Učili jsme a lezli po horách v Jiangxi

Celý uplynulý týden jsme strávili na Project Weeku. Stalo se toho tolik, že sem hodím jen pár poznatků, které mě zrovna napadnou.

Naše skupina se vydala vlakem do Jiangxi. Splnil se mi tím můj celoživotní sen. Jet vlakem s lůžkama a přenocovat - jeli jsme 15 hodin. Bylo to přesně tak hustý, jak jsem si to představovala.

Bydleli jsme v luxusním hotelu až mi to přišlo jako plýtvání peněz (levnější hotely v Číně neberou nečínské pasy, tak možná proto). Hlavně proto, že to nemá být dovolená, ale "služba". Náplní našeho Project Weeku bylo učení dětí ve školách na venkově.

Na "venkově"! Byla jsem úplně mimo, když jsem si představovala krávy a pandy běhající v bambusu a rýžová pole. Venkov, do kterého nás vzali měl mrakodrapy, KFC a krásné nové silnice.

Povšimla jsm si ale, že to spolu nějak nesedí. Protože na okraji města na těch krásných nových silnicích sušili dědečkové s babičkami rýži, všude pobíhali psi, krávy a slepice. Obchodníci si jen tak rozestavovali krámky uprostřed silnice a ti, co si něco chtěli koupit zastavili na tom samém místě a do toho všichni troubili a ti s ne tak silnými žaludky v našem autobuse se nakláněli nad plastovými pytlíky. :-D Já byla naštěstí v pohodě. S Eway jsme si sedly úplně dopředu, abychom všechno viděly.

Christabel dává proslov před celou školou nastoupenou na sportovním hřišti při Flag Raising Ceremony.

Škola, ve které jsme učili my - skupina 3 - učila na základní škole o 7000 žácích. S Alanem, Jingyi a Dianou jsme si vybrali devátou třídu a hodiny jsme pojali jako Cultural Exchage.

Děti byly moc hodné, i přesto, že jich bylo osmdesát ve třídě. Chudákům jim škola začíná v 7:40 a končí až po páté. Ani se ráno nestihnou nasnídat, a tak před školou stojí spousta stánků, kde si kupují nudle k snídani.

Škola vypadá pěkně. Ale na katedře leží děsivá tyčka. Ani jsem si jí nevšimla, až jsem si jeden den zapomněla ve škole batoh, a když jsem se vracela, tak jsem viděla učitelku bít žáka. Je to strašný, ale funguje to. Jsou jako beránci.

Záchody jsou jako z husitského ležení. Kdo nechce slyšet detailnější popis, přeskočte následující tři věty. Záchod je jedna dlouhá nakloněná škvíra v zemi oddělená deskami pro "soukromí" (desky vám jsou po kolena, když si stoupnete). Jestli vám to ještě nedošlo, tak záchod není splachovací a nemá dveře. Jak to asi může vypadat?

Očekávali jsme, že budou děti stydlivé, a tak jsme dopředu nakoupili sladkosti, které jsme rozdávali za aktivitu v hodině. Fungovalo to tak dobře, že jsme po prvních třech hodinách museli nakoupit dalších 200 lízátek a na konci týdne nic nezbylo.

Úplně nejvíc byly nadšené, když jsme je naučili říkat ahoj a jak se máš.

Teda nejvíc nejvíc nadšené byly z cizinců. Denně jsme rozdali stovky podpisů a na oplátku dostali desítky lízátek a komplimetů. Vysvětlit jim, že jim ten podpis na nic nebude, že jsou taky krásní a že jsme lidi stejně jako oni nefungovalo. Jednou jsem se ani nemohla dostat z davu dětí a museli mě přijít zachránit, abych mohla do další hodiny. V třicetičlenné skupině bylo jen sedm cizinců, a tak nám to dalo o to víc zabrat. Hned co jsme se vrátili z tříd jsme vyčerpaní padli do křesel ve sborovně.

Zúčastnili jsme se jejich hodiny tělocviku, dance class, calligraphy class a art class. Byl pro mě velký šok, když jsme s Joyce promluvily s holčičkou, která nám pomáhala vyrobit masky na Pekingskou operu a dostaly jsme z ní, že tyhle hodiny normálně nemají. Vše nacvičili týden před tím než jsme přišli a žádná dance ani art class ve skutečnosti neexistuje. To vysvětlovalo proč je všechno vybavení úplně nové a nepoužité.

