pondělí 6. listopadu 2017

Učili jsme a lezli po horách v Jiangxi

Celý uplynulý týden jsme strávili na Project Weeku. Stalo se toho tolik, že sem hodím jen pár poznatků, které mě zrovna napadnou.


Naše skupina se vydala vlakem do Jiangxi. Splnil se mi tím můj celoživotní sen. Jet vlakem s lůžkama a přenocovat - jeli jsme 15 hodin. Bylo to přesně tak hustý, jak jsem si to představovala.


Bydleli jsme v luxusním hotelu až mi to přišlo jako plýtvání peněz. Hlavně proto, že to nemá být dovolená, ale služba. Náplní našeho Project Weeku bylo učení dětí ve školách na venkově.

Na "venkově"! Byla jsem úplně mimo, když jsem si představovala krávy běhající v bambusu a rýžová pole. Venkov, do kterého nás vzali měl mrakodrapy, KFC a krásné nové silnice.

Povšimla jsm si ale, že to spolu nějak nesedí. Protože na okraji města na těch krásných nových silnicích sušili dědečkové s babičkami rýži, všude pobíhali psi, krávy a slepice. Obchodníci si jen tak rozestavovali krámky uprostřed silnice a ti, co si něco chtěli koupit zastavili na tom samém místě a do toho všichni troubili a ti s ne tak silnými žaludky v našem autobuse se nakláněli nad plastovými pytlíky. :-D Já byla naštěstí v pohodě. S Eway jsme si sedly úplně dopředu, abychom všechno viděly a mohly se tomu smát.

Christabel dává proslov před celou školou nastoupenou na sportovním hřišti při Flag Raising Ceremony.
Škola, ve které jsme učili my - skupina 3 - učila na základní škole o 7000 žácích. S Alanem, Jingyi a Dianou jsme si vybrali devátou třídu a hodiny jsme pojali jako Cultural Exchage, abychom dětem ukázali, že mimo jejich provincii a domácí úkoly je taky svět.


Děti byly moc hodné, i přesto, že jich bylo osmdesát ve třídě.
Chudákům jim škola začíná v 7:40 a končí až po páté. Ani se ráno nestihnou nasnídat, a tak před školou stojí spousta špinavých stánků, kde si kupují nudle k snídani.


Škola vypadá na první pohled dobře. Dokonce mají velkou obrazovku v každé třídě.

Ale když se pozorně podíváte, všude je špína. Na katedře leží děsivá tyčka. Ani jsem si jí nevšimla, až jsem si jeden den zapomněla ve škole batoh, a když jsem se vracela, tak jsem viděla učitelku bít žáka. Je to strašný, ale funguje to. Jsou jako beránci.

Záchody jsou jako z koncentráku. Kdo nechce slyšet detailnější popis, přeskočte následující tři věty. Záchod je jedna dlouhá nakloněná škvíra v zemi oddělená deskami pro "soukromí" (desky vám jsou po kolena, když si stoupnete). Jestli vám to ještě nedošlo, tak záchod není splachovací a nemá dveře. Jak to asi může vypadat?

Očekávali jsme, že budou děti stydlivé, a tak jsme dopředu nakoupili sladkosti, které jsme rozdávali za aktivitu v hodině. Fungovalo to tak dobře, že jsme po prvních třech hodinách museli nakoupit dalších 200 lízátek a na konci týdne nic nezbylo.


Úplně nejvíc byly nadšené, když jsme je naučili říkat ahoj a jak se máš.


Teda nejvíc nejvíc nadšené byly z cizinců. Denně jsme rozdali stovky podpisů a na oplátku dostali desítky lízátek a komplimetů. Vysvětlit jim, že jim ten podpis na nic nebude, že jsou taky krásní a že jsme lidi stejně jako oni nefungovalo. Jednou jsem se ani nemohla dostat z davu dětí a museli mě přijít zachránit, abych mohla do další hodiny. V třicetičlenné skupině bylo jen sedm cizinců, a tak nám to dalo o to víc zabrat. Hned co jsme se vrátili z tříd jsme vyčerpaní padli do křesel ve sborovně.


Zúčastnili jsme se jejich hodiny tělocviku, dance class, calligraphy class a art class. Byl pro mě velký šok, když jsme s Joyce promluvily s holčičkou, která nám pomáhala vyrobit masky na Pekingskou operu a dostaly jsme z ní, že tyhle hodiny normálně nemají. Vše nacvičili týden před tím než jsme přišli a žádná dance ani art class ve skutečnosti neexistuje. To vysvětlovalo proč je všechno vybavení úplně nové a nepoužité.

Calligraphy class, která ve skutečnosti neexistuje.

Art class, která ve skutečnosti neexistuje.

