Oholila jsem si hlavu a nebojím se psů

Od té doby, co máme novou spolubydlící Wan Xin, se začaly dít divné věci. Sia, která nevkročila do posilovny rok, mě poprosila, jestli s ní nebudu dělat každý večer jógu. 😀

Dvakrát v týdnu se dokonce probudila brzy a šla na snídani. Potom zničehonic začala, počkejte si, UKLÍZET!!! S tím jsem jí moc ráda pomohla. Nikdy jsem vám náš pokojíček myslím neukázala, tak tady je.

Vypraly jsme i koberec a kupodivu to přežil.

Tohle je moje postýlka. Do pokoje jsem přišla, když byly nejlepší postele zabrané, ale i tak jsem se vším v pokoji spokojená. Naše UWC má největší postele ze všech.

Po kampusu se nám rozšířila ošklivá viróza. Lidé začali v noci ze čtvrtka na pátek zvracet krev. Hygiena dorazila hned druhý den. Z jídelny to nebylo, takže si to asi někdo přivezl z prázdnin. Nemocné poslali do nemocnice a pak do hotelu na noc. Na čtyři dny byli v karanténě. Už je jim ale dobře všem dobře. Studenti, kteří bydlí blízko odjeli domů na víkend, aby to nechytili. Obě mé spolubydlící mi nabídly, že mohu jet s nimi domů, ale zůstala jsem na kampusu a jsem v pohodě.

Výstava našich Visual Art studentů z druháku. Je tu tolik talentovaných lidí!

Při neproduktivní hodině biologie jsem vyrobila tenhle krásný plakát na hair donation.

Od pondělí do středy jsme měli každý den dvouhodinové povídání o vysokých školách v zahraničí. Všechno mě to zmátlo a vyděsilo, protože je tolik možnostní. Zatím máme na škole tři college counsellors (příští rok přijde ještě nový/á). Všichni umí dobře poradit, ale nejvíc mám ráda Martyna a Sama. Samozřejmě jsem dostala Elishu. Uvidíme ale. Třeba si sedneme.

Další divná věc se stala. Tim Smith (z admission office) si mě odchytil a řekl, že se mnou potřebuje na minutku mluvit. Začala jsem se děsit, že mi škola snížila stipendium a zároveň radovat, že mi třeba oznámí, že budu mít prváka, ale začal s něčím, co jsem vůbec nečekala. Pozval mě na večeři v Šanghaji s vice principal Harvardu, kde jsme já, Paula, Fritz, Kara, Huali a Lu Handi měli reprezentovat UWC Changshu.

Byla to nejvíc fancy večeře, na které jsem kdy byla. Jenom na předkrmy jsme měli tři vidličky a tři nože různých velikostí jako ve Shrekovi. Jeden ze zakladatelů školy Wang Yi, ředitel naší školy Robert, alumni z UWC Changshu, která teď studuje na Harvardu a Tamara Rodgers (důležitá paní z Harvardu) měli proslovy. Na kampus jsme se vrátili až po dvanácté, takže mi nezbylo moc času na učení na test z biologie, ale za tu večeri to ale určitě stálo.

V pondělí přišla dlouho očekáváná hair donation. Joyce mě nechala jít jako první.

Hlavu si oholily ještě Renata, Stephanie, Elena, Joyce, Noelia, Samantha a holky, jejichž jména neznám. Dohromady darovalo vlasy 15 holek. Budou z nich paruky pro čínské děti s rakovinou. 🌝

Mám krásný tvar lebky, za který jsem vděčná mamince, která mě nechávala ležet na bříšku místo zad. Děkuji! Všechno je teď jinak jednodušší. Probudím se, opláchnu si obličej, vyčistím si zuby a jdu na snídani. Nemusím se starat o to, kdy můžu jít cvičit, abych si pak umyla a usušila hlavu. Lidé mi jen tak masírují hlavu, což je velmi příjemné. Tolik komplimentů na oči a řasy! Nechám si to takhle dokud mě to nepřestane bavit.

Nedávno jsem se přidala ke skupince The Environmentalists, kde se snažíme udělat naší školu tak sustainable jak to v Číně jde. Povedlo se nám nově zavést Meatless Mondays, proti kterým hodně lidí bojovalo, protože by je strašně omezilo, kdyby si jednou týdně dali k obědu veggie burger místo toho s hovězím.

Já a Steve jsme měsíc sbírali data po učebnách, kam se spousta lidí chodí učit místo knihovny. Zapnou topení na 27°C, rozsvítí všechna světla a pak odkráčí aniž by topení vypli. Taky jsme upekli veganské mňamky, které jsme prodávali v jídelně a v common rooms. Za výdělky nejspíš koupíme přístroje, které měří AQI v učebnách.

Tento týden je The Vagina Week. Každý den máme zajímavé workshopy (Everyday sexism, Gender Equality, Beauty Standards, Pornography, Rape Culture a další), tak jsem každý den alespoň na jeden skočila. Týden vyvrcholil The Vagina Monologues, které pro nás přednášeli v divadle. Příští rok se možná přídám. Bylo to moc pěkné.