Calligraphy class, která ve skutečnosti neexistuje.

Art class, která ve skutečnosti neexistuje.

Dance class, která ve skutečnosti neexistuje.

Rozcvička, kterou mají každý den místo svačinové přestávky.

Každý den jsme měli večer reflection, abychom probrali, co se stalo a co můžeme zlepšit. Ke konci jsme došli k závěru, že za nás místní škola jen utrácí peníze, aby nás mohli strčit jako cizince do novin a děti jsou zavalené tolika domácími úkoly, že jim nejvíc pomůžeme, když budeme jen hrát v hodině hry, trochu se zasmějou, odpočinou si a dostanou lízátko.

Navštívili jsme staré čínské vesnice. Bohužel průvodkyně mluvila jen čínsky, tak jsem si z toho moc neodnesla. Občas jsme ale s Danche pochytily slovo jako mladší bratr.

My a důležitý chlápek Wen Tianxiang. Patřila mu vesnice, kterou jsme navštívili.

Přední řada první zleva je úchylný učitel angličtiny, jehož angličtina byla mizerná a aby si ji procvičil, tak nám rušil hodinu a odpovídal na otázky místo dětí. V koutku angličtiny, kdy jsem měla hodinu na tři děti nás pořád přerušoval a ptal se na otázky typu, jestli mám přítele. 

Úplně nejlepší byl poslední den v Jiangxi, který jsme strávili v horách Wugong.

Nelžu, když teď řeknu, že tyhle hory byly to nejkrásněší, co jsem kdy z přírody viděla. Fakt byly.

Do půlky hory jsme vyjeli lanovkou (pod náma byl listnatý les s různými druhy bambusu) a pak jsme šplhali po zabijáckých schodech, které nikde nekončily. Hodně lidí to cestou vzdalo. Hlavně proto, že jsme všichni byli nemocní. Ale já jsem vyšla a bylo to přenádherné.

Moji čínští kamarádi neboli 中国朋友们 Zishang a Yiwei 

Nahoře na nás čekal chrám.

ŠOKY TÝDNE:

Nejvíc mě teda vyděsil záchod ve škole. :-D

Na začátku naší první hodiny jsem začala psát naše jména na tabuli a pak jako ve zpomaleném filmu, se ke mně Jingyi rozběhla a křičela: NEEEEEEEE

A já jenom: O. CO. SAKRA. JDE.

A Alan s Dianou na mě jenom koukali jako: No, ne ne.

Ukázalo se, že když napíšete jméno červenou křídou, tak daná osoba zemře. To by mě teda fakt v životě nenapadlo. Naštěstí mě zastavili v půlce Alana a nic se nestalo.

Asiati se nepřipalují na sluníčku? Několikrát při výšlapu na horu, mně někdo zastavil a začal s tím jak jsem rudá, tak jsem si myslela, že je to fyzickou námahou nebo prostě proto, že jsem rudá pořád. Dokud jsem se na sebe nepodívala v hotelu do zrcadla! Spálila jsem si obličej jak něco. Nenapadlo mě, že to sluníčko bude tak silné a nikdo kolem mě se krémem nemazal. Fiyin, Robin a Christabel se mi jen vysmáli, že jsem rajče a Asiati se očividně na sluníčku jen opalují. Cestou na večeri jsme se potkali s Danche z Makedonie a jen jsme si spolu poplakaly. Obě jsme se spálily jak něco.

Děti ze školy si pro nás připravily taneční představení. Jak můžou být tak disciplinované? Tu choreografii bych si v životě nezapamatovala a nemělo to jedinou chybu až mi to přišlo smutné. Umí krásně pochodovat, ale po škole nemají čas jít si hrát.

Ve městě jsem neviděla žádná hřiště, takže ani děti, které ještě nechodí do školy si nemají, kde hrát. Hrají si na chodnících před domy. Ale tak, třeba to rozvíjí kreativitu. 

To jsou fakt 可爱的 ňuňáci. Pár vteřin potom, co jsem vyfotila tuhle fotku se batole sedící na obrubníku překulilo do cihel a drátů.

Když zajdete do ulic hned vedle hlavní silnice, najdete malá políčka a babičky a dědečky, co na nich hospodaří. Umí využít každý metr čtvereční půdy. Obdivuhodné.

