Čínský nový rok v Kantonu

V různých částech Číny se slaví Čínský nový rok jinými tradicemi. Minulý rok jsem strávila Čínský nový rok v Pekingu, který je na severu Číny. Letos jsem se tedy vydala na jih do Guangzhou (Kantonu), což je třetí největší Čínské město s populací přes 13 miliónů.

K sobě domů nás s Ezgi (z Turecka) pozvala Yuan. I přesto, že v Číně bydlíme už dva roky, tak cestování je vždycky dost nevyzpytatelné. Taxikářka, která nás brala do Suzhou na vlakové nádraží to brala zvláštní oklikou, a tak jsme chvíli myslely, že nás unese. Vlak v Suzhou měl zpoždění. Vlakové nádraží bylo na jiném terminálu, takže jsme ještě musely na metro. A když jsme byly konečně na správném terminálu, tak jsem musela na všech přepážkách čínsky vysvětlovat, že nemám pas, protože je na imigračním v Changshu. Měla jsem s sebou nějaký speciální papír místo pasu, ale ten se jim nelíbil, protože na něm mám vlasy a vypadám úplně jinak. Letadlo bylo taky zpožděné. Nějak jsme to ale zvládly a s Yuan jsme se sešly v Guangzhou na letišti.

Její babička nás uvítala nejlepšími nudlemi, jaké jsem kdy měla 15/10 bodů. Fakt nemůžou být lepší. Koukaly jsme při tom na čínskou historickou telenovelu, což dělá většina čínských babiček. Nemusíte ani rozumět, abyste pochopili o co jde.

vypadají obyčejně, ale jsou aaaa a ty masové koule se namáčí do omáčky

Yuanina rodina bydlí v apartmánu hned uprostřed Guangzhou, takže jsme byly tři minuty pěšky od centra - Huacheng náměstí! To taky znamenalo, že jsme bydlely mezi super vysokými mrakodrapy. Na fotce vidíte takzvanou "západní a východní věž." Východní věž je sedmou největší budovou světa s 530 metry. Na fotce se to možná nezdá, ale je to taaaakhle vysoký, když vedle toho stojíte.

Na Huacheng náměstí jsou nejen mrakodrapy, ale taky opera a divadlo, sportovní stadion z Asijské olympiády v roce 2010, muzeum a knihovna. Knihovna má i celou sekci pro nevidomé. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem žádného nevidomého v Číně ještě nepotkala.

V Guangzhou bydlí hodně cizinců, takže na nás Číňané nekoukali tolik jako v Changshu, ale pořád koukali (přistiženi tři nalevo ha)

Muzeum vypadá jako velká kostka z pekla.

Moje nejoblíbenější byla výstava stovek vějířů exportovaných z Číny v minulých stoletích. Kdyby někdo chtěl vidět víc, napiště mi, mám spoustu fotek.

Zajímavá byla taky výstava vyřezávaného dřeva, které je tradiční pro tuto provincii (Guangdong). Jsou to obrazy, ale celé vyřezané ze dřeva a potřené zlatem.

Taky jsme viděly hodně porcelánu a keramiky. Vázy mi nepřipadaly nijak speciální dokud jsem si nepřečetla, že jsou deset tisíc let staré. :-O

Šly jsme se taky podívat na dinosaury a velryby, o kterých mi Yuan říkala, že jsou pravé. To byla samozřejmě úplná blbost, a tak jsem ji donutila zeptat se paní hlídačky. Ta nám ukázala jednoho znetvořeného pidi dinosaura uprostřed haha a ten byl jediný originál.

Kromě moderní části města, má Guangzhou samozřejmě také starou městskou část.

Prošly jsme si tu malými uličkami, chrámy, sídly a dvory panovníků z různých dynastií.

Tohle je divadlo na Pekingskou operu. Věděli jste, že v Číně černá a červená jsou barvy pro dobré postavy a bílá a modrá pro ty zlé?

U tohohle stolu se dřív hrálo Go, což jsou čínské šachy.

Upřímně to všechno nedokážu pořádně ocenit. Je to moc krásné a baví mě se tím procházet, ale každý dvůr, chrám a váza mi připadají stejné.

tady můžete znovu vidět typicky vyřezávané dřevo natřené zlatem a čínský porcelán

Co je ale vždycky v novém městě jiné jsou SVAČINKY!

Tyhle svačinky vydají navzájem podobně, ale některé jsou extrémně nechutné a jiné jsou mňamkózní. V Guangzhou jsem ochutnala třeba želé z kaštanů, sezamové křupavé sušenky a džus z cukrové třtiny.

přímo z cukrové třtiny :-)

Taky jsme si v téhle části města dali tradiční tenkou rýžovou placku. Je to několiv vrstev té samé placky a uvnitř jsou kousky masa nebo hub a zeleniny. Všechno je to v octu. Získává 7/10.

