Ubytovali nás v Hiltonu a Halloween

Přihlásila jsem se na 24 hodin jako herec a na CSCMUN, kde budu delegátem Keni. Ještě nikdy jsem si MUN nezkusila. Vypadá to jako dobrá sranda.

V úterý jsme měli párty v knihovně. Přišlo dva tisíce nových knížek! Zní to jako nic, ale kdybyste tam byli. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem strávila hodinu obcházením stolů s vyskládanými knížkami.

Sedím támhle na schodech. Půjčila jsem si jednu knížku, tak doufám, že si na ni najdu někdy čas.

Překvapil štáb z pěvecké soutěže ze Suzhou. Přijeli do školy, natáčeli zkoušku našeho sboru a dělali s námi interview. Cítila jsem se trapně, protože do soutěže zbývalo pár dní a já uměla nazpaměť sotva první polovinu. (Je to sakra těžký naučit se písničku, která celá zní jako čing čong, ale když zazpíváte čing čong, tak to zní hrozně.)

Naši housmentoři Kristina a Donald pozvali náš pokoj ve čtvrtek na večeři. Připravili pro nás skvělé japonské kuřecí kari a houbovou polévku na přání. Přinesla jsem svou poslední Studentskou pečeť, kterou jsem přivezla z domova, a Donald si na ní moc pochutnal.

Oslavili jsme narozeniny Yuan s pizzou a záhadným dortem, který jí přišel poštou, ale pořád není známo od koho byl. Jinak, pokud máte z ničeho nic chuť na dort, není vůbec těžké jeden sehnat, vzhledem k tomu, že na kampusu žije asi 700 lidí a rok má 365 dní. Za týden si minimálně dva kousky dám.

V pátek jsme měli Buy nothing day. 11. listopadu je v Číně Black Friday, jen se jmenuje Singles' day (opak Valentýnu) a na Taobau jsou slevy na všechno. My ale měli přednášky o konzumerismu (existuje takové slovo?) a neměli jsme podlehnout a začít nakupovat. Když jsem přišla z přednášky do pokoje, obě mé spolubydlící si tam seděly nad hromadami nového oblečení a pily zlevněná Bubbletea a ještě se mě nevinně ptaly, jesti mi mají přiobjednat. :-D (Nic jsem si ten den nekoupila. Jen asi pár minut po půlnoci jsem si odkoupila dinosauří onesie od Eway.)

S Ulabem jsme vymýšleli, jaký experiment příště ukážeme dětem ve školách. Ukázala jsem jim syntézu DNA z brokolice a všichni byli nadšení, dokud nepřišel návrh se slizem a vyhrál. Arona mi ale příště pomůže to prosadit, protože si taky myslí, že to bude přínosnější než míchání cukru, barvy a lepidla, tak nám držte palce.

V pátek jsme opožděně slavili Halloween. Přidala jsem se k Haunted Tunnel jako herec. Vyzdobili jsme tajný dlouhý podchod, který máme pod kampusem, a pak jsme tři hodiny v kuse zamazaní od krve děsili. Lidi se fakt báli. Nejvíc nás dostávaly skupiny machrů s baterkama na mobilu, rozklepaným hlas říkající, jak to není strašidelný. Vykřičeli jsme si hlasivky (ideální před pěveckou souteží) a šli se připravit na Halloween party.

Já šla za studenta z Nebelvíru a jak už jsem říkala, tak jsem si nakonec koupila ještě dinosaura. Je tak pohodlný. Zůstávám v něm navždycky.

V sobotu ráno jsem šla umývat krev ze zdí Hunted Tunnel (dorazili jsme jen tři z původních čtyřiceti) a pak si šla narychlo zabalit na pěveckou soutež.

Už když jsme se přibližovali k hotelu, tak nám bylo jasné, že tady není něco v pořádku. Ubytovali nás sakra v Hiltonu!!!

Po zkoušce jsme měli volno celé odpoledne a večer.

Zašli jsme na mé první karaoke. Nechápu, že jsem nešla dřív. Je to boží.

