Někteří studenti odletěli na devítidenní čínské státní prázdniny (The Golden Week) domů. Někteří se chystali do hor, ale přišla bouře, takže se přidali k těm, co jeli do
Šanghaje. Škola nám taky nabídla hostitelské rodiny a byla tu i možnost zůstat na kampusu. Já, Mana a Haowen jsme strávily prázdniny u Haowen doma v Suzhou s její maminkou a babičkou, které se o nás moc hezky staraly a skvěle nám vařily. O jídlu toho mám co říct tolik, že to bude samostatný příspěvek.
V obrovském taiwanském knihkupectví jsme strávily několik hodin a zůstala bych i déle, kdyby nezavírali. Celé jedno patro bylo s knížkami v angličtině. Ráda bych si přečetla knížky v čínštině, ale na to si asi ještě chvíli počkám.
Našla jsem i knížky od Klímy a Kafky.
Když jsem přijela, věděla jsem akorát, že Čína je stará a obchoduje s hedvábím. Toť vše. Po měsíci poslouchání čínských spolužáků a zhlédnutí několika episod seriálů odehrávajících se ve staré Číně (jsou návykové), mohu prohlásit, že se trochu orientuji v pořadí, jménech i původu dynastií, a tak jsem nebyla při návštěvě muzea tolik zmatená a užila jsem si to.
V čínské zahradě je velmi důležitá modelace terénu. Každá skalka, můstek, lotos nebo pavilon je v jiné výšce, aby návštěvník zahrady viděl z každého místa jiný výhled.
Suzhou mívalo hradby, ale zbořili je, aby si místo nich postavili domy. Pak jim to ale bylo líto, a tak zbořili domy a postavili hradby znovu.
Bylo mi trochu podezřelé, že já a Mana jsme také pozvané na svatební hostinu sestřenice Haowen, i když nás nevěsta v životě neviděla, ale napadlo mě, že nás tam chtějí jako mezinárodní návštěvu. Ne. Zjistila jsem, že ani Haowen si nepamatuje, jak její sestřenice vypadá, protože ji neviděla 10 let a vlastně to ani není její sestřenice. Na svatbě bylo pravděpodobně takových lidí víc, protože hostů bylo přes 800! Je to šílený.
Vypadám jako vesničan (mé omluvy vesničanům), protože o tom, že půjdeme na svatbu jsem se dozvěděla až v Suzhou a nic lepšího jsem na sebe neměla.
Svatba byla krásná, ale celé to bylo jedno velké plýtvání peněz. Jídla se víc vyhodilo než snědlo, protože se servírovalo několik desítek chodů (nepočítala jsem to, ale muselo to být přes 50).
Já a Mana jsme to schytaly, protože dědeček Haowen seděl hned vedle a vždy na nás s úsměvem pokynul jako na čestné hosty, abychom ochutnaly jako první. Nejdřív jsem se trochu zdráhala, protože se mi nechtělo jíst kachní jazýčky a prasečí mozky, ale ke konci už jsem se jen usmívala a poslušně ochutnávala.
I přesto, že po celé místnosti byly cedulky No smoking, všichni kouřili až začaly Maně slzet oči, a tak si s ní hodný tatínek Haowen prohodil místo. O chvíli později začali kouřit i tam. Celý mi to přišlo hrozně vtipný a nemohla jsem se přestat smát, tak doufám, že jsem někoho nepohoršila.
Nevěsta a další hostitelé obcházeli postupně všechny stoly. Vždy přišel nějaký příbuzný. Vyrušil nás uprostřed prasečího mozku. Všichni jsme se postavili. Připili na zdraví. Posadili a čekali na další vyrušení. Bylo to vyčerpávající. Nedokážu si představit jaký stres to musel být pro nevěstu a ženicha.
Další den jsme si daly pauzu a učily se v nádherné kavárně. Večer nás Haowenina rodina pozvala na slavnostní večeři, protože byl Mid-Autumn Festival. Pozorovali jsme měsíc a poslouchaly legendy, které se vážou k tomuto svátku.
Nejvíc se mi líbilo historické městečko Tongli také zvané čínské benátky. Strávily jsme hodinu hledáním lodi, která nás měla odvést na ostrov s chrámem a stálo to za to.
Chrám byl podobný tomu v Changshu, ALE tentokrát to byli skuteční mniši, kdo zpíval.
