Hainan a zachraňujeme Vánoce

I když oficiálně jsme mohli opustit kampus až 22. prosince, lidé odlétali během posledních dvou týdnů. Neměli jsme Zhi Xings (poškolní aktivity), a tak jsem se přihlásila jako dobrovolník k zachránění Vánoc. Caro se podařilo na škole vybrat 5000RMB (možná kecám, nepamatuju si to), a za ty jsme nakoupili přes dvěstě knížek v čínštině i angličtině, které jsme ve čtvrtek zavezli do místní „knihovny“ (Knihovna je místo, kde se schází dědečkové. Kouří tam a hrají karty. Knížku jsem tam neviděla jedinou.) a v pátek do jedné ze základních škol v Changshu.

Oba dva dny jsme s dětmi hráli hry, tancovali a měli dílničky. Já a Chenemi jsme měly nejoblíbenější dílničku. Děti si u nás vyráběly tříkrálové koruny. Protože každá maminka chtěla pro svého prcka tu největší stříbrnou, nejlépe zlatou korunu, tak nám na pátek do školy zbyl už jen jeden stříbrný papír a s dětmi ze školy jsme musely přejít na úspornější režim. Koruny ale vypadaly kupodivu mnohem líp. Měly jsme z toho s Chenemi velkou radost.

Pátek a sobotu jsme se loučili s lidma, kteří jeli domů nebo do hostitelských rodin. Já a Isabelle jsme se autobusem přepravily na letiště a odletěly na tatadadá Hainan (tropický ostrov v Číně). Bylo moc příjemné vyjít z letiště jen tak v tričku a neumrznout. Uvítali nás babička a děda Isabelle a hned nás vzali na skvělou večeři s mořskými plody v Haikou.

Ani jsem nevěděla, že můžou chutnat taaak dobře. Je to úplně něco jiného, když jsou čerstvé z moře než rozmražené ze supermarketu. Doma česnek nemám ráda, protože mám pocit, že přebívá chuť jídla, ale Hainanská kuchyně ho umí použít jemně tak, že chuť naopak podtrhuje. Za mě deset bodů. #gurmánLenka

Jí se přímo na trhu. Obchodníci tam pobíhali mezi stoly a nabízeli kokosy a papájy, což bylo trochu otravné (musíte šestkrát zopakovat 不要=nechci, aby odešli), ale pak přestali, když jsme měli plný stůl jídla.

Během prvních pěti dní jsme postupně navštívili Haikou, Qionghai a Sanyu.

Hrdé čínské babičky a muzeum s parkem v Qionghai ženám, které bojovaly v druhé světové válce v tzv. all-woman army.

V parku jsou letadla, tanky, pomníky, rudé nápisy a do toho všude hrají pochodové písně.

Vozíčkem nás převezli na místo, kde se v roce 2018 bude konat konference Bao Forum for Asia. Nikdy předtím jsem o tom neslyšela, ale očividně je to super důležitý. Bylo vidět, že do toho Čína vrazila spoustu peněz.

Lodí nás z místa konference převezli na ošklivou pláž bez palem a se špinavým mořem, kde prodávali podivní prodejci podivné věci za podivné ceny. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Hlavně proto, že na mě všichni čuměli.

Nachytali želvy v moři a pak se tam s nima procházeli, strkali nám je pod nos a chtěli peníze. Isabelle z toho nebylo dobře a ten chlápek to viděl, a i tak jí začal strkat tu želvu ještě blíž. Hučela jsem do něj nepříjemným tónem 不要=nechci a 再见=nashledanou několik minut v kuse než to konečně vzdal a odešel.

Místo štědrovečerní večeře, jsme měli ovocné dezerty. Tohle je mango obalené v plátcích kokosu a dýňový koláč s jablky.

Nikdy by mě nenapadlo, že 25. prosince bude na pláži v Číně tolik cizinců. Polovina pláže byly anglicky mluvící rodiny s dětmi.

Projely jsme se na takovém tom nafukovacím banánu za skůtrem tentokrát už na pěkné pláži s čistým mořem a s želvama ve vodě, ne v rukou otravných obchodníků.

Přístav.

Výhled na město Sanya.

V parku v Sanye, kde jsme měli pozorovat jeleny, jsme nenarazily na jediného. Za to jsme viděly spoustu jiných zvířátek, krásných výhledů a Rusů. Všude samí Rusové.