V Číně mají děti za svůj školní věk pár povinných vojenských výcviků. Většinou jsou to týdenní výcviky, kde se učí pochodovat a vypadat stejně, ale i tak je to teda hustý. Zishang dokonce chodil tři roky do vojenské školy a dokáže sníst oběd za pár minut. Na snídani jsme měli jen 10 minut a bylo vidět, kdo si výcvikem prošel. Já si musela jídlo odnášet v kapsách, abych nehladověla.

Obědy, které jsme jedli celý týden ve škole jsou ohodnocené jako C v Food Safety žebříčku. Visí to velkým písmem hned vedle jídelního okénka. Všimli jsme si toho až poslední den. Jídlo bylo ale dobré.

Taky mě překvapilo, že si tam učitelé začali jen tak kouřit. Ve škole. V jídelně plné dětí.

~ Lenka

Ulab a angína

Tento týden jsme slavili svátek Diwali. Přijel dokonce šéf kuchař z Indie a dva dny jsme měli VYNIKAJÍCÍ indické jídlo.

Plánovala jsem přidat se k Recycling, ale na Zhi Xing Fair mě zaujal Ulab a jsem opravdu moc ráda, že jsem se přidala. V pátek jsme s biochemickým oddělením poprvé navštívili jednu ze škol a bylo to husťácký.

Děti byly nadšené víc než jsem čekala (obzvlášť, když uviděli Aronu ze Senegalu, úplně začaly skákat, ječet a tleskat, nemohla jsem se přestat smát), zvídavé a vůbec se nestyděly mluvit anglicky, jak jsem si původně myslela. Po dvojicích jsme skupinkám o čtyřech devítiletých dětech ukazovali jak funguje pH. S Danche jsem ale zjistily, že je ještě víc baví míchat obarvený ocet se sodou, a tak jsme je nechaly.

Zajela jsem si poprvé do univerzity na kole na nákup. Kola jsou v dobrém stavu. Jen si nedokážu představit, jak na nich jede dvoumetrový Fiyin. I když jsem vytáhla sedátko nejvýš jak to šlo, pořád jsem nemohla natáhnou nohy na šlapkách.

Večer jsme si s Yuan pustily Popelku a objednaly jídlo, na které jsme čekali u brány přes půl hodiny, protože ten pán z roznášky dojel omylem až do univerzity. Mezitím si s námi povídali sekuriťáci. Jsou fakt vtipní. Naučily jsme je říkat Study hard a Be positive. Chtějí to říkat studentům, co se vrací do školy.

Dostala jsem angínu. Hned mě poslali do nemocnice, kde mi předepsali šedesát malých podivných skleněných lahviček s hnědou tekutinou (ne, díky) a antibiotika. Dneska jsem byla na kontrole, jestli jsem uzdravená a mohu na Project Week. Předepsali mi další antibiotika a zítra odjíždím! To by mě teda super mrzelo, kdybych nemohla jet. Nějak bych se tam propašovala.

Být nemocný tady není vůbec sranda. Sestřička mě uvolnila jenom na jeden den a i ten den jsem radši šla do několika hodin, napsat si testy.

Zúčastnila jsem se semináře o spánku (podle průzkumu nikdo na škole nespí dostatečně, 3% se k dostatečnému blíží a zbytek je ztracený) a teď jsem se vrátila z promítání filmu Dheepan, který je o životě uprchlíků ze Srí lanky. Moc doporučuju.

Měla jsem svou první FOA (Further Oral Activity), která bude tvořit 15% mé výsledné známky z Angličtiny. Myslím, že se líbila. Část jsem měla jako drama (sehnala jsem si i kostým) a část jako prezentaci. Taky jsem psala test z matiky, biologie a čínštiny.

Hráli jsme Killer game. Každý dostane papírek se jménem a pusou na tvář zabíjí své oběti. Pokud vidíte někoho zabíjet, můžete říct I see you a oběť žije dál. Kdo má nejvíc papírků vyhrává. Lidi to dost prožívali. Umřela jsem pár hodin před koncem hry. :-(

S Jingyi jsme vykoupili celý Jimailong. Nakoupily jsem 185 pidi svačinek a lízátek pro děti, které budeme učit.

Global Issue Forum od Hset Hset a Wutt z Myanmaru.