Ve čtvrtek jsme s Xihang zašly znovu na Spectrum (LGBTQ+ komunita na našem kampusu). Tentokrát na otevřené session Faculty Coming Out, kde jsme poslouchali naše učitele a další z faculty povídat o jejich dětství a jaké to bylo vyrůstat s jinou než heterosexuální sexualitou. Většina z těch příběhů byla krutá. Vůbec jsem nevěděla, že tolik rodičů je alkoholiků a mlátí své děti.

Většinu disciplín v olympiádě jsme prohrály na plné čáře, protože jsme female house a žádná z nás nemá nohy dlouhé dva metry. Z našeho domu přišlo závodit sotva pět holek, tak jsem nakonec běhala sprint, štafetu i skákala do dálky. Paula nám získala alespoň druhé místo v páce.

Pár měsíců zpátky jsem se přihlásila s naším školním týmem na Spartan race, protože jsem si myslela, že to je jen zábavné běhání v blátě a pak nám poslali seznam překážek, které musíme překonat a vyděsilo mě to k smrti. :-D Přemýšlela jsem o tom, že bych odstoupila, ale ne. Chci to dokončit. Mám měsíc na to se připravit a mým cílem není vyhrát, ale závod přežít. S Ksenijou a Andjelou chodíme každý den běhat a posilovat, abychom tam neumřely.

Jak už jsem se zmínila dříve, Changshu je velmi známe pro textilní průmysl. Děje se tu přesně to, co vidíte v dokumentech o Číně. Děti si tu kazí očíčka v tmavé továrně šitím bund až 16 hodin denně.

S Miou, Soniou a Emou jsme naskočily na náhodný autobus a nechaly se odvést do centra, kde oblečení prodávají v pidi obchůdcích namačkaných na sobě. Jsou jich tu stovky. Procvičily jsme si čínštinu ptaním na cenu a smlouváním. Usmlouvala jsem slevu 40% na tričko s kebabem, ale musela jsem si koupit dvě, takže jsem to asi tolik nevyhrála.

Sehnaly jsme taky levné kšiltovky, aby se nám nespálily pleše. Už tu máme totiž skoro léto!

S Yuan jsme zašly na Black Panther!!! Zápletka nic moc, ale všichni herci jsou krásní a svalnatí, takže se na to hezky kouká.

V něděli jsem dobrovolničila v útulku v Suzhou s Animal Protection skupinou. Přihlásila jsem se jako dobrovolník, protože jsem doufala, že by mi to pomohlo s mým strachem ze psů a opravdu pomohlo. Když jsme vyskočili z minibusu a uslyšela jsem štěkání několika stovek psů, měla jsem chuť zdrhnout, ale připomněla jsem si, že z naší školy nikoho nesnědli, tak proč mě?

Vešli jsme a stalo se, co jsem čekala. Psi na mě začali skákat ze všech stran. Překonala jsem panický záchvat a po deseti minutách jsem se jim přestala snažit utíkat, protože to nemělo cenu. Byli všude. Pořád nechápu, že ostatním připadali roztomilí a nechali si od nich olizovat ruce, ale já se alespoň přestala bát. Nebyl na to čas. Vytírali jsme jejich "cely" plné hovínek a chlupů zatímco se nám pletli pod nohama a snažili se upoutat naši pozornost. Muselo jich tam být přes tísíc. Nikdy předtím jsem v útulku nebyla, takže nemohu porovnávat jejich podmínky, ale nepřišlo mi to tak hrozné. Byly to tři vyčerpávající hodiny, ale taky skvělá terapie a jestli se někdo bojíte psů, doporučuji.

ŠOKY:
Po nedávém incidentu s plesnivým kdo ví jak starým dortem jsem po čuchu našla rozkládající se pórek pod Miniiným stolem.

Naši druhácí budou pryč už za 55 dní. 😭

Spoustu šoků jsem zažila poté, co jsem si oholila hlavu. Pocit, když si nandám kapucu, lehnu na polštář nebo jen sprcha se nedá vysvětlit. Několik dní po hair donation jsem si oholila hlavu ještě jednou úplně dohladka. Nebyl to dobrý nápad. Druhý den jsem chytla hroznou rýmu a celý následující týden jsem byla ošklivě nastydlá.

A málem bych zapomněla. Šla jsem si jen tak na večeři a najednou na mě volá Steve "na kampusu je nějakej kluk z Čech, přijel na badmintonový turnaj". Rozběhla jsem se k tělocvičně, abych ho našla podle popisu ošklivý s brýlema. Chvíli mi trvalo než jsem mohla začít normálně mluvit česky. Ukázalo se, že je z Plzně, ale bydlí v Číně s rodiči a ségrami už 12 let. Teď chodí na mezinárodní školu v Suzhou. Jinak v Suzhou bydlí asi třicet dalších Čechů a schází se jednou za měsíc, aby si popovídali. Možná to jednou omrknu. Mé nadšení opadlo, protože se ukázalo, že je úplně mimo. Měl blbé narážky na mé vlasy, přitom jeho nebyly o moc lepší. Povídal mi o tom, jak je naše škola v díře a že nechápe, co tu my šprti děláme. Tak jsem mu mile vysvětlila, že v téhle "díře" žijí "šprti" z celého světa, kteří věří, že vzdělání je nejlepším prostředkem ke sjednocování lidí, národů a kultur za cílem dosažení míru a trvale udržitelní budoucnosti světa. To nečekal. 😀

~Lenka