Kromě ostrova jsme se podívaly do muzea hry Go, další čínské zahrady, muzea s čínskými tradičními kostýmy (viděla jsem střevíčky, které byly tak malinké až mi z toho bylo zle - byly pro svazovaná chodidla), paláce s dřevěnými sochami a procházely jsme se prázdnými starými uličkami, kde ještě žijí rodiny. Domečky na hlavních ulicích pro turisty už jsou totiž obsazené restauracemi a obchody se suvenýry.
V této budově se nachází jeden jediný obrovský 108 tunový zvon, který našli pod zemí před 200 lety. Na Nový rok zvoní 108krát a lidé se cpou co nejblíže, aby ho jen slyšeli, protože kdo ho uslyší, toho následující rok opustí starosti.
Kouř, který vidíte je z vonných tyčinek. Lidé si je kupují po třech a potom se modlí na všechny možné strany k různým Bohům. Také si můžete koupit červenou stuhu, přát si něco a uvázat ji na strom. Já jsem si hodila mincemi na kámen a leknín v jezírku. Když mince zůstane na kameni/leknínu, přání se splní. (Zůstala mi. :-P)
Když se podíváte pozorně uvidíte modrou plechovku Pepsi na oltáři jako dar Bohům.
Shantang Street ve staré části města. Vypadá nádherně na fotkách, ale když jste tam, všude se pomalu táhnou turisté, mezi nima projíždějí troubící motorky a pobíhají děti a do toho všeho vás pronásleduje pach oblíbeného smradlavého tofu.
Poslední den si nás pozvala jazykovka, která zároveň připravuje na SAT a TOEFL testy, abychom popovídaly o UWC a namotivovaly čínské studenty k studiu v zahraničí. Byly jsme úspěšné. Nejdřív se ptali jen rodiče, ale po přednášce za námi přišli i studenti a měli spoustu dotazů.
Jazykovka nás za přednášku pozvala na oběd a na jaký oběd. Dva zaměstnanci, kteří tam s námi šli vybrali sečuánskou restauraci, protože jsou milovníky pálivého jídla. Nevím, jestli se mě snažili vyděsit, ale nepovedlo se jim to. Nerozbrečela jsem se a spapala jsem i střeva kachny, i prasečí mozek, i žábu, i žaludek krávy.
Maně se podařilo rozlít polévku a postříkat košili jednoho z nich omáčkou. Dvakrát! Přišlo mi to hrozně vtipný a nemohla jsem se přestat smát. Musím se smát, i když to píšu. Jsem to ale dobrá kamarádka. Kdybyste viděli její obličej. Bylo jí to strašně líto. Ukláněla se a omlouvala anglicky, japonsky i čínsky najednou.
Ten samý večer jsme se přidaly k babičkám a dědečkům tancujícím na sídlišti. Tancují jednu hodinu každý den a jsou hrozně namakaní. Písničky jsou rychlé a tance zahrnují hlavně máchání končetinami, a tak nás po hodině bolely ruce i nohy. Byla to ale zábava. Taky to chci dělat až budu v důchodu.
ŠOKY TÝDNE:
Čína není taková jakou jsem si ji představovala. Města jsou moderní (alespoň ta, která jsem zatím navštívila). Dálnice jsou nové. Metro je čisté, že mi se mohlo z podlahy jíst.
Na co se to koukáte? Taky jsem se divila. Je to novodobý pranýř. U křižovatky stojí obrovský billboard, na kterém promítají fotky lidí, kteří ten den přešli na červenou. :-D
Nejnepříjemnější tento týden mi byly zvyky při stolování. Všichni jste o nich určitě slyšeli. A všechno je to pravda. Čím víc vám jídlo chutná, tím víc mlaskáte, srkáte a krkáte. Bylo mi to hodně hodně nepříjemné, ale všechno jsem to přetrpěla. Kdo ví... Třeba se cítili stejně, když mi něco vypadlo z hůlek nebo jsem příliš potichu vysála maso z kraba.
Takhle narvané to bylo před chrámem o státních prázdninách. Ještě víc lidí přijde na Nový rok a to už s sebou neberou rodiče děti, protože se bojí, že by jim je dav ušlapal.
Nefungovala mi VPN (Virtual Private Network), takže Google, Seznam, Facebook, Youtube, Instagram, Snapchat... To všechno jsem měla zablokované čínskou vládou. Nemohla jsem používat mail. Nemohla jsem si pořádně dělat úkoly. Nemohla jsem odpovídat na zprávy.
Veřejná doprava je super levná. Ať jedete kamkoliv čímkoliv vždy zaplatíte jen 1 RMB (3.5Kč).
~ Lenka