V čínštině se učíme představovat členy rodiny a všichni jsou hrozně překvapení, když zjistí, že nás je 6 sourozenců.

Blíží se Halloween! Děti zaměstnanců školy chodily po pokojích koledovat v roztomilých převlecích a měli jsme výborný dýňový koláč k obědu. Pořádně ho ale oslavíme až se vrátíme z Project Weeku.

ŠOK TÝDNE:

Sekuriťáci jsou moc milí a pořád vtipkují, ale stal se nám s nima takový nepříjemný incident. Jednu studentku pronásledoval pes a trochu ji poškrábal a pokousal a když jim to přišla oznámit, jen aby věděli, tak toho psa zkopali a zabili. Pár studentů to vidělo a pak se to hodně řešilo.

~ Lenka

Mravenci nám osídlili pokoj a hrála jsem na cizí housle

Páteční večer jsem strávila u Donalda,  Kristiny a jejich dvou morčat doma s humusem a deskovými hrami. Hru jsem úplně pochopila až když mi zemřeli všichni vojáci, ale svou misi jsem splnila. Předala jsem robůtka Eleně a vyhrály jsme!

Už ani nevím proč přesně jsem se rozhodla jít na čínskou Talent show, ale bylo to teda něco. Nakonci Talent show vystupovali lidi z naší školy z Multicultural a Afrobeat dance (byli vážně skvělí), a tak Media group dostala lístky od školy zadarmo, aby mohli natáčet a dělat fotky. Já sice nejsem z Media group, ale přiškvařila jsem se k Alanovi a nosila mu pěkně těžký stativ, takže myslím, že jsem si ten lístek zasloužila.

V show (je to něco jako naše Československo má talent) vystupovali nesmírně nadaní lidé. Moc jsem fandila ninja holce v zeleném a hádejte co? Vyhrála! Na druhém místě se umístily tancující babičky převlečené za uklízečky. Nechápu, jak to mohly vyhrát. Jediné jejich vystoupení se mi nelíbilo. Jiný kraj, jiný mrav.

Také jsem si procvičila čínštinu. Vždy když jsem konečně pochytila slovo jednoho z moderátorů, tak jsem ho nadšeně zopakovala a Alan se vysmál mé výslovnosti. Když se show blížila ke konci, hlas z řady přímo před námi - hlas mé čínštinářky, která tam celou dobu seděla aniž bych to věděla a poslouchala - se mě zeptal na znak, který zrovna promítali. Ten den jsme ho probírali v hodině a já si vzpomněla, takže jsem zaperlila. :-D

V pokoji se nám objevila mravenčí rodinka. Mravenci vychází z Miniiné části pokoje (viním za to její svačinky) a potom cestují k mému stolu po parapetu. Nejdřív jsem je milosrdně odcvrnkávala z okna, ale teď už jsou mi jejich životy ukradený a rozmazávám je o stůl penálem.

Mou oblíbenou částí týdne bylo GIF (Global Issue Forum) od Mr Zhu. Mluvil o tom, jak se Číně podařilo dosáhnout tak obrovského ekonomického růstu za pouhých pár desítek let. Než jsem tam přišla, ani mě tak nezajímalo, jak to Čína udělala. Jen jsem si chtěla na hodinu a půl sednout a někoho poslouchat. Ale zapůsobil na mě tak, že jsem se nemohla dočkat až nám konečně prozradí to tajemství. Mana vedle mě to tak neprožívala. Třikrát usnula! :-D

GIF mě celkově hodně baví. Nejvíc se mi zatím líbilo GIF o slonovině. Přišel prezentovat sám Hongxiang Huang, který účinkuje ve filmu The Ivory Game. Další na řadě budou o zdrojích energie do budoucna a pak o genocidě v Myanmaru.

Před prázdninami jsem zažádala o kartu ke kolu a teď jsem si ji vyzvedla, takže již brzy se můžu vydat na výlety dál než podél jezera, k univerzitě a do supermarketu.

Ukázalo se, že jsem dva měsíce hrála na cizí housle. Pět minut před začátkem orchestru jsem si šla jako vždy do skříňky pro housle. Nebyly tam. Docela jsem zpanikařila, protože je používám jen já a jsou školní, takže když je poškodím nebo ztratím, platím. Náhodou kolem mě ale šel Bornnie a náhodou se zeptal, jak se mám. Tak jsem mu vylíčila, co se děje a náhodou to byl on, kdo housle ze škříňky vyzvedl. Díky bohu za ty náhody.