Na Čínský nový rok (letos 4. února) jsme jeli k Yuaniným příbuzným do Shenzhenu, což je město, které mostem propojuje pevninskou Čínu s Hongkongem. Byla to zajímavá návštěva. Yuan svou babičku viděla po třech letech, protože se nesetkávají a navzájem moc neznají. Tahle část rodiny (od tatínka) je velmi konzervativní, a tak chtěli mimino kluka a ne holku. Když si potom Yuan její rodiče nechali, tak se nimi prarodiče přestali bavit. Nejvtipnější na tom je, že Yuaniny sestřenice jsou obě taky holky, takže se babička nedočkala ani jednoho vnuka. Za jednu noc jsme se s Ezgi dozvěděli ještě víc drama, které se v této rodině událo, ale to tady nebudu rozebírat.

Yuanin strýc a babička bydleli v jeden týden novém apartmánu. Bylo to strašně luxusní. Celý jeden pokoj byl na přípravu čaje a kouření. Měli spoustu koupelen a ložnic, takže všichni hosté včetně nás mohli přespat.

Slavnostní večeře byla s tolika chody, že jsem to ani nepočítala. Začali jsme s ústřicemi a knedlíčky z chobotnice. Potom různými jinými mořskými plody. To bylo všechno vynikající. Lidé nad 60 jedli taky syrové ryby a kraby (ne sushi), ale ty nás nenechali, že bychom prý možná umřely?

Už se do mě nic nevešlo, když nám nabídli žraločí polévku (tu kvůli které vymírají), ale jednu misku jsem do sebe ještě vtlačila a byla fakt dobrá 7/10. Za vyhubení žraloků mi spíš nestála.

Jinak jsme stejně jako v Pekingu koukali na CCTV, kde dávali novoroční show. Jsou na ní VŠECHNY celebrity a děje se tam VŠECHNO. Je to neuvěřitelný a přeplácaný. Písně jsou na dvě témata, která se opakují: "Čína je největší, nejlepší a má krásné hory" a "pracuj usilovně, budeš odměněn."

Druhý den nás vzali i se sestřenicemi okolo Shenzhenu. Yuan rodiče nám neustále opakovali, že Shenzhen byla dřív jenom vesnička a pak najednou před padesáti lety začala růst a teď je to jedno z nejmodernějších měst Číny. Taky centrum technologií (odsud máme všichni iPhony).

Podívali jsme se k moři a dohlédli jsme až do Hongkongu (tam jsem ale nemohla, protože můj nový pas je na imigračním v Changshu, kde mi vyhovotují povolení k pobytu). Hongkong je sice Čína, ale jelikož je to autonomní oblast tak ke vstupu potřebujete pas.

Protože bylo neskutečné vedro, tak jsme se nabalily a vydaly ... bruslit. Na stadionu byla i česká vlajka, to je hezké. Po bruslení jsme šly do ledového parku, kde jsme našly ledové skluzavky a umělou sjezdovku i s lanovkou.

Malá sestřenice (říkali jsme jí 小妹妹 -malá mladší sestra) neuměla bruslit, ale byla moc statečná a zkoušela. A ta nalevo je velká sestřenice (říkali jsme jí  妹妹 -mladší sestra)

Tahle to v Číně funguje. Pokud někoho neznáte, ale odhadnete jeho věk, tak ho můžete oslovovat bratře (mladší/starší), sestro (mladší/starší), strýci, teto, dědo nebo babičko. Mě třeba děti na ulici říkají teto a maminky na ulici starší sestro. Paní uklízečkám ve škole říkáme taky teto.

ledová skluzavka na bobech

Hladové z bruslení jsme snědly KFC, ale to jsme nevěděly, že nás berou do fancy čínské restaurace na rybu se Sauerkraut (fakt to bylo Sauerkraut).

aaaa 小妹妹 a 妹妹 jsou hrozně roztomilé

Tohle je tedy ryba se Sauerkraut? Bylo to dobrý, ale hodně pikantní (můžete si povšimnout těch papriček), což já nemusím, takže mi k tomu objednali nudle s rybou.

Tohle jsou moje nudle. Nakonec jsem s nima jedla i rybu se zelím, ale namáčela jsem si ji do své sladké omáčky, aby nepálila. Mimochodem to za nudlemi, je takový pudink/želé, který můžete sníst, když vám z jídla hoří jazyk a hned to přestane. Mně chutná sám o sobě, tak jsem ho snědla celý.

Večer jsme šli na něco jako promenádu, ale byla to spíš mačkárna, protože každého napadlo jít na promenádu. Byly tam ale hezké ohňostroje a taky jsme potkali Turka, který dělal triky s tureckou zmrzlinou, takže jsme s ním pokecaly (díky Ezgi mám celkem slušnou tureckou slovní zásobu).

Soukromé ohňostroje jsou ve městech v Číně zakázané, takže když už nejaký vidíte, tak je pořádný a od města.