Opice s mimčem.

Napadla mě opice. Přibližovala jsem se k ní, abych se s ní mohla vyfotit a pak najednou začala vřeštět a drapla mě za ruku. Hned ke mně přiběhlo několik lidí okolo, jestli mi něco není.

Isabelle tam jen stála a fotila to místo toho, aby mi pomohla. :-D

Když si pár ováže společně chodidla rudou stuhou a pak ji pověsí na strom, bude spolu navždy šťastný. K tomu jim podle legendy pomůže tento rudý čínský Santa Claus, jehož jméno si nepamatuji. Legendy mě vždycky baví. Na příští prázdniny si nějaké půjčím, abych se vzdělala.

Vajíčková omeleta s mořskými plody. Ochutnala jsem tu tři a tahle byla nejlepší.

Mňamkózní placky plněné kokosem a vzadu kachna, kterou všichni milují, ale mně moc nejede. Je to prostě kachna. Není na ní nic zvláštního.

Kokosy! Zjistila jsem, že z kokosů (teď myslím těch nezelených, nevím, jak se jmenujou) nejí tu nejlepší část. Tu vrstvu kokosové dužiny po okrajích. Jen ten kokos vyhodí. Přitom ta dužina chutná lépe než u nás.

Navštívili jsme také vesnici, ve které bylo všechno. Od čínských zahrad, přes staré zvony ze všech provincií až po tibetské chrámy. Ukradli trošku od všeho z celé Číny a pak to dali dohromady. Dalo by se to asi pokládat za kulturní barbarství, ale moc se mi to líbilo. Obzvlášť tibetské chrámy. Do Tibetu se chci moc podívat.

Tibetský chrám. Lidé si platí za schránky, které jsou vystavěné okolo. Mají v nich přání a po uplnění lhůty, kterou si zaplatili se vrátí a přání si vyzvednou.

Monstrózní socha velmi oblíbené bohyně, která ochraňuje domácnost. Všimněte si pidi lidí u jejích kotníků. Větší sochu jsem v životě neviděla.

Tropickým pralesem jsme přejeli do středu ostrova. Všude to zatáčelo nahoru a dolů. Potkali jsme několik aut, která se zasekla a dál už nemohla. Na chvíli i naše auto začalo dělat divné zvuky, ale když jsme zastavili a zase se rozjeli, tak to bylo v pohodě. Po silnici tekly proudy vody z krásných čistých vodopádů podél.

Na jedné části jezera jsou klacíky, které se k večeru naplní bílými ptáky, kteří jdou spát. Přes den lové hmyz v pralese.

Dorazili jsme k místu, kde bydlí Isabelliny prarodiče. Oba jsou od armády a přestěhovali se sem minulý rok. Okolo jezera, na kterém žije deset tisíc bílých ptáků jsou domy, ve kterých žijí převážně důchodci a rodiny s malými dětmi. Mají tu bazény, společenské místnosti na kaligrafii, ping pong nebo hraní na čínské tradiční nástroje. Já a Isabelle jsme bydlely v hotelu pár minut od jejích prarodičů.

Isabellin dědeček je údajně mástr v kaligrafii. Já teda nevidím žádný rozdíl mezi jeho prácí a prací ostatních, ale vypadá to hezky. Pár si přivezu zpátky domů. :-)

Strávili jsme tu dohromady devět dní, z nichž tři jsme měli být na výletě s větší skupinou a průvodcem, ale zjistilo se, že hotely, ve kterých bychom bydleli, nesmí přijmout zahraniční pas, protože by mě tam mohla asi sníst krysa nebo co.

Banány byly nejlepší, co jsem kdy za život měla.

Ke konci přestalo svítit sluníčko a v jednom kuse pršelo, takže jsme jen spaly, dělaly si úkoly a já se učila čínskou písničku o kaligrafii Lan ting xu, protože pozoooor tatadadá jsem se přihlásila místo jedné holky, která přešla na jinou školu v Pekingu. Budu vystupovat na CCE (Chinese Cultural Evening), což je hodně velká akce. Nic se nesmí pokazit, protože tam bude čínská vláda a čínští rodiče, tak mi prosím držte palce. Budu zpívat s Isabelle na střídačku a do toho bude dalších sedm lidí tancovat.

