou jsem se hned první den naučila jíst kraba a hodilo se mi to, protože jsem ho pak měla skoro každý den. Přijeli jsme v krabí sezóně, když jsou krabi v místním jezeře nejlepší. Jsou výborní (hlavně samečci), ale je to dost piplačka (to by se líbilo babičce Zdeně).




Rýži mají v Číně výbornou (ne asi), takže jsem si přidávala několik talířků, ke každému chodu. :-D
Jo a všichni u stolu se zděsili, když jsem chtěla rýži namočit v sójové omáčce. Namáčí do ní knedlíčky i zeleninu, ale rýži ne. Divný.

Tradiční ryba ze Suzhou - sōngshǔ guì yú. Nejlepší ryba, co jsem kdy ochutnala. S Manou jsme ji oškubaly úplně celou. Z venku je křupavá a uvnitř měkká. Červená omáčka je sladká. Ty záviny vzadu vypadají dobře, ale uvnitř jsou červené fazole.
Červené fazole ze srdce nenávidím. Strkají je do všeho. Do koláčů, Bubbletea i Mooncakes.



Maminka Haowen nás pozvala na Hotpot. Měli jsme houbový a pikantní. Na levo vidíte tofu, mořské plody a maso (víc vlevo nevidíte zeleninu a nudle), které se v Hotpotu vaří pár vteřin nebo minut a pak se namáčí do omáčky, kterou si sami namícháte.

Ke konci přišel chlápek a začal točit nudlema všude okolo. Vytahoval je a přitom přes ně přeskakoval a pak nám je uvařil v Hotpotu.

Skvělý hovězí vývar s houbami a moje oblíbené zelené fazolky pod krabem!!!
Buráky jsme s Manou oloupaly samy. Připomnělo mi to loupání vlašským ořechů. Taky na to mají speciální loupák. Jen je skořápka měkčí a jde to líp.
Snídaně je také teplá s polévkou nebo rýží. Je ale víc do sladka. Sladké polévky mi upřímně moc nejedou, ale nedělala jsem ostudu a vypila jsem je všechny do dna. V téhle plave speciální zelenina, která roste v místním jezeře.

Tohle nejsou čínské knedlíčky, ale něco jiného. Vajíčka vaří v čaji, proto jsou hnědá.


Tahle polévka byla také sladká a moc mi nejela. Plavou v ní sladké brambory. Vzadu jsou pro Suzhou typické lepivé rýžové koláčky. Mají jiné barvy a příchutě, ale pro mě chutnají všechny stejně. Jsou trochu mdlé (je to rýže a trocha cukru), ale kupodivu mi chutnají.



Mid Autumn Festival se slaví s mooncakes. Tyhle jsou mé oblíbené, protože jsou super sladké. Masové nejsou nic moc a s červenými fazolemi jsou odporné.


Knedlíčky neknedlíčky s krevetami a další mooncakes. Polévka k snídani tentokrát slaná s vajíčkami a rajčatem, takže dobrá.

Zvláštní ořechozelenina. Zasytí statného může i s koněm na celý den.
V den Mid Autumn Fesivalu jsme šli na super hustou večeři s celou Haoweninou rodinou. Taky jsme měli hostinu na svatbě a pak nás pozvala jazykovka do sečuánské restaurace, kde jsme měli prasečí mozky, žaludky koz, kachní střeva a všechno možné. Bohužel jsem tam ale nefotila, protože se to nehodilo.

V sečuánské restauraci jsem zaválela, protože jsem se nerozbrečela narozdíl od většiny cizinců. Moc mi chutnal karamelovokolový pudink/želé, který se jí mezi jídly, abyste vůbec něco z toho jídla ucítili, kromě hořícího jazyku.

Celkově mi čínská kuchyně chutná mnohem víc než česká, pokud vynechám sladké polévky a červené fazole. Musím se ale přiznat, že kdykoliv se někde objevily brambory, všechny jsem je snědla. Doma brambory moc nemusím, ale tady je přímo vyhledávám.

Čínské kuchyni bych určitě pochválila úpravu zeleniny. Dokážou ji připravit křupavou, ale jemnou zároveň, narozdíl od nás. Vývary jsou také lepší (mají na ně speciální hrnec v každé domácnosti), ale my umíme připravit lépe hovězí a vepřové.

V Suzhou jsem se naučila pít horkou vodu a od té doby ji piji místo studené. Přišlo mi to fakt divné, ale neměla jsem na výběr a pak mi to začalo chutnat, takže v tom pokračuji i na kampusu.

Za většinu výborných a zdravých jídel děkuji Haoweniné babičce. Všichni jí teď zatleskejme!