Suzhou je podporované Sigapurem a je to vidět. Před patnácti lety tam byla políčka a teď jsou tam obrovská nová obchodní centra. Všechno to vypadá nádherně, čistě, moderně a to metro... Miluju to metro.

Ráno jsem si zašla do nejkrásnější posilovny, jakou jsem kdy viděla (ne, že bych viděla hodně posiloven, ale tahle byla tak krásná).

Nejdřív jsem odmítla make-up, protože jsem se bála, co by mi napatlali na obličej. Jen jsem se chtěla dívat, co udělají ostatním. Vypadalo to ale dobře, a tak jsem požádala paní alespoň o modrá obočí. Všichni stylisti v místnosti se zhrozili, ale pak mi našli modré oční stíny a udělali, co jsem si přála.

Nebyla to ani tak pěvecká soutěž jako show (v historickém kvízu o Suzhou věděli všichni účinkující dopředu odpovědi). Překvapilo mě kolik cizinců v Suzhou bydlí. Potkali jsme i jednoho chlápka, se kterým jsme se seznámili na začátku roku v kostele.

Na živý přenos koukalo přes 200 000 lidí a v neděli to budou dávat v televizi, takže budeme všichni slavní.

Nechápu, kdo na to kouká. Neměli jsme ani jednoho vítěze. Všem nám dali stejné ceny a každý byl první za něco jiného. My například za nejlepší organizaci haha.

ŠOKY TÝDNE:
Mají tu ty nejlepší manga na světě.

Na Project Weeku jsme měli skvělého supervisora - Dr. Wu (Lao Wu, jak mu říkáme) a teď ho propustili. Odchází po Vánocích. Všichni v naší skupině jsme z toho byli smutní. I když jsem s ním měla velkej fight o tom, že všichni lidi pochází z Afriky, bude nám tu chybět.

Nejzajímavější storku týdne mi pověděla Qheliswa. Svahilský král má momentálně 14 žen (nic o proti dědečkovi učitele zeměpisu Sammymu, který jich měl přes padesát a přes 200 dětí k tomu) a každé dva roky si musí najít minimálně jednu novou. Proces výběru je taky dost vtipný. Lidi z celého světa se na to jezdí dívat.

"Mé" nové školní plastové housle.

Déčko na mých nových školních houslích je níž než by mělo. Zkusila jsem všechny svalovce v okolí, ale s tím kolíkem nikdo nepohnul až dokud mě nezachránila Claudia! Už nemusím strkat prsty výš  a hrát vše v polohách na géčku. Radujme se, veselme se.

Tohle není dobrý. Do padesáti je to dobrý. Tenhle týden bylo nejhorší znečištění vzduchu za celé tři měsíce. Po většinu dní je to tu krásný. Motýlci poletují a tráva je zelená, ale pak najednou přijde nějaký větřík a všude to smrdí jak spálený igeliťáky. Nedá se to dýchat. Mezi budovama musíte pobíhat s mikinou na nose. A když se toho nadýcháte moc, není vám dobře.

~ Lenka

Co jsem jedli v Suzhou

Jestli si to ještě pamatujete, tak před dvěma měsíci jsem byla s Manou a Haowen na týden v Suzhou. Kromě jedné vynikající pizzy, jsme jedli samé čínské jídlo. Nejdřív mi všechno z hůlek vypadávalo na stůl. ale ke konci se ze mě stal hůlkový mistr. (Číňanům to taky z hůlek vypadává. Někdy to prostě nejde.)

Kuchyně v Suzhou se zakládá hlavně na sladkých pokrmech. Rýžové a dýňové koláčky. Sladké polévky, kaše a omáčky. Navíc byl Mid Autumn Festival, při kterém se jedí tradiční Mooncakes.

Vzadu to maso s ředví je mňamkózní.

