úterý 20. srpna 2019

再见

Co jsem dělala poslední měsíc v Číně a proč jsem o tom ještě nic nenapsala?

PROTO


To byla skutečně většina našich posledních dvou týdnů při zkouškovém, protože jsme si do hlavy v knihovně cpali to, co jsme v hodinách nestihli nebo co jsme zapomněli a bylo to skutečně vyčerpávající.

Jelikož jsem se už ale dostala na vysokou jeej, tak jsem to brala víc na pohodu a užívala jsem si poslední týdny v Číně a v Changshu. Nijak na škodu nebylo ani to, že jsme s kamarádkou koukaly na nové díly GOT hodinu před zkouškami, protože jsme obě úspěšně odmaturovaly.

Jakožto správný minimalista mám šaty i boty od někoho vypůjčené.
Zde máte naše krásná maturitní vysvědčení. Na spoustu spolužáků se přijely podívat rodiny z velké dálky, a tak to škola brala velmi vážně. Zkoušeli jsme si dva měsíce dopředu pořadí v jakém nastoupíme na pódium, kdy komu potřeseme rukou a kam se máme usmívat, aby všechno bylo perfektní. A nakonec to opravdu bylo efektivní a rychlé.

Naše třída čínštiny s mojí nejoblíbenější učitelkou Tingting (zlomila si ošklivě ruku na jachtě, takže jsme měli poslední měsíc samostudium :( )
Tím, že jsme už nemuseli chodit do hodin, tak jsme mohli strávit víc času s učiteli a ostatními lidmi na kampusu. A někteří z nás už dokonce odmaturovali úplně, takže si jen tak chodili na výlety a smáli se nám, co bereme Chemistry Higher Level. My a francouzštináři jsme měli maturity až do posledních dnů.


V přestávkách mezi učením jsem se venčila v chrámu, který máme poblíž. Zrovna slavili svátky, při kterých je vstup zadarmo (jinak je asi za 15Kč).


S našimi house mentory jsem hrála deskovky víc než kdy jindy. Tahle byla dost hustá. Já byla elfí armáda s Gandalfem na straně trpaslíků, která se snaží zastavit skřety. Hodně se v tom hází kostkami a to mě baví.


Jezdili jsme s kamarády na kole po Changshu. Jedli naši poslední smaženou rýži z village, kde jíme, když nám leze Sodexo ze školy krkem. Pili jsme naše poslední bubbletea. Zpívali poslední karaoke atd.

V den, kdy jsem slavila své 19. narozeniny jsem psala maturity z ekonomie, matiky a čínštiny. Byl to jeden z mých nejnáročnějších dnů vůbec, takže bych asi všechny kousla, kdyby mě probudili o půlnoci na dort. Uspořádala jsem si tedy svou vlastní narozeninovou oslavu dopředu.

Objednala jsem 50 velkých injekčních stříkaček na Taobau. Po technologiích v Číně se mi bude taky stýskat. Chceš z ničeho nic injekční stříkačky? Vložíš fotku toho, co chceš do Taobaa. Klikneš na ty nejlevnější a zároveň nejlépe ohodnocené. Vybereš jednu z 20 velikostí. Zaplatíš jedním kliknutím přes Wechat a dorazí ti domů často už do druhého dne. Na obrovskou vodní bitvu (samozřejmě na trávě, aby se neplýtvala voda, ale zalévalo) jsem pozvala své nejoblíbenější z nejoblíbenějších. Přidali se k nám i ti, kdo šli zrovna okolo nebo nás viděli z oken. Stálo to za to. Stříkačky jsem předala jedné z prvaček, aby vodní bitvu uchovala jako tradici. Doufám, že to vyjde. :-)

Co jsme ještě dělali? Vím, že tým z našeho Heimat house dvakrát vyhrál hon na kočky. Klub ochrany zvířat pořádá takzvané 'Cat Hunts' neboli hony na kočky. Kočky se u nás ve škole začaly nezastavitelně množit a potom je už nemá kdo krmit. Proto je chytáme, a pak vozíme k veterináři, aby je všechny hezky vykastroval. Hon na kočky je větší věda a zábava než to zní. Každý tým dostane klec, připraví návnadu a potom klec umístí na nejstrategičtější místo na kampusu. Nám se osvědčila cestička z brambor zakončená tuňákem přímo v kleci a klec umístěná tam, kam chodí většina koček spát a učitelé "tajně" kouřit.

tohle je Paula a rajčatový hotpot s rybou, houbami, bramborami a tak, na který jsme šli jako celý house Heimat
Papali jsme poslední čínská jídla. Po těch se mi bude stýskat asi úplně nejvíc. Chutnají mi kuchyně z různých částí světa, ale na východoasijská jídla nic nemá. Je tu tolik možností!! 


Mimochodem příští rok přijala naše škola víc kluků, a tak už nebude žádný 'holčičí dům.' I přesto, že jsem nejdřív nebyla nadšená, že jsem skončila v jednom z mála holčičích domů, tak jsem si to tam hned oblíbila a nakonec to byl nejlepší dům, ve kterém jsem mohla skončit.


Jako komunita jsme se rozloučili posledním Open Micem (s kamarádkou jsme si zazpívaly tradiční polskou horalskou píseň, protože proč ne, když už mě ho naučila). Měli jsme samozřejmě i prom, ale oproti maturitním plesům v Čechách je to slabý. Byla jsem tam tak na hodinu, a pak jsem odešla balit a loučit se, protože hned další den jsme my druháci odlétali. Celou noc jsem strávila vyráběním slizů s kamarády, protože to je lepší než prom a povídáním. Další den byl velmi nepříjemný až ošklivý. Postupně pro nás jezdily autobusy a všichni brečeli jako bychom šli na smrt a bylo to vážně hrozně smutný a už nic takového nikdy nechci.