Omlouvám se za svou smutnou slovní zásobu, pokud jde o názvy jídel. Kdybyste chtěli vědět něco konkrétního, napiště mi a zjistím vám to. :-)

~ Lenka

pondělí 6. listopadu 2017

Učili jsme a lezli po horách v Jiangxi

Celý uplynulý týden jsme strávili na Project Weeku. Stalo se toho tolik, že sem hodím jen pár poznatků, které mě zrovna napadnou.


Naše skupina se vydala vlakem do Jiangxi. Splnil se mi tím můj celoživotní sen. Jet vlakem s lůžkama a přenocovat - jeli jsme 15 hodin. Bylo to přesně tak hustý, jak jsem si to představovala.


Bydleli jsme v luxusním hotelu až mi to přišlo jako plýtvání peněz. Hlavně proto, že to nemá být dovolená, ale služba. Náplní našeho Project Weeku bylo učení dětí ve školách na venkově.

Na "venkově"! Byla jsem úplně mimo, když jsem si představovala krávy běhající v bambusu a rýžová pole. Venkov, do kterého nás vzali měl mrakodrapy, KFC a krásné nové silnice.

Povšimla jsm si ale, že to spolu nějak nesedí. Protože na okraji města na těch krásných nových silnicích sušili dědečkové s babičkami rýži, všude pobíhali psi, krávy a slepice. Obchodníci si jen tak rozestavovali krámky uprostřed silnice a ti, co si něco chtěli koupit zastavili na tom samém místě a do toho všichni troubili a ti s ne tak silnými žaludky v našem autobuse se nakláněli nad plastovými pytlíky. :-D Já byla naštěstí v pohodě. S Eway jsme si sedly úplně dopředu, abychom všechno viděly a mohly se tomu smát.

Christabel dává proslov před celou školou nastoupenou na sportovním hřišti při Flag Raising Ceremony.
Škola, ve které jsme učili my - skupina 3 - učila na základní škole o 7000 žácích. S Alanem, Jingyi a Dianou jsme si vybrali devátou třídu a hodiny jsme pojali jako Cultural Exchage, abychom dětem ukázali, že mimo jejich provincii a domácí úkoly je taky svět.


Děti byly moc hodné, i přesto, že jich bylo osmdesát ve třídě.
Chudákům jim škola začíná v 7:40 a končí až po páté. Ani se ráno nestihnou nasnídat, a tak před školou stojí spousta špinavých stánků, kde si kupují nudle k snídani.


Škola vypadá na první pohled dobře. Dokonce mají velkou obrazovku v každé třídě.

Ale když se pozorně podíváte, všude je špína. Na katedře leží děsivá tyčka. Ani jsem si jí nevšimla, až jsem si jeden den zapomněla ve škole batoh, a když jsem se vracela, tak jsem viděla učitelku bít žáka. Je to strašný, ale funguje to. Jsou jako beránci.

Záchody jsou jako z koncentráku. Kdo nechce slyšet detailnější popis, přeskočte následující tři věty. Záchod je jedna dlouhá nakloněná škvíra v zemi oddělená deskami pro "soukromí" (desky vám jsou po kolena, když si stoupnete). Jestli vám to ještě nedošlo, tak záchod není splachovací a nemá dveře. Jak to asi může vypadat?

Očekávali jsme, že budou děti stydlivé, a tak jsme dopředu nakoupili sladkosti, které jsme rozdávali za aktivitu v hodině. Fungovalo to tak dobře, že jsme po prvních třech hodinách museli nakoupit dalších 200 lízátek a na konci týdne nic nezbylo.


Úplně nejvíc byly nadšené, když jsme je naučili říkat ahoj a jak se máš.


Teda nejvíc nejvíc nadšené byly z cizinců. Denně jsme rozdali stovky podpisů a na oplátku dostali desítky lízátek a komplimetů. Vysvětlit jim, že jim ten podpis na nic nebude, že jsou taky krásní a že jsme lidi stejně jako oni nefungovalo. Jednou jsem se ani nemohla dostat z davu dětí a museli mě přijít zachránit, abych mohla do další hodiny. V třicetičlenné skupině bylo jen sedm cizinců, a tak nám to dalo o to víc zabrat. Hned co jsme se vrátili z tříd jsme vyčerpaní padli do křesel ve sborovně.


Zúčastnili jsme se jejich hodiny tělocviku, dance class, calligraphy class a art class. Byl pro mě velký šok, když jsme s Joyce promluvily s holčičkou, která nám pomáhala vyrobit masky na Pekingskou operu a dostaly jsme z ní, že tyhle hodiny normálně nemají. Vše nacvičili týden před tím než jsme přišli a žádná dance ani art class ve skutečnosti neexistuje. To vysvětlovalo proč je všechno vybavení úplně nové a nepoužité.

Calligraphy class, která ve skutečnosti neexistuje.

Art class, která ve skutečnosti neexistuje.