Největší rozdíl mezi čínskou a českou kuchyní je, že u nás každý dostaneme na talíř a to pak sníme. V Číně všichni kolem stolu jídlo sdílí, kromě misky s rýží nebo polévkou, kterou má každý pro sebe. Uprostřed stolu je několik talířků se zeleninou, masem a omáčkami. Vždy si něco vezmete do hůlek, namočíte to do omáčky a nad miskou s rýží to sníte. (Nejdřív jsem to nepochopila a začala jsem si všechno hamounit na talířek na zbytky. Trapas.)

Přijde mi to dost chytrý, protože to znamená, že když vám moc chutnají fazolky, můžete si jich sníst kolik chcete a když vám naopak nejedou kachní střeva, nemusíte se jich ani dotknout a nikdo si nevšimne.

A navíc, když něco zbyde, vezmete talířek uprostřed a jen to strčíte do lednice k večeři.

V Suzhou jsem se hned první den naučila jíst kraba a hodilo se mi to, protože jsem ho pak měla skoro každý den. Přijeli jsme v krabí sezóně, když jsou krabi v místním jezeře nejlepší. Jsou výborní (hlavně samečci), ale je to dost piplačka (to by se líbilo babičce Zdeně).

Rýži mají v Číně výbornou (ne asi), takže jsem si přidávala několik talířků, ke každému chodu. :-D
Jo a všichni u stolu se zděsili, když jsem chtěla rýži namočit v sójové omáčce. Namáčí do ní knedlíčky i zeleninu, ale rýži ne. Divný.

Tradiční ryba ze Suzhou - sōngshǔ guì yú. Nejlepší ryba, co jsem kdy ochutnala. S Manou jsme ji oškubaly úplně celou. Z venku je křupavá a uvnitř měkká. Červená omáčka je sladká. Ty záviny vzadu vypadají dobře, ale uvnitř jsou červené fazole.

Červené fazole ze srdce nenávidím. Strkají je do všeho. Do koláčů, Bubbletea i Mooncakes.



Maminka Haowen nás pozvala na Hotpot. Měli jsme houbový a pikantní. Na levo vidíte tofu, mořské plody a maso (víc vlevo nevidíte zeleninu a nudle), které se v Hotpotu vaří pár vteřin nebo minut a pak se namáčí do omáčky, kterou si sami namícháte.

Ke konci přišel chlápek a začal točit nudlema všude okolo. Vytahoval je a přitom přes ně přeskakoval a pak nám je uvařil v Hotpotu.

Skvělý hovězí vývar s houbami a moje oblíbené zelené fazolky pod krabem!!!

Buráky jsme s Manou oloupaly samy. Připomnělo mi to loupání vlašským ořechů. Taky na to mají speciální loupák. Jen je skořápka měkčí a jde to líp.

Snídaně je také teplá s polévkou nebo rýží. Je ale víc do sladka. Sladké polévky mi upřímně moc nejedou, ale nedělala jsem ostudu a vypila jsem je všechny do dna. V téhle plave speciální zelenina, která roste v místním jezeře.

Tohle nejsou čínské knedlíčky, ale něco jiného. Vajíčka vaří v čaji, proto jsou hnědá.

Tahle polévka byla také sladká a moc mi nejela. Plavou v ní sladké brambory. Vzadu jsou pro Suzhou typické lepivé rýžové koláčky. Mají jiné barvy a příchutě, ale pro mě chutnají všechny stejně. Jsou trochu mdlé (je to rýže a trocha cukru), ale kupodivu mi chutnají.



Mid Autumn Festival se slaví s mooncakes. Tyhle jsou mé oblíbené, protože jsou super sladké. Masové nejsou nic moc a s červenými fazolemi jsou odporné.

Knedlíčky neknedlíčky s krevetami a další mooncakes. Polévka k snídani tentokrát slaná s vajíčkami a rajčatem, takže dobrá.

Zvláštní ořechozelenina. Zasytí statného může i s koněm na celý den.

V den Mid Autumn Fesivalu jsme šli na super hustou večeři s celou Haoweninou rodinou. Taky jsme měli hostinu na svatbě a pak nás pozvala jazykovka do sečuánské restaurace, kde jsme měli prasečí mozky, žaludky koz, kachní střeva a všechno možné. Bohužel jsem tam ale nefotila, protože se to nehodilo.