Po návštěvě Shenzhenu jsme se vrátili zase zpátky do Guangzhou. Chtěly jsme vyjet na Kantonskou věž, ale za ty peníze to nestojí, tak jsme se jen přes řeku s Ezgi koukaly jak mění barvy. Nevypadá to tak, ale má 612 metrů (s anténou). Jo, ta řeka přes kterou jsme se koukaly je Perlová řeka. To vám možná něco říká. Je to třetí nejdelší čínská řeka.

U téhle věže mě taky Ezgi naštvala, takže jsem od ní utekla, koupila jsem si bubbletea a šla domů. To jsem ale nevěděla, že neumí jít zpátky sama. Doma nebyla, nemá čínskou SIM kartu a neumí moc čínsky. Tak jsem jí šla hledat, ale to vážně nejde na tak velkém náměstí ani když má barevné vlasy. Nakonec se po dvou hodinách domů dostala, ale bylo to dost děsivý.

Další den jsme na druhé straně Perlové řeky navštívily i s Yuan maminkou Guangzhou univerzitu, která patří k jedné z nejlepších v Číně a byla pojmenována podle prvního čínského prezidenta Sun Yat Sena. Sun Yat Sen je docela kůl pán. Svrhl Qing dynastii a založil Čínskou republiku (tu demokratickou) v roce 1912.

Prošly jsme se po kampusu, který připomíná ty americké. Jsou tu hezké aleje a nikdo se nikam nemačká, což je fajn.

Yuan maminka s Yuan

Rodina nás pozvala do jejich nejoblíbenější restaurace v Guangzhou, kde si musíte rezervovat stůl týdny dopředu a to nejen během čínského nového roku. Bylo to všechno tak strašně moc dobré aaa. Postupně přinášeli víc a víc a nebylo místo na talířky, protože jsme tak rychle nejedli. Moje oblíbené byly tyhle červené rolky. Jsou z červené rýže a uvnitř je kreveta a celé je to křupavé. Pak jsem se zamilovala do kokosovomangového dezertu. Ostatní ho nejedli, tak jsem jich snědla asi pět. :-D Taky tam měli mé oblíbené kaštanové želé, spoustu dortíků, pikantní kuřecí nožičky (ty má ráda Yuan), rýžové rolky, různé druhy masa a různé kaše. Už si to nepamatuju, ale vím, že všechno mi moc chutnalo.

Kromě čínských restauracích rádi jíme v Korejských a Japonských.

nejradši chodím na korejské bbq, ale tohle bylo taky fajn

Chobotničky v japonské restauraci.

Kromě restaurací jsme jedly hodně doma, protože Yuan babička říkala, že venku je to všechno nezdravé a nehygienické. To nám vůbec nevadilo, protože vařila skvěle.

K snídani byla vždy rýžová kaše, ke které si hůlkami trháte smažené vajíčko. K obědu buď smažené nudle nebo nudlová polívka. Jednou se pokusila o boloňské špagety a ty byly hrozně roztomilý haha.

Večeře byla vždycky největší. Nikdy nechyběla ryba. Pokaždé jiný druh zeleniny, vývar s kousky lotusu (a jiných podivných podvodních brambor), smažené brambory (normální) v moc dobré omáčce, kuřecí stehýnka v podivném slizu nebo smažené rýžové rolky. Když to takhle píšu, tak to zní mastně a nezdravě, ale nebylo ani trochu. Třeba ta ryba byla smažené, ale olej jsem vůbec necítila. Kůžičku u ryby normálně nemusím, ale tady byla křupavá a vynikající.

každý má samořejmě svou vlastní misku s rýží

Čínskou kuchyni mám na Číně úplně nejradši a bude se mi po tom moc stýskat. Úplně chápu proč Číňané v zahraničí vaří své vlastní jídlo.

Můžete si všimnout, že na stole je plastová fólie, aby se nemusel mýt stůl po každém jídle. Jen se to sebere a i se zbytky jídla vyhodí. Není to úplně sustainable, ale praktické.

Posledních pár dní se ochladilo a občas i pršelo. V dešti jsem se koukala na fontánovou show. V dálce vidíte Kantonskou věž. V noci to všechno hezky svítí.

Poslední den jsem uškemrala Yuan, aby se mnou šla na pandy. Chápu proč se jí nechtělo. Čínské ZOO jsou o prázdninách neskutečně přeplněné a všechny děti kvičí. Zvířata vypadala docela v pohodě (pozor, docela), i přesto že se určitě nemají jako v Pražské ZOO. (Jen klokani byli nějací polomrtví. Neskákali ani nechodili, ale plazili se. Je to normální?)

ZOO byla taková šedivá a zanedbaná a celkově všechno v Číně je takové šedivé, ne tak barevné jako doma. Je to tím režimem hehe? Nevím jak to popsat. Jsem si jistá ale, že třeba za dvacet let to bude barevnější a veselejší. Důležité je, že jsem konečně poprvé v životě viděla opravdové PANDY!!