Ukázalo se, že mi Christoph (učitel hudby) přidělil housle, které nebyly školní, ale někomu patřily. A ten někdo byla Esther z Hong Kongu. Hned po večeři jsem se Esther vydala hledat, abych se jí převelice omluvila. Byla úplně v pohodě a dokonce mi nabídla, že na ně můžu hrát, jestli chci, protože jsou o trochu lepší než ty školní. Po předchozí zkušenosti s prasknutím struny, jsem radši odmítla a přijala další plastové školní housle od Christopha.

Se sborem jsme se narychlo začali připravovat na pěveckou soutěž pro nerodilé mluvčí v Suzhou, která bude už za měsíc. Zpíváme přes tisíc let starou báseň z Tang dynastie - 水调歌头 Shui Diao Ge Tou. O našich úspěších a neúspěších budu informovat.

Příští týden mě čeká hodně důležitých testů a FOA (Further Oral Activity), tak mi prosím držte palce. A až to všichni zvládneme, tak se vydáme na Project Week do Jiangxi.

Další dvě provincie, ve kterých budou učit ostatní jsou Hebei u Pekingu a Hainan!!! Hainan je tropický ostrov s mangama a plážema (čínská Havaj), který jsem si dřív v zeměpisu pletla s Taiwanem. Všichni jim závidíme, ale i tak se moc těšíme na naše dobrodružství.

S biochemickým oddělením Ulabu se pečlivě připravujeme na první návštěvu školy. Zkoušeli jsme jaké pokusy se budou dětem líbit a jak je jednoduše vysvětlit. Teda zrovna já jsem hodinu v kuse krájela a vařila červené zelí, ale i tak to byla zábava. Už se moc těším!

Posilovnu a běhání jsem teď nahradila bazénem. NIKDO tam není. Občas tam teda přijdou namakanci z plaveckého týmu, co plavou třikrát rychleji než já, ale jinak nikde ani noha.

Search Results

ŠOKY TÝDNE:

Jingyi neznala ani Nutellu ani Simpsonovi.

V Číně se holka může vdávat ve dvaceti a kluk až ve dvacetidvou.

Poprvné jsem ochutnala jackfruit. Zvenku to vypadá jako přerostlé zelené dračí vejce. Uvnitř je dužina, která obaluje žluté malé paprikobanánky s peckou o velikosti datle uvnitř. Nůž, kterým to naporcujete už nikdy neumyjete. Celý bude od lepkavé žvýkačky, která z toho vytéká a pak to zaschne a bude to ještě horší. Je to ale vynikající a je zábava probírat se dužinou a hledat banánky, které skutečně mají banánovou příchuť.

Sia byla nemocná a pořád posmrkávala. Nemohla jsem to už vydržet, a tak jsem sebrala odvahu a řekla jí ať se už konečně vysmrká a že mě to nepohorší. A ona překvapeně: "Ale já bych se moc ráda vysmrkala, jen jsem myslela, že je to v Evropě nezdvořilé, a tak před lidma z Evropy nesmrkám." A já na to: "To si děláš srandu? Všichni říkají, že je to nevhodné v Číně! Nezdvořilý je posmrkávat - jako to teď děláš." O co tady jde? Fakt nevím. Možná se to liší v provinciích nebo je to jen Japonsko?

~ Lenka

Prázdniny v Suzhou

Někteří studenti odletěli na devítidenní čínské státní prázdniny (The Golden Week) domů. Někteří se chystali do hor, ale přišla bouře, takže se přidali k těm, co jeli do Šanghaje. Škola nám taky nabídla hostitelské rodiny a byla tu i možnost zůstat na kampusu. Já, Mana a Haowen jsme strávily prázdniny u Haowen doma v Suzhou s její maminkou a babičkou, které se o nás moc hezky staraly a skvěle nám vařily. O jídlu toho mám co říct tolik, že to bude samostatný příspěvek.

V obrovském taiwanském knihkupectví jsme strávily několik hodin a zůstala bych i déle, kdyby nezavírali. Celé jedno patro bylo s knížkami v angličtině. Ráda bych si přečetla knížky v čínštině, ale na to si asi ještě chvíli počkám.