V sečuánské restauraci jsem zaválela, protože jsem se nerozbrečela narozdíl od většiny cizinců. Moc mi chutnal karamelovokolový pudink/želé, který se jí mezi jídly, abyste vůbec něco z toho jídla ucítili, kromě hořícího jazyku.

Celkově mi čínská kuchyně chutná mnohem víc než česká, pokud vynechám sladké polévky a červené fazole. Musím se ale přiznat, že kdykoliv se někde objevily brambory, všechny jsem je snědla. Doma brambory moc nemusím, ale tady je přímo vyhledávám.

Čínské kuchyni bych určitě pochválila úpravu zeleniny. Dokážou ji připravit křupavou, ale jemnou zároveň, narozdíl od nás. Vývary jsou také lepší (mají na ně speciální hrnec v každé domácnosti), ale my umíme připravit lépe hovězí a vepřové.

V Suzhou jsem se naučila pít horkou vodu a od té doby ji piji místo studené. Přišlo mi to fakt divné, ale neměla jsem na výběr a pak mi to začalo chutnat, takže v tom pokračuji i na kampusu.

Za většinu výborných a zdravých jídel děkuji Haoweniné babičce. Všichni jí teď zatleskejme!

Omlouvám se za svou smutnou slovní zásobu, pokud jde o názvy jídel. Kdybyste chtěli vědět něco konkrétního, napiště mi a zjistím vám to. :-)

~ Lenka

Učili jsme a lezli po horách v Jiangxi

Celý uplynulý týden jsme strávili na Project Weeku. Stalo se toho tolik, že sem hodím jen pár poznatků, které mě zrovna napadnou.

Naše skupina se vydala vlakem do Jiangxi. Splnil se mi tím můj celoživotní sen. Jet vlakem s lůžkama a přenocovat - jeli jsme 15 hodin. Bylo to přesně tak hustý, jak jsem si to představovala.

Bydleli jsme v luxusním hotelu až mi to přišlo jako plýtvání peněz (levnější hotely v Číně neberou nečínské pasy, tak možná proto). Hlavně proto, že to nemá být dovolená, ale "služba". Náplní našeho Project Weeku bylo učení dětí ve školách na venkově.

Na "venkově"! Byla jsem úplně mimo, když jsem si představovala krávy a pandy běhající v bambusu a rýžová pole. Venkov, do kterého nás vzali měl mrakodrapy, KFC a krásné nové silnice.

Povšimla jsm si ale, že to spolu nějak nesedí. Protože na okraji města na těch krásných nových silnicích sušili dědečkové s babičkami rýži, všude pobíhali psi, krávy a slepice. Obchodníci si jen tak rozestavovali krámky uprostřed silnice a ti, co si něco chtěli koupit zastavili na tom samém místě a do toho všichni troubili a ti s ne tak silnými žaludky v našem autobuse se nakláněli nad plastovými pytlíky. :-D Já byla naštěstí v pohodě. S Eway jsme si sedly úplně dopředu, abychom všechno viděly.

Christabel dává proslov před celou školou nastoupenou na sportovním hřišti při Flag Raising Ceremony.

Škola, ve které jsme učili my - skupina 3 - učila na základní škole o 7000 žácích. S Alanem, Jingyi a Dianou jsme si vybrali devátou třídu a hodiny jsme pojali jako Cultural Exchage.

Děti byly moc hodné, i přesto, že jich bylo osmdesát ve třídě. Chudákům jim škola začíná v 7:40 a končí až po páté. Ani se ráno nestihnou nasnídat, a tak před školou stojí spousta stánků, kde si kupují nudle k snídani.

Škola vypadá pěkně. Ale na katedře leží děsivá tyčka. Ani jsem si jí nevšimla, až jsem si jeden den zapomněla ve škole batoh, a když jsem se vracela, tak jsem viděla učitelku bít žáka. Je to strašný, ale funguje to. Jsou jako beránci.