Byly mega roztomilý. Ta vzadu byla aktivní a když se zrovna neládovala bambusem, tak se procházela a hrála si. Chudáci nemají žádné soukromí (viz hory křičících dětí a rodičů za plotem), ale nevypadá, že by jim to vadilo.

ŠOKY:
I přesto, že megaměsta a mrakodrapy moc nemusím, tak Guangzhou je hezky nakombinovalo se stromy a květinami tak, že bych tam i ráda bydlela. (Až na metro v určité hodiny, kdy jsem myslela, že se udusím.)

Všude je zeleň a uprostřed mrakodrapů vždycky najdete alespoň malinký parčík s orchidejemi, sakurami a jinými květinami.

Tohle je z velkého parku poblíž našeho domova. Spousta vodopádů a vysokých stromů, ve kterých hnízdí ptáčci. Lidé si sem chodí zaběhat a odpočinout.

Metro bylo vážně sebevražedné občas. Do metra se vám podařilo vlézt až na potřetí a pak jste ani nedokázali vystoupit na své stanici, protože jste byli uvězněni mezi ostatními sardinkami. Do toho se ještě někteřé sardinky hádají a stoupají vám na nohy. Já se tomu jenom smála.

Všichni zase mlaskali a krkali, ale už mi to bylo míň nepříjemné. Mlaskání nevnímám vůbec a krkání umím zdvořile ignorovat a i se na danou osobu usmát haha. Pak jím dál a chutná mi stejně. Pokrok.

Vzduch tu byl čistý a moc hezky se mi dýchalo!

Součástí mého novoročního předsevzetí je alespoň jedna kniha měsíčně. Na únor jsem si z knihovny půjčila debatu mezi čtyřmi chytrými pány o tom, jestli Čína bude vládnout 21. století. Výsledek debaty - nebude. To mi taky řekl každý příbuzný, u kterého jsme byli a viděli mojí knížku. Čína ale bude stopro hodně důležitá, takže je lepší se kamarádit?

Letošní rok je rok prasete,. Všude okolo chodily děti s prasátkem Pepinou od hlavy k patě.

~ Lenka

Továrna na šampón a astma

Do Číny jsem přijela nemocná a vůbec tomu nepomohlo, že jsem běžela pekingskou zimou k druhému terminálu, abych stihla let, který jsem stejně nakonec zmeškala. Vyměnili mi ho za jiný, ale musela jsem čekat osm hodin, přiletěl na jiné letiště v Šanghaji (Hongqiao místo Pudong) a pak jsme se v noci musely dohrabávat do školy. Naštěstí jsem cestou náhodou narazila na svou kamarádku Huali. Do školy nás nechtěli pustit a když jsme se tam konečně probojovaly, tak jsme zjistily, že já nemám klíč od pokoje a její má 9°C a topení nefunguje. Z toho jsem onemocněla tak, že jsem první čtyři dny nešla ani do školy a izolovaná jsem ležela v posteli, koukala na Jane the Virgin a plánovala ukulele klub.

Začít ukulele klub mě napadlo minulý semestr, ale nějak jsem to pořád oddalovala, tak jsem si to dala letos do novoročních předsevzetí a začala na tom pracovat. Škola mi odsouhlasila návrh a nakoupila deset krásných ukulelí. V pátek jsem klub představila při celoškolním setkání a řekla, že se sejdeme každou neděli v sedm po večeři. A skutečně, v neděli v sedm po večeři se v naší společenské místnosti objevilo dvanáct lidí a někteří i s vlastními nástroji, takže nám to akorát vyšlo. Většina z nich neuměla ani akord, ale půl hodině jsme už hráli Let it be. Mám z toho vážně radost a nehodlám přestat dokud neodejdu. :-) (UPDATE: na druhé setkání ukulele klubu přišel jen jeden člověk haha ale příště jich snad bude víc)

Do školy máme hodně práce, ale je to v pohodě. Taky se nám blíží mock exams (to je maturita, ale jen na zkoušku). I tak ale stíhám spát devět hodin denně, protože to je moje priorita tenhle rok, aby se mi nezhoršil ekzém.

Skoro každý den si přivydělávám učením angličtiny online (dělá to u nás ve škole hodně lidí), abych mohla jet na svůj vysněný měsíční výlet po Indonézii. Učím s online školou Buzzbuzz, která mi předpřipraví prezentace o tématech jako povolání, vesmír nebo zoo a přidělí jeden až dva žáky. Půl hodiny si s dítětem povídám a pak mi pošlou stovku na Wechat, takže dost dobrý.

O víkendu jsem byla na exkurzi po továrně společnosti Longrich. Nejdřív nám ukázali všechny šampóny, krémy na ruce a zubní pasty, které vyrábí. Potom laboratoře, kde probíhá výzkum.