Našla jsem i knížky od Klímy a Kafky.

Když jsem přijela, věděla jsem akorát, že Čína je stará a obchoduje s hedvábím. Toť vše. Po měsíci poslouchání čínských spolužáků a zhlédnutí několika episod seriálů odehrávajících se ve staré Číně (jsou návykové), mohu prohlásit, že se trochu orientuji v pořadí, jménech i původu dynastií, a tak jsem nebyla při návštěvě muzea tolik zmatená a užila jsem si to.

Suzhou je slavné pro čínské zahrady, kterých je tu přes 200 a patří do světového dědictví UNESCO. Vstupenka mě stála 100 RMB (350Kč) a zahrada byla bohužel přeplněná k prasknutí, protože měli všichni prázdniny.

V čínské zahradě je velmi důležitá modelace terénu. Každá skalka, můstek, lotos nebo pavilon je v jiné výšce, aby návštěvník zahrady viděl z každého místa jiný výhled.

Suzhou mívalo hradby, ale zbořili je, aby si místo nich postavili domy. Pak jim to ale bylo líto, a tak zbořili domy a postavili hradby znovu.

Bylo mi trochu podezřelé, že já a Mana jsme také pozvané na svatební hostinu sestřenice Haowen, i když nás nevěsta v životě neviděla, ale napadlo mě, že nás tam chtějí jako mezinárodní návštěvu. Ne. Zjistila jsem, že ani Haowen si nepamatuje, jak její sestřenice vypadá, protože ji neviděla 10 let a vlastně to ani není její sestřenice. Na svatbě bylo pravděpodobně takových lidí víc, protože hostů bylo přes 800! Je to šílený.

Vypadám jako vesničan (mé omluvy vesničanům), protože o tom, že půjdeme na svatbu jsem se dozvěděla až v Suzhou a nic lepšího jsem na sebe neměla.

Svatba byla krásná, ale celé to bylo jedno velké plýtvání peněz. Jídla se víc vyhodilo než snědlo, protože se servírovalo několik desítek chodů (nepočítala jsem to, ale muselo to být přes 50).

Já a Mana jsme to schytaly, protože dědeček Haowen seděl hned vedle a vždy na nás s úsměvem pokynul jako na čestné hosty, abychom ochutnaly jako první. Nejdřív jsem se trochu zdráhala, protože se mi nechtělo jíst kachní jazýčky a prasečí mozky, ale ke konci už jsem se jen usmívala a poslušně ochutnávala.

I přesto, že po celé místnosti byly cedulky No smoking, všichni kouřili až začaly Maně slzet oči, a tak si s ní hodný tatínek Haowen prohodil místo. O chvíli později začali kouřit i tam. Celý mi to přišlo hrozně vtipný a nemohla jsem se přestat smát, tak doufám, že jsem někoho nepohoršila.

Nevěsta a další hostitelé obcházeli postupně všechny stoly. Vždy přišel nějaký příbuzný. Vyrušil nás uprostřed prasečího mozku. Všichni jsme se postavili. Připili na zdraví. Posadili a čekali na další vyrušení. Bylo to vyčerpávající. Nedokážu si představit jaký stres to musel být pro nevěstu a ženicha. 

Další den jsme si daly pauzu a učily se v nádherné kavárně. Večer nás Haowenina rodina pozvala na slavnostní večeři, protože byl Mid-Autumn Festival. Pozorovali jsme měsíc a poslouchaly legendy, které se vážou k tomuto svátku.

Nejvíc se mi líbilo historické městečko Tongli také zvané čínské benátky. Strávily jsme hodinu hledáním lodi, která nás měla odvést na ostrov s chrámem a stálo to za to.

Chrám byl podobný tomu v Changshu, ALE tentokrát to byli skuteční mniši, kdo zpíval.

Kromě ostrova jsme se podívaly do muzea hry Go, další čínské zahrady, muzea s čínskými tradičními kostýmy (viděla jsem střevíčky, které byly tak malinké až mi z toho bylo zle - byly pro svazovaná chodidla), paláce s dřevěnými sochami a procházely jsme se prázdnými starými uličkami, kde ještě žijí rodiny. Domečky na hlavních ulicích pro turisty už jsou totiž obsazené restauracemi a obchody se suvenýry.