Záchody jsou jako z husitského ležení. Kdo nechce slyšet detailnější popis, přeskočte následující tři věty. Záchod je jedna dlouhá nakloněná škvíra v zemi oddělená deskami pro "soukromí" (desky vám jsou po kolena, když si stoupnete). Jestli vám to ještě nedošlo, tak záchod není splachovací a nemá dveře. Jak to asi může vypadat?

Očekávali jsme, že budou děti stydlivé, a tak jsme dopředu nakoupili sladkosti, které jsme rozdávali za aktivitu v hodině. Fungovalo to tak dobře, že jsme po prvních třech hodinách museli nakoupit dalších 200 lízátek a na konci týdne nic nezbylo.

Úplně nejvíc byly nadšené, když jsme je naučili říkat ahoj a jak se máš.

Teda nejvíc nejvíc nadšené byly z cizinců. Denně jsme rozdali stovky podpisů a na oplátku dostali desítky lízátek a komplimetů. Vysvětlit jim, že jim ten podpis na nic nebude, že jsou taky krásní a že jsme lidi stejně jako oni nefungovalo. Jednou jsem se ani nemohla dostat z davu dětí a museli mě přijít zachránit, abych mohla do další hodiny. V třicetičlenné skupině bylo jen sedm cizinců, a tak nám to dalo o to víc zabrat. Hned co jsme se vrátili z tříd jsme vyčerpaní padli do křesel ve sborovně.

Zúčastnili jsme se jejich hodiny tělocviku, dance class, calligraphy class a art class. Byl pro mě velký šok, když jsme s Joyce promluvily s holčičkou, která nám pomáhala vyrobit masky na Pekingskou operu a dostaly jsme z ní, že tyhle hodiny normálně nemají. Vše nacvičili týden před tím než jsme přišli a žádná dance ani art class ve skutečnosti neexistuje. To vysvětlovalo proč je všechno vybavení úplně nové a nepoužité.

Calligraphy class, která ve skutečnosti neexistuje.

Art class, která ve skutečnosti neexistuje.

Dance class, která ve skutečnosti neexistuje.

Rozcvička, kterou mají každý den místo svačinové přestávky.

Každý den jsme měli večer reflection, abychom probrali, co se stalo a co můžeme zlepšit. Ke konci jsme došli k závěru, že za nás místní škola jen utrácí peníze, aby nás mohli strčit jako cizince do novin a děti jsou zavalené tolika domácími úkoly, že jim nejvíc pomůžeme, když budeme jen hrát v hodině hry, trochu se zasmějou, odpočinou si a dostanou lízátko.

Navštívili jsme staré čínské vesnice. Bohužel průvodkyně mluvila jen čínsky, tak jsem si z toho moc neodnesla. Občas jsme ale s Danche pochytily slovo jako mladší bratr.

My a důležitý chlápek Wen Tianxiang. Patřila mu vesnice, kterou jsme navštívili.

Přední řada první zleva je úchylný učitel angličtiny, jehož angličtina byla mizerná a aby si ji procvičil, tak nám rušil hodinu a odpovídal na otázky místo dětí. V koutku angličtiny, kdy jsem měla hodinu na tři děti nás pořád přerušoval a ptal se na otázky typu, jestli mám přítele. 

Úplně nejlepší byl poslední den v Jiangxi, který jsme strávili v horách Wugong.

Nelžu, když teď řeknu, že tyhle hory byly to nejkrásněší, co jsem kdy z přírody viděla. Fakt byly.

Do půlky hory jsme vyjeli lanovkou (pod náma byl listnatý les s různými druhy bambusu) a pak jsme šplhali po zabijáckých schodech, které nikde nekončily. Hodně lidí to cestou vzdalo. Hlavně proto, že jsme všichni byli nemocní. Ale já jsem vyšla a bylo to přenádherné.

Moji čínští kamarádi neboli 中国朋友们 Zishang a Yiwei 

Nahoře na nás čekal chrám.