Tady čístí okraje pudřenky a vedle nich na páse upravovali rtěnky.

Prošli jsme se samotnou továrnou a prosklenými zdmi jsme se mohli koukat jak fungují stroje a co dělají dělníci.

Tyhle barely jsou plné šampónu. Když jsem na to tak koukala ze shora, tak jsem nevěděla co si o tom mám myslet. Je super, že mají práci a ve slušných podmínkách (společnost Longrich má být vzorem všem čínským továrnám), ale nedokážu si představit, že bych byla v jejich pozici. Chodila do práce v uniformě a celý den jen napouštěla šampón do barelu.

Tady už se lepí etikety na jednotlivé obaly samy a bez dělníků. Za jednu minutu se vyrobí 20 šampónů.

všude máta

Továrna má i vlastní organickou farmu, ve které pěstuje jahody, rajčata, mátu a různé rostliny, které potom používají přímo do šampónů, ale taky se prodávají do drahých hotelů na saláty. Mohli jsme všechno sbírat, takže jsme všichni skončili v autobuse s kapsami plnými jahod.

Se sborem jsme se připravovali na CCE (Čínský kulturní večer) stejně jako minulý rok jen se dvěma novýma čínskýma písničkama.

Také se nám blíží Project Week. Neorganizuji žádný, a tak jsem si mohla vybrat na jaký se přihlásím. Nemohla jsem se rozhodnout mezi opravováním tradičních vesnických domů a týdenním kurzem Tai Chi. Nakonec jsem se ale rozhodla pro vesnické domy, protože jsem snad nikdy nebyla v Číně úplně na vesnici a Tai Chi není tak husté jako Kung Fu.

Některé Tulou domečky jsou chráněné UNESCO, takže jsou i hezky opravené, ale jiné se rozpadají a rodiny se z nich postupně vystěhovávají do velkých měst.

Hakku Tulou domy jsou většinou kulaté s nádvoříčkem uprostřed. Wikipedie říká, že v těch největších žije i 800 lidí! Takže samotný dům je vlastně taková opevněná vesnice.

Přidala jsem si dvě nové poškolní aktivity a dělám lezení (jako po lezecké stěně). To mi zatím super nejde. Výšek se nebojím, ale mám 0% svalů v rukou, takže se neumím přitáhnout. Nejsem ale jediná. :-D Mým cílem bude do konce roku vylézt jakkoliv až úplně nahoru (zatím padám po dvou metrech).

A pak jsem se přidala k stolnímu tenisu, který máme v pátek. Tenhle semestr nám škola sehnala i trenéra. Chodí tam se svou desetiletou dcerou a ta hraje jak mistr světa.

Kromě všech těhle věcí jsem se také pravidelně denně i v noci dusila. Potom co se mi vyléčil kašel jsem začala mít problémy s dýcháním. Probouzela jsem se v noci s pocitem, že se dusím. Když jsem se během dne rozeběhla, zakřičela nebo ani nic neudělala, tak jsem se najednou nemohla nadechnout ani vydechnout a pak jsem začala panikařit a bylo to ještě horší. To bylo dost děsivý, ale sestřička mi na to řekla ať jdu za psycholožkou, že mám stres. Tak jsem šla, ale ta mi řekla, že stres nemám a ať jdu pěkně do nemocnice. No a v nemocnici mi řekli, že jsem byla asi oslabená tím kašlem a v kombinaci se znečištěním vzduchu se mi rozvinulo astma. Nafasovala jsem dva inhalátory a je mi MNOHEM líp. Úplně jsem zapomněla jaké to je naplnit si plné plíce vzduchem.

Ještě jsem myslím nezmiňovala o tom, že jsem se dostala na vysokou! Jmenuje se College of the Atlantic. Nachází se v Maine v USA. Je v národním parku Acadia a taky hned vedle oceánu. Škola vlastní několik ostrovů, na kterých mají výzkumné stanice a mají nejhustější předměty na světě. Chtěla jsem tam jít ze všech škol nejvíc, takže ostatní přihlášky už odvolávám. :-)

Těšte se na hodně fotek a povídání o čínském novém roku. Letíme s Yuan a Ezgi až do Guangzhou. Navštívíme taky Shenzen a možná i Hongkong.

ŠOKY:

Už to taky chtělo nový účes, tak jsem nechala svého osobního stajlystu Teda ať mě překvapí. Mám dvě vyholené čáry na straně a chybí mi kus oboří. Vypadám eeeehhh ... hustě?

fotka z Kikiiného uměleckého projektu a můžete na ní vidět ty čáry, už to pomalu zarůstá

Celý kampus nám svítí jako letiště, protože vyzdobili k Čínskému novému roku stromy různobarevnými blikajícími světlýky. Máme tu ale taky vkusné červené stuhy a keříky s mandarinkami. Zkusila jsem. Nedají se jíst jak jsou kyselé.