Je opravdu divný o tomhle všem psát, když už u nás na kampusu nejsem a už tam nikdy jako student nebudu. Musím říct, že jsem si žití v komunitě moc oblíbila. Je to vlastně takový dvouroční skautský tábor. Nevím přesně jak to popsat. Všichni se známe. Bydlíme spolu. Když chci za kamarádem, jsem tam do pár vteřin. Učíme se spolu. Když chci s něčím pomoct, můžu i zaklepat na dveře učitele, který mi kromě vysvětlení dá i večeři. :-D Když chce kdokoliv něco podniknout, dalších třicet se k němu do minuty přidá. Na našem ostrůvku se dá podniknout víc aktivit než v celých Říčanech. A ještě víc tím, že je většina lidí tolik aktivních a nadšených do nejrůznějších věcí. Navíc si u nás na kampusu můžu zacestovat do jakékoliv země světa jen tím, že si k někomu přisednu na snídani.

Už mi to všechno chybí a těším se až naší školu navštívím alespoň v lednu až tam popluji se Semester at Sea. Od stýskání mě ale rozptyluje to, že se mi díky UWC otevřelo neskutečně možností, které jsou stejně tak a ještě víc lákavé. Už jen to, že mohu cestovat kamkoliv ve světě a někdo ze spolužáků se tam o mě postará a všechno mi ukáže (jako třeba tohle léto moje kamarádka Ezgi z Turecka).

Nemám toho všeho cestování už dost a nechci zase zpátky domů? Je pravda, že jsem párkrát měla chuť vrátit se do Čech a jít tady na medicínu nebo na chemii či co. Bylo to obzvlášť lákavé, když jsem měla pocit, že třeba vůbec neodmaturuju IB v Číně. Bylo příjemné vědět, že všechno své snažení můžu vlastně jednoduše zahodit a jít zpátky do Čech a tam bude všechno tak jako to bylo předtím. A je pravda, že i předtím jsem to tady měla moc ráda a pořád mám.

Když jsem pak o tom ale zase přemýšlela, tak jsem se úplně vyděsila, že bych najednou přišla o všechna ta dobrodružství, možnosti, nové lidi a kultury, které můžu poznat jinde než u nás (taky o americký vzdělávací systém, se kterým se chci seznámit, když zní tak pohádkově a spoustu lidí o něm básní). Myslím si, že kdybych teď odešla na medicínu (ještě jsem se tam ani nezkoušela hlásit a už mluvím, jako bych se tam dostala - promiňte prosím vy, kteří jste dali tvrdou práci do připrav na přijímačky českých vysokých škol), tak už mám vlastně celý život nalinkovaný a nic se třeba drasticky nezmění.

Půjde to nejspíš takhle. Medicínu snad budu studovat. Medicínu snad dostuduji. Budu doktor. Přestěhuji se do jiného města. Budu mít třeba s někým dům nebo byt. Budu mít třeba kočku nebo rybu. Budu mít třeba dítě. Budu dál pracovat a bude mě to naplňovat a bavit. O prázdninách si odpočinu na dovolené. Půjdu do důchodu. Budu třeba chodit hrát s místní kapelou na kytaru. Umřu. Samozřejmě chápu, že mezitím by se stala spousta a spousta jiných věcí a dobrodružství a kdo ví, kam by mě ta cesta vzala. Třeba bych takhle vůbec nežila a nebo by mi to naopak vyhovovalo. Zrovna ale nemám chuť tuhle cestu začít a v koutku mysli doufat, že by se tam něco nepředvídatelného samo objevilo. Mám chuť se vydat někam jinam, rozhlížet se jaké jiné cesty existují a to nepředvídatelné sama objevovat. Třeba se po čtyřech letech hledání toho, co ani nevím, co to je, vrátím a podám si přihlášky na medicínu. Alespoň pak budu vědět, že to skutečně je to, co chci.

Zdá se mi, že to, co jsem tady popsala je ve zkratce jedna věta. 'Ještě se nechci usadit.' A je divný, že o vysoké v Čechách přemýšlím jako o usazení. Pro někoho je to přeci úplně nový začátek a opak usazení. Pokud tyto poslední čtyři odstavce někoho urazily, je mi to líto, ale lépe neumím popsat to o čem přemýšlím. #nohate Jestli mě znáte trochu víc, tak víte, že moc často své názory nevyjadřuji a to je asi proto, že nemám pocit, že jsou pro ostatní nějak zvlášť přínosné. Ale, co je na tom určitě přínosné je to, že pokud si někdo myslí, že se mýlím, tak mě snad opraví a naučím se zase něčemu novému. Takže do mě...

To jsem se ale hezky rozpovídala. Určitě ještě přidám nějaký příspěvek nebo fotky až se vrátím do Číny. Mám to stopro v plánu. Je tam ještě tolik míst, které jsem nenavštívila. Tolik jídel, která jsem neochutnala. Taky si plánuji popovídat plynně čínsky s náhodným vesničanem o jeho oblíbené metodě pěstování rýže.

~ Lenka


Když si po sobě čtu své roztroušené myšlenky, zdá se mi, že tento příspěvek je jedna velká obhajoba toho, že jdu studovat do zahraničí. Ať je to, co je to, doufám, že jste se zase dozvěděli něco nového a děkuji, že jste tu se mnou dva roky vydrželi. <3



2 komentáře:

  1. Blogy budou pokračovat i z vysoké?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě nevím. Baví mě to, tak jestli to bude bavit i vás. :-)

      Vymazat