Dance class, která ve skutečnosti neexistuje.
Rozcvička, kterou mají každý den místo svačinové přestávky.
Každý den jsme měli večer reflection, abychom probrali, co se stalo a co můžeme zlepšit. Ke konci jsme došli k závěru, že za nás místní škola jen utrácí peníze, abych nás mohli strčit jako cizince do novin a děti jsou zavalené tolika domácími úkoly, že jim nejvíc pomůžeme, když budeme jen hrát v hodině hry, trochu se zasmějou, odpočinou si a dostanou lízátko.


Navštívili jsme staré čínské vesnice. Bohužel průvodkyně mluvila jen čínsky, tak jsem si z toho moc neodnesla. Občas jsme ale s Danche pochytily slovo jako mladší bratr.

My a známý, důležitý chlápek Wen Tianxiang. Patřila mu vesnice, kterou jsme navštívili.
Přední řada první zleva je úchylný učitel angličtiny, jehož angličtina byla mizerná a aby si ji procvičil, tak nám rušil hodinu a odpovídal na otázky místo dětí. V koutku angličtiny, kdy jsem měla hodinu na tři děti nás pořád přerušoval a ptal se na divné otázky.

Úplně nejlepší byl poslední den v Jiangxi, který jsme strávili v horách Wugong.

Nelžu, když teď řeknu, že tyhle hory byly to nejkrásněší, co jsem kdy z přírody viděla. Fakt byly.

Do půlky hory jsme vyjeli lanovkou (pod náma byl listnatý les s různými druhy bambusu) a pak jsme šplhali po zabijáckých schodech, které nikde nekončily. Hodně lidí to cestou vzdalo. Hlavně proto, že jsme všichni byli nemocní. Ale já jsem vyšla a bylo to přenádherné.


Nahoře na nás čekal chrám.

ŠOKY TÝDNE:
Nejvíc mě teda vyděsil záchod ve škole. :-D

Na začátku naší první hodiny jsem začala psát naše jména na tabuli a pak jako ve zpomaleném filmu, se ke mně Jingyi rozeběhla a křičela Noooooo a já jenom jako o co sakra jde? A Alan s Dianou na mě jenom koukali jako no ne ne. Ukázalo se, že když napíšete jméno červenou křídou, tak daná osoba zemře. To by mě teda fakt v životě nenapadlo. Naštěstí mě zastavili v půlce Alana a nic se nestalo.

Asiati se nepřipalují na sluníčku. Několikrát při výšlapu na horu, mně někdo zastavil a začal s tím jak jsem rudá, tak jsem si myslela, že je to fyzickou námahou nebo prostě proto, že jsem rudá pořád. Dokud jsem se na sebe nepodívala v hotelu do zrcadla! Spálila jsem si obličej jak něco. Nenapadlo mě, že to sluníčko bude tak silné a nikdo kolem mě se krémem nemazal. Fiyin, Robin a Christabel se mi jen vysmáli, že jsem rajče a Asiati se očividně na sluníčku jen opalují. Cestou na večeri jsme se potkali s Danche z Makedonie a jen jsme si spolu poplakaly. Obě jsme se spálily jak něco.

Děti ze školy si pro nás připravily taneční představenío. Jak můžou být tak disciplinované. Tu choreografii bych si v životě nezapamatovala a nemělo to jedinou chybu až mi to přišlo smutné. Umí krásně pochodovat, ale po škole nemají čas jít si hrát.


Ve městě nejsou žádná hřiště, takže ani děti, které ještě nechodí do školy si nemají, kde hrát. Hrají si na chodnících před domy.

Pár vteřin potom, co jsem vyfotila tuhle fotku se batole sedící na obrubníku překulilo do cihel a drátů.


Když zajdete do ulic hned vedle hlavní silnice, najdete malá políčka a babičky a dědečky, co na nich hospodaří.


V Číně mají děti za svůj školní věk pár povinných vojenských výcviků. Většinou jsou to týdenní výcviky, kde se učí pochodovat a vypadat stejně, ale i tak je to teda hustý. Zishang dokonce chodil tři roky do vojenské školy a dokáže sníst oběd za pár minut. Na snídani jsme měli jen 10 minut a bylo vidět, kdo si výcvikem prošel. Já si musela jídlo odnášet v kapsách, abych nehladověla. Všichni mí čínští spolužáci teď u mě mají respekt.

Obědy, které jsme jedli celý týden ve škole jsou ohodnocené jako C v Food Safety žebříčku. Visí to velkým písmem hned vedle jídelního okénka. Všimli jsme si toho až poslední den. Jídlo bylo ale dobré.


Taky mě překvapilo, že si tam učitelé začali jen tak kouřit. Ve škole. V jídelně plné dětí.

~ Lenka