~Lenka

Předvánoční přípravy

První Vánoční koncert jsme měli v hotelu Crown Plaza v Changshu. Přišli se na nás podívat učitelé a jejich rodiny a potom cizinci, co tu bydlí nebo jsou na služební cestě. Je jich tu tolik! Před deseti lety byla v Changshu jen pole a teď tu jsou najednou mrakodrapy a pracují tu lidi z celého světa. :-O

Zpívali jsme se sborem a hráli s orchestrem. Isabel (zrzavý chumel vlasů vedle mě) a já jsme v obou, a tak jsme přebíhaly mezi písničkami tam a zpátky.

Aaaa pak jsme se taky připravovali na Vánoční koncert ve škole!! S Natalií jsme se rozhodly asi dva měsíce předem mít nejlepší představení, které kdy CSC zažilo a pak nás napadlo udělat scénku z Mean Girls. Na Taobau (čínský internetový obchod) se dá objednat všechno, a tak nebyl vůbec problém najít identické rukavice, boty a kostýmky.

Na slavností večeři před koncertem jsme se taky oblékly jako Mean Girls, sedly jsme si k jednomu stolu, nikoho jsme k nám nepouštěly a jedly jsme jenom salát. Lidi se nás dost báli. :-D

Každý den jsme trénovaly ještě s naší Eastereuropean squad - Sofií a Liudmilou a výsledek za to stál. Kdyby byl vánoční koncert soutěž, tak jsme vyhrály.

Ne, nemám vlasy, ale půjčila jsem si paruku hehe. Paruky jsou docela fajn. Ani ne tak nepříjemné jako jsem si myslela. Možná si nějakou pořídím, protože se občas hodí mít vlasy.

Upřímně už si ani nepamatuji, co se dělo potom, protože jsem byla hrozně unavená nejen ze zkoušek na koncerty, ale taky z psaní příhlášek na vysoké, zařizování nového pasu, psaní TOK eseje a dalších úkolů. (TOK je povinný předmět Teorie Vědění. Ve kterém filozofujete o tom proč víte, co víte, jak to víte atd.)

Celý rok a půl na UWC jsem nekoukala na žádný seriál, ale předposlední víkend před odletem domů jsem jela na nákup se Sophií a Nawal a ty mě přesvědčily, abych se začala koukat na Jane the Virgin a já se na tom pak stala závislá. Vše teď vidím mlhavě, ale myslím, že poslední týden jsem se jen koukala na ten seriál. Nijak toho ale nelituji. Potřebovala jsem vypnout mozek.

Heimates!! Takhle spolu bydlíme :-) I přesto, že některé z nich nechávají vlasy ve sprše a toaleťák hážou na zem, tak je mám moc ráda.

Let zpátky byl super. Hlavně proto, že jsem nemusela ekat 23 hodin v Moskvě, ale taky proto, že jsem neletěla sama. V letadle do Mnichova nás bylo hned sedm.

O Vánocích jsem ještě jela za Štěpánkou do Německa, což byl super toll výlet. Poprvé jsem jela Flixbusem a je to vážně luxus. Nijak jsem nestudovala kudy pojedem a pak jsem se najednou objevila na trajektu. Nevěděla jsem, že pojedeme přímo přes Bodamské jezero.

Tudy jezdí Štěpánka každý den do školy na kole. Má strašně namakaný stehna! Úplně na nich vidíte ten sval.

U Štěpánky doma mě dobře krmili. Objevila jsem kouzlo soda streamu a zlepšil se mi tam ekzém. Několikrát jsme zajeli do Kostnice, s Vánočními trhy v plném proudu, kde mi Štěpánka ukázala Husův dům a budovu, kde se konal koncil. Na kole jsme zajely až do školy kam chodí. Viděla jsem Popelku i Aquamana v němčině a vůbec to nevadilo. Popelku znám nazpaměť a v Aquamanovi se nic důležitého neříká. Z Aquamana jsme šli i s Quintenem za deště, zimy, proti větru a potmě sedm kilometrů.

nádherná Štěpánka

Cesta zpátky už nebyla tak pohodová, protože mi o tři blbý minuty ujel autobus z Mnichova, a tak jsem kempila s bezdomovcema v podchodu a čekala na ranní autobus (k tomu mám taky příběh zahrnující dva hodné křesťany a žebrání, ale ptejte se mě osobně, jestli vás to zajímá). To bylo fajn dokud nás nevyhodili s tím, že podchod zavírají. Procházela jsem se tedy po Mnichově, ale otravovali mě opilci. Zakempila jsem v Burger Kingu. Předstírala jsem, že piji kafe za jedno euro veeeelmi pomalu a četla si Velkého Gatsbyho, ale všichni tam byli opilí a dost otravní. Čtyři hodiny jsem to vydržela, ale pak jsem se vydala na hlavní nádraží a odjela jsem prvním vlakem do Prahy. Do vlaku jsem nasedla jen já a kluk, který vypadal, že má hodně rád vlaky a tohle dostal k Vánocům. :-D