ŠOKY TÝDNE:

Nejvíc mě teda vyděsil záchod ve škole. :-D

Na začátku naší první hodiny jsem začala psát naše jména na tabuli a pak jako ve zpomaleném filmu, se ke mně Jingyi rozběhla a křičela: NEEEEEEEE

A já jenom: O. CO. SAKRA. JDE.

A Alan s Dianou na mě jenom koukali jako: No, ne ne.

Ukázalo se, že když napíšete jméno červenou křídou, tak daná osoba zemře. To by mě teda fakt v životě nenapadlo. Naštěstí mě zastavili v půlce Alana a nic se nestalo.

Asiati se nepřipalují na sluníčku? Několikrát při výšlapu na horu, mně někdo zastavil a začal s tím jak jsem rudá, tak jsem si myslela, že je to fyzickou námahou nebo prostě proto, že jsem rudá pořád. Dokud jsem se na sebe nepodívala v hotelu do zrcadla! Spálila jsem si obličej jak něco. Nenapadlo mě, že to sluníčko bude tak silné a nikdo kolem mě se krémem nemazal. Fiyin, Robin a Christabel se mi jen vysmáli, že jsem rajče a Asiati se očividně na sluníčku jen opalují. Cestou na večeri jsme se potkali s Danche z Makedonie a jen jsme si spolu poplakaly. Obě jsme se spálily jak něco.

Děti ze školy si pro nás připravily taneční představení. Jak můžou být tak disciplinované? Tu choreografii bych si v životě nezapamatovala a nemělo to jedinou chybu až mi to přišlo smutné. Umí krásně pochodovat, ale po škole nemají čas jít si hrát.

Ve městě jsem neviděla žádná hřiště, takže ani děti, které ještě nechodí do školy si nemají, kde hrát. Hrají si na chodnících před domy. Ale tak, třeba to rozvíjí kreativitu. 

To jsou fakt 可爱的 ňuňáci. Pár vteřin potom, co jsem vyfotila tuhle fotku se batole sedící na obrubníku překulilo do cihel a drátů.

Když zajdete do ulic hned vedle hlavní silnice, najdete malá políčka a babičky a dědečky, co na nich hospodaří. Umí využít každý metr čtvereční půdy. Obdivuhodné.

V Číně mají děti za svůj školní věk pár povinných vojenských výcviků. Většinou jsou to týdenní výcviky, kde se učí pochodovat a vypadat stejně, ale i tak je to teda hustý. Zishang dokonce chodil tři roky do vojenské školy a dokáže sníst oběd za pár minut. Na snídani jsme měli jen 10 minut a bylo vidět, kdo si výcvikem prošel. Já si musela jídlo odnášet v kapsách, abych nehladověla.

Obědy, které jsme jedli celý týden ve škole jsou ohodnocené jako C v Food Safety žebříčku. Visí to velkým písmem hned vedle jídelního okénka. Všimli jsme si toho až poslední den. Jídlo bylo ale dobré.

Taky mě překvapilo, že si tam učitelé začali jen tak kouřit. Ve škole. V jídelně plné dětí.

~ Lenka

Ulab a angína

Tento týden jsme slavili svátek Diwali. Přijel dokonce šéf kuchař z Indie a dva dny jsme měli VYNIKAJÍCÍ indické jídlo.

Plánovala jsem přidat se k Recycling, ale na Zhi Xing Fair mě zaujal Ulab a jsem opravdu moc ráda, že jsem se přidala. V pátek jsme s biochemickým oddělením poprvé navštívili jednu ze škol a bylo to husťácký.

Děti byly nadšené víc než jsem čekala (obzvlášť, když uviděli Aronu ze Senegalu, úplně začaly skákat, ječet a tleskat, nemohla jsem se přestat smát), zvídavé a vůbec se nestyděly mluvit anglicky, jak jsem si původně myslela. Po dvojicích jsme skupinkám o čtyřech devítiletých dětech ukazovali jak funguje pH. S Danche jsem ale zjistily, že je ještě víc baví míchat obarvený ocet se sodou, a tak jsme je nechaly.