Dance class, která ve skutečnosti neexistuje.
Rozcvička, kterou mají každý den místo svačinové přestávky.
Každý den jsme měli večer reflection, abychom probrali, co se stalo a co můžeme zlepšit. Ke konci jsme došli k závěru, že za nás místní škola jen utrácí peníze, abych nás mohli strčit jako cizince do novin a děti jsou zavalené tolika domácími úkoly, že jim nejvíc pomůžeme, když budeme jen hrát v hodině hry, trochu se zasmějou, odpočinou si a dostanou lízátko.


Navštívili jsme staré čínské vesnice. Bohužel průvodkyně mluvila jen čínsky, tak jsem si z toho moc neodnesla. Občas jsme ale s Danche pochytily slovo jako mladší bratr.

My a známý, důležitý chlápek Wen Tianxiang. Patřila mu vesnice, kterou jsme navštívili.
Přední řada první zleva je úchylný učitel angličtiny, jehož angličtina byla mizerná a aby si ji procvičil, tak nám rušil hodinu a odpovídal na otázky místo dětí. V koutku angličtiny, kdy jsem měla hodinu na tři děti nás pořád přerušoval a ptal se na divné otázky.

Úplně nejlepší byl poslední den v Jiangxi, který jsme strávili v horách Wugong.

Nelžu, když teď řeknu, že tyhle hory byly to nejkrásněší, co jsem kdy z přírody viděla. Fakt byly.

Do půlky hory jsme vyjeli lanovkou (pod náma byl listnatý les s různými druhy bambusu) a pak jsme šplhali po zabijáckých schodech, které nikde nekončily. Hodně lidí to cestou vzdalo. Hlavně proto, že jsme všichni byli nemocní. Ale já jsem vyšla a bylo to přenádherné.


Nahoře na nás čekal chrám.

ŠOKY TÝDNE:
Nejvíc mě teda vyděsil záchod ve škole. :-D

Na začátku naší první hodiny jsem začala psát naše jména na tabuli a pak jako ve zpomaleném filmu, se ke mně Jingyi rozeběhla a křičela Noooooo a já jenom jako o co sakra jde? A Alan s Dianou na mě jenom koukali jako no ne ne. Ukázalo se, že když napíšete jméno červenou křídou, tak daná osoba zemře. To by mě teda fakt v životě nenapadlo. Naštěstí mě zastavili v půlce Alana a nic se nestalo.

Asiati se nepřipalují na sluníčku. Několikrát při výšlapu na horu, mně někdo zastavil a začal s tím jak jsem rudá, tak jsem si myslela, že je to fyzickou námahou nebo prostě proto, že jsem rudá pořád. Dokud jsem se na sebe nepodívala v hotelu do zrcadla! Spálila jsem si obličej jak něco. Nenapadlo mě, že to sluníčko bude tak silné a nikdo kolem mě se krémem nemazal. Fiyin, Robin a Christabel se mi jen vysmáli, že jsem rajče a Asiati se očividně na sluníčku jen opalují. Cestou na večeri jsme se potkali s Danche z Makedonie a jen jsme si spolu poplakaly. Obě jsme se spálily jak něco.

Děti ze školy si pro nás připravily taneční představenío. Jak můžou být tak disciplinované. Tu choreografii bych si v životě nezapamatovala a nemělo to jedinou chybu až mi to přišlo smutné. Umí krásně pochodovat, ale po škole nemají čas jít si hrát.


Ve městě nejsou žádná hřiště, takže ani děti, které ještě nechodí do školy si nemají, kde hrát. Hrají si na chodnících před domy.

Pár vteřin potom, co jsem vyfotila tuhle fotku se batole sedící na obrubníku překulilo do cihel a drátů.


Když zajdete do ulic hned vedle hlavní silnice, najdete malá políčka a babičky a dědečky, co na nich hospodaří.


V Číně mají děti za svůj školní věk pár povinných vojenských výcviků. Většinou jsou to týdenní výcviky, kde se učí pochodovat a vypadat stejně, ale i tak je to teda hustý. Zishang dokonce chodil tři roky do vojenské školy a dokáže sníst oběd za pár minut. Na snídani jsme měli jen 10 minut a bylo vidět, kdo si výcvikem prošel. Já si musela jídlo odnášet v kapsách, abych nehladověla. Všichni mí čínští spolužáci teď u mě mají respekt.

Obědy, které jsme jedli celý týden ve škole jsou ohodnocené jako C v Food Safety žebříčku. Visí to velkým písmem hned vedle jídelního okénka. Všimli jsme si toho až poslední den. Jídlo bylo ale dobré.


Taky mě překvapilo, že si tam učitelé začali jen tak kouřit. Ve škole. V jídelně plné dětí.

~ Lenka

Žádné komentáře:

Okomentovat