ŠOKY:
Mám smíšené pocity. Občas mi přijde, že IB vše zbytečně komplikuje a nic jsem se nenaučila. A pak jsou tu momenty jako tyhle. Zrovna jsem pracovala na jedné eseji a četla jsem si k tomu nějaké studie a uvědomila jsem si, že bych z nich před rokem a půl nerozuměla ani slovo. Nejen proto, že jsem měla horší angličtinu, ale taky proto, že jsem se v různých předmětech naučila důležité termíny a koncepty, které jsem předtím vůbec neznala.

~Lenka

Ztracený pas a jachty

Ztratila jsem pas. Kupodivu jsem nezačala ani trochu panikařit. Asi proto, že kolem mě všichni vyšilovali, a tak jsem musela být ten, kdo si zachová klidnou hlavu. Když mi došlo, že ho už nenajdu, tak jsem zavolala na konzulát v Šanghaji. Nečekala jsem, že na druhé straně telefonu budou mluvit česky, a tak jsem ze sebe velmi neobratně vyklepala: "Jakoby jsem Lenka a ztratila jsem jakoby pas, jakoby."

Vyslechla jsem si, která místa mám oběhat, abych získala jaké papíry a Fuli (paní ze studentských služeb ve škole) mi pomohla postupně navštívit policejní stanice, úřady a imigrační, aby mě nedeportovali. Čína má ve všech úřadech hezký pořádek. Nikde jsme dlouhou nečekaly a vyplňování papírů bylo rychlé.

Na úřadě a na policii mají motivační plakáty a vize Číny. Poprosila jsem Fuli a Sally o překlady. Některé jsou o tom, jaký by měl být ideální občan. Jiné mají cíle Číny do budoucna: "zbavit se znečištění", "mír", "prosperita" nebo "konec chudoby."

O víkendu přišel čas na naši soutěž Foreigners Got Talent v Suzhou. Naučili jsme se dvě nové čínské píšničky. Tenhle rok bylo mnohem jednodušší si je zapamatovat, protože mi už nezněly jako čing čong.

Mám na sobě nigerský kostým od Salihy, protože ten český nevypadá bez vlasů hezky a navíc se mi strašně líbí národní kostýmy z Afriky. Jsou barevnější a pohodlnější.

Přespávali jsme zase v krásných pokojích s pohodlnými posteli v Hiltonu a ještě nám k tomu dali 150kuai na večeři, tak jsme si zašly na sushi a na HEYTEA, což je nejproslavenější a nejdražší bubbletea. Než jdete do obchodu, tak si začnete stát frontu přes jejich aplikaci. Před námi bylo už 40 lidí, takže jsme se mezitím potulovaly. Bylo to dobrý, ale určitě to za ty peníze nestojí.

V neděli odpoledne jsme se vrátili a já šla hledat Radka, který teď studuje prvním rokem na NYU Shanghai. Chodil na UWC Robert Bosh v Německu a k nám do Changshu přijel pomoct s výběrovým řízením pro Číňany. Ten samý týden mi taky napsala paní z Čech, že se do Changshu bude s rodinou stěhovat v lednu. Tolik Čechů v Číně!!!

Na konzulát pro pas jsem se musela dostat sama. Dost jsem se na to těšila, protože to znamenalo žádnou školu a celodenní výlet do Šanghaje sama se sebou. Už v pět ráno jsem si zavolala taxíka, který mě vzal na autobusové nádraží a jelikož jsme se už učili dopravu, tak jsem rozuměla i jízdence i hlášením, což se mi opravdu hodilo. Metrem jsem se dostala na nejbližší stanici od konzulátu a pak už jen stačila použít mé skautské mapové skills. Cestou jsem taky hledala obchod, který mi paní z konzulátu doporučila na pasovou fotografii. Nemluvili anglicky ani slovo, ale Baidu (čínský Google) překladač nám hodně pomohl.

Konzulát v Šanghaji je v osmém patře mrakodrapu, který nešlo přehlédnout. Ve frontě tam stála skupina Číňanů a čekali na kdovíco. Anglicky jsem se jich ptala, jestli můžu dovnitř, ale nechápali o co mi jde. Pak na mě jedna z nich promluvila se známým přizvukem Číňanů, kteří žijí v Čechách: "Mluvíte česky?" a pomohla mi dostat se dovnitř.

Všichni na konzulátu na mě byli moc hodní. Nechali mě jít k nim dovnitř, protože jsem měla strávit další dvě hodiny vyplňováním žádostní o náhradní cestovní průkaz, se kterým opustím Čínu na Vánoce a žádostní o nový cestovní pas, který si vyzvednu na úřadě v Říčanech.