Ve čtvrtek jsme chtěly navštívit hlavní chrám v Suzhou, ale byl zrovna v rekonstrukci, tak jsme si prošly alespoň menší chrámečky okolo.

V této budově se nachází jeden jediný obrovský 108 tunový zvon, který našli pod zemí před 200 lety. Na Nový rok zvoní 108krát a lidé se cpou co nejblíže, aby ho jen slyšeli, protože kdo ho uslyší, toho následující rok opustí starosti.

Kouř, který vidíte je z vonných tyčinek. Lidé si je kupují po třech a potom se modlí na všechny možné strany k různým Bohům. Také si můžete koupit červenou stuhu, přát si něco a uvázat ji na strom. Já jsem si hodila mincemi na kámen a leknín v jezírku. Když mince zůstane na kameni/leknínu, přání se splní. (Zůstala mi. :-P)

Když se podíváte pozorně uvidíte modrou plechovku Pepsi na oltáři jako dar Bohům.

Shantang Street ve staré části města. Vypadá nádherně na fotkách, ale když jste tam, všude se pomalu táhnou turisté, mezi nima projíždějí troubící motorky a pobíhají děti a do toho všeho vás pronásleduje pach oblíbeného smradlavého tofu.

Poslední den si nás pozvala jazykovka, která zároveň připravuje na SAT a TOEFL testy, abychom popovídaly o UWC a namotivovaly čínské studenty k studiu v zahraničí. Byly jsme úspěšné. Nejdřív se ptali jen rodiče, ale po přednášce za námi přišli i studenti a měli spoustu dotazů.

Jazykovka nás za přednášku pozvala na oběd a na jaký oběd. Dva zaměstnanci, kteří tam s námi šli vybrali sečuánskou restauraci, protože jsou milovníky pálivého jídla. Nevím, jestli se mě snažili vyděsit, ale nepovedlo se jim to. Nerozbrečela jsem se a spapala jsem i střeva kachny, i prasečí mozek, i žábu, i žaludek krávy.

Maně se podařilo rozlít polévku a postříkat košili jednoho z nich omáčkou. Dvakrát! Přišlo mi to hrozně vtipný a nemohla jsem se přestat smát. Musím se smát, i když to píšu. Jsem to ale dobrá kamarádka. Kdybyste viděli její obličej. Bylo jí to strašně líto. Ukláněla se a omlouvala anglicky, japonsky i čínsky najednou.

Ten samý večer jsme se přidaly k babičkám a dědečkům tancujícím na sídlišti. Tancují jednu hodinu každý den a jsou hrozně namakaní. Písničky jsou rychlé a tance zahrnují hlavně máchání končetinami, a tak nás po hodině bolely ruce i nohy. Byla to ale zábava. Taky to chci dělat až budu v důchodu.

ŠOKY TÝDNE:

Čína není taková jakou jsem si ji představovala. Města jsou moderní (alespoň ta, která jsem zatím navštívila). Dálnice jsou nové. Metro je čisté, že mi se mohlo z podlahy jíst. 

Na co se to koukáte? Taky jsem se divila. Je to novodobý pranýř. U křižovatky stojí obrovský billboard, na kterém promítají fotky lidí, kteří ten den přešli na červenou. :-D

Nejnepříjemnější tento týden mi byly zvyky při stolování. Všichni jste o nich určitě slyšeli. A všechno je to pravda. Čím víc vám jídlo chutná, tím víc mlaskáte, srkáte a krkáte. Bylo mi to hodně hodně nepříjemné, ale všechno jsem to přetrpěla. Kdo ví... Třeba se cítili stejně, když mi něco vypadlo z hůlek nebo jsem příliš potichu vysála maso z kraba.

Takhle narvané to bylo před chrámem o státních prázdninách. Ještě víc lidí přijde na Nový rok a to už s sebou neberou rodiče děti, protože se bojí, že by jim je dav ušlapal.

Nefungovala mi VPN (Virtual Private Network), takže Google, Seznam, Facebook, Youtube, Instagram, Snapchat... To všechno jsem měla zablokované čínskou vládou. Nemohla jsem používat mail. Nemohla jsem si pořádně dělat úkoly. Nemohla jsem odpovídat na zprávy.

Veřejná doprava je super levná. Ať jedete kamkoliv čímkoliv vždy zaplatíte jen 1 RMB (3.5Kč).

~ Lenka