Zajela jsem si poprvé do univerzity na kole na nákup. Kola jsou v dobrém stavu. Jen si nedokážu představit, jak na nich jede dvoumetrový Fiyin. I když jsem vytáhla sedátko nejvýš jak to šlo, pořád jsem nemohla natáhnou nohy na šlapkách.

Večer jsme si s Yuan pustily Popelku a objednaly jídlo, na které jsme čekali u brány přes půl hodiny, protože ten pán z roznášky dojel omylem až do univerzity. Mezitím si s námi povídali sekuriťáci. Jsou fakt vtipní. Naučily jsme je říkat Study hard a Be positive. Chtějí to říkat studentům, co se vrací do školy.

Dostala jsem angínu. Hned mě poslali do nemocnice, kde mi předepsali šedesát malých podivných skleněných lahviček s hnědou tekutinou (ne, díky) a antibiotika. Dneska jsem byla na kontrole, jestli jsem uzdravená a mohu na Project Week. Předepsali mi další antibiotika a zítra odjíždím! To by mě teda super mrzelo, kdybych nemohla jet. Nějak bych se tam propašovala.

Být nemocný tady není vůbec sranda. Sestřička mě uvolnila jenom na jeden den a i ten den jsem radši šla do několika hodin, napsat si testy.

Zúčastnila jsem se semináře o spánku (podle průzkumu nikdo na škole nespí dostatečně, 3% se k dostatečnému blíží a zbytek je ztracený) a teď jsem se vrátila z promítání filmu Dheepan, který je o životě uprchlíků ze Srí lanky. Moc doporučuju.

Měla jsem svou první FOA (Further Oral Activity), která bude tvořit 15% mé výsledné známky z Angličtiny. Myslím, že se líbila. Část jsem měla jako drama (sehnala jsem si i kostým) a část jako prezentaci. Taky jsem psala test z matiky, biologie a čínštiny.

Hráli jsme Killer game. Každý dostane papírek se jménem a pusou na tvář zabíjí své oběti. Pokud vidíte někoho zabíjet, můžete říct I see you a oběť žije dál. Kdo má nejvíc papírků vyhrává. Lidi to dost prožívali. Umřela jsem pár hodin před koncem hry. :-(

S Jingyi jsme vykoupili celý Jimailong. Nakoupily jsem 185 pidi svačinek a lízátek pro děti, které budeme učit.

Global Issue Forum od Hset Hset a Wutt z Myanmaru.

V čínštině se učíme představovat členy rodiny a všichni jsou hrozně překvapení, když zjistí, že nás je 6 sourozenců.

Blíží se Halloween! Děti zaměstnanců školy chodily po pokojích koledovat v roztomilých převlecích a měli jsme výborný dýňový koláč k obědu. Pořádně ho ale oslavíme až se vrátíme z Project Weeku.

ŠOK TÝDNE:

Sekuriťáci jsou moc milí a pořád vtipkují, ale stal se nám s nima takový nepříjemný incident. Jednu studentku pronásledoval pes a trochu ji poškrábal a pokousal a když jim to přišla oznámit, jen aby věděli, tak toho psa zkopali a zabili. Pár studentů to vidělo a pak se to hodně řešilo.

~ Lenka

Mravenci nám osídlili pokoj a hrála jsem na cizí housle

Páteční večer jsem strávila u Donalda,  Kristiny a jejich dvou morčat doma s humusem a deskovými hrami. Hru jsem úplně pochopila až když mi zemřeli všichni vojáci, ale svou misi jsem splnila. Předala jsem robůtka Eleně a vyhrály jsme!

Už ani nevím proč přesně jsem se rozhodla jít na čínskou Talent show, ale bylo to teda něco. Nakonci Talent show vystupovali lidi z naší školy z Multicultural a Afrobeat dance (byli vážně skvělí), a tak Media group dostala lístky od školy zadarmo, aby mohli natáčet a dělat fotky. Já sice nejsem z Media group, ale přiškvařila jsem se k Alanovi a nosila mu pěkně těžký stativ, takže