Bylo to taky nezvyk. Tolik lidí na jednom místě v Číně a mluví spolu česky. Poslouchali i české písničky a měli na stolech časopisy v češtině. Fakt divný.

Dostala jsem hezký zelený dokument, který vypadá jako hubenější cestovní pas, ale říká cestovní průkaz. No a potom jsem měla celý den na to se jen tak procházet, zajít si na oběd a koupit si kalhoty a čepici, protože se ochladilo a můj minimalistický šatník na to nestačil.

Přistihla jsem se a ne poprvé, že na ostatní cizince (obzvlášť bělochy) zírám stejně jako Číňani, který si nás fotí a natáčí. Nejsem na ně zvyklá a trochu připomínají mi domov a Evropu. Zajímá mě, co tady dělají. Pracují? Jakou práci? Přiženili se? Studují? Žijí tu jen tak? A proč? Nikdy se ale nezeptám. Jen na ně zírám. Musí to vypadat fakt vtipně.

Tenhle rok máme Global Issue Forums jenom jednou za čtrnáct dní. Škoda. Minulý rok byly každý týden. Tohle pondělí povídali Micheal a můj buddy Ahmad o konfliktech v Irsku a Palestině, jak si jsou podobné a v čem se liší.

Stejně jako minulý rok běžel tři dny v kuse muzikál, který si připravili studenti. Tenhle rok to byl Hairspray. Muzikály mě hrozně baví, ale nepřidala jsem se, protože mi to nevychází se sborem a orchestrem. :( Třeba ale někdy v budoucnu budu moct dělat všechny tři najednou.

Minulý rok jsme neměli nic jakou house spirit, ale tenhle rok se o to vážně snažíme a myslím, že úspěšně.Škola a my sami pořádáme různé soutěže a začínáme války.

První soutěží byla karaoke night, která byla součástí South East Asia Cultural Week (Jihovýchodní asijský kulturní týden). Neměla jsem moc času, tak jsem zašla jen na Food Fair, kde jsem vypila půlku japonské polívky. No, a potom samozřejmě na karaoke night. Náš dům dostal písničku Fireworks od Katy Perry a vybrali jsme si verzi hranou na flétnu. Bridget a já jsme předstíraly, že to hrajeme na příčné flétny a ostatní do toho tancovali a zpívali. Dost jsme to projeli (ostatní domy měly promakaná vystoupení), ale byla to zábava.

Druhou soutěží mezi "domy" byla Regatta na našem jezeře. Ve čtyřčlenných týmech jsme na jachtách závodili proti ostatním domům. Nikdo z nás nevěděl, jak se "jachtí", ale měli jsme instruktory, kteří nám říkali jak tahat za lana a kdy se přiklánět ke které straně lodi.

Těm za náma jsme ukradly žraloka hehehe.

Skončily jsme páté a první jako "girls' house", takže jsme to vlastně vyhrály, ne?

aaaaa roztomilý miminko

Tohle je ten žralok, kterého jsme ukradly z Bayt.



Jinak se nám blíží Vánoční koncerty a vystoupení, na které cvičíme každý den juhuu.

Co budu dělat příští rok? Pár lidí se mě ptalo, takže zde přestavím své plány a možnosti. Taky vím, že budoucí Lenku bude zajímat, co si o to m myslela v minulosti, takže to je i pro ni. Ahoj budoucí Lenko!

První možnost je jít rovnou na vysokou na kterou se dostanu.

A pokud nedostanu stipendium na školy, které se mi líbí, tak bych určitě na rok někam jela a mezitím se buď znovu hlásila na školy v USA nebo v Čechách na medicínu.

Přemýšlím o tom, že bych zůstala ještě na rok v Číně (v Šanghaji nebo Suzhou) a dál se učila čínsky. Několik univerzit nabízí stipendia na roční intenzivní kurz čínštiny a vím, že by mě to moc bavilo. Na druhou stranu už jsem v Číně dva roky, nenosím roušku a nevím, jak jsou na tom moje plíce, takže by bylo moudřejší přesunout se někam s čistším ovzduším.

Určitě se budu hlásit na Semestr at Sea (semestr na moři), což je program při kterém objíždíte celý svět za 100 dní a učíte se o různých zemích, do kterých jedete. Sice je to velmi neekologické a mírně povrchní (jak se můžete naučit něco o zemi a její kultuře týdenní návštěvou?), ale byla by to nejlepší dovolená na světě úplně zadarmo. Na tenhle program můžou ale jen dva lidi z naší školy a snad všichni se hlásí, takže to jen zkusím a uvidím.

Taky se mi líbí program Global Citizen Year, kde 9 měsíců žijete v Senegalu, Brazílii, Ekvádoru nebo Indii. Dostanete práci (od pomáhání v blízkém národním parku po místo v lokálních novinách) a žijete tu s ostatními, učíte se jejich jazyku a kultuře.

~Lenka