Tomuhle místu se říká konec světa. Po pláží Tianya-Haijiao jsou velké kameny, se kterými se turisté fotí, a tak si je ani nemůžete pořádně prohlédnout. Spoustu manželských párů se tu nechává fotit (stejně jako všude jinde na Hainanu). Obecně, pláže jsou rozdělené na fotící se páry a potom normální lidi, co se chtějí opálit (vlastně nechtějí haha) nebo si zaplavat.

Poslední tři dny jsme strávili v Haikou. Procházeli jsme se jen tak městem. Jedli jsme dobré jídlo. Šli jsme na Star Wars v den čínské premiéry, z čehož jsem byla hrozně nadšená. Isabelle se mě jen tak zeptala: "Nechceš jít dneska do kina když prší?" A já: "Jasně. Na co?" V hlavě jenom prosím prosím ať je to Star Wars prosím prosím a ona: "Něco o planetách, myslim." A já: "Joooo!"

Tradiční hainanská kuchyně. Kokosová rýže, knedlíčky s humrem, super dobrý kokosový pudink a krevetové koule.

Vím, že se to spoustu lidem nelíbilo, ale za mě to bylo skvělý (i bez Han Sola, což jsem nečekala).

ŠOKY:

Na Star Wars i v den premiéry bylo v kině jen 8 lidí.

Isabellina rodina je super čistotná, takže jsme si všude musely nosit své vlastní hůlky a misky mít ještě dvakrát v horké vodě, i když byly umyté z továrny. V Číně totiž nemyjí nádobí v restauracích, ale všechno ho sváží a potom myjí hromadně. Zpátky se do restaurací vrací zabalené v plastových obalech. Přijdete do restaurace a sami si to ještě vybalíte, abyste viděli, že to je skutečně čisté a neumřete.

Což mě vede k tomu, že mám ten nejlepší žaludek na světě a jsem za něj neskutečně vděčná. Jedla jsem všechno a nic mi nebylo. Chudák Isabelle po jednom skvělém obědě do sebe nemohla vpravit nic jiného než rýži ještě čtyři dny po té.

Isabellini prarodiče neuměli vyslovit Lenka, a tak mi říkali mým čínským jménem - 骁龙. Mé jméno znamená statečný (silný) drak. Čínštní kamarádi se mi smějí, protože to zní jako klučičí jméno z osmdesátých let, ale prý se ke mně hodí a mně se líbí.

Kozy pobíhající po ulici.

Na Hainanu řídí ještě hůř než v Changshu. Moc ráda bych se připásala, ale žádný pás nebyl. Moje spolubydlící měla s kamarády před Vánocemi autonehodu (jsou živí, jen potlučení) a to mi teprve došlo, že se nám vlastně něco může stát.

Zřejmě jsem to zapomněla zdůraznit ve starších příspěvcích. Oficiálním jazykem Číny je mandarinština. Tu se učíte ve škole od první třídy a pak v ní probíhá vyučování. Učit v dialektu je zakázáno. V každém městě nebo provincii je ale dialekt. Říká se tomu dialekt, ale ve skutečnosti je to jiný jazyk. Tímto dialektem mluvíte s rodiči a lidmi z vašeho města. Někdy jsou ale vaši rodiče z jiných měst, takže znáte dva dialekty nebo mluvíte doma mandarinsky. Všichni jste předpokládám slyšeli o kantonštině. Ta je nejznámějším "dialektem". Ale takových dialektů jsou stovky. Samotné Changshu s jedním milionem obyvatel má vlastní dialekt, kterému lidé ze Suzhou (ani ne hodinu cesty) rozumí asi tak jako já ruštině a čím dál jedete tím hůř rozumíte až nerozumíte vůbec. Dává to smysl, protože Čína má momentálně 1,4 miliard obyvatel a bylo by divné, kdyby všichni mluvili jedním jazykem. Mířím tím k tomu, že nejenom já jsem byla celý výlet zmatená, co se děje, ale i Isabelle. Nerozumí totiž svým prarodičům haha. I když se k ní snaží mluvit mandarinsky, mají silný přízvuk. Jinak jsme si to ale moc užily a hodně jsem si z toho odnesla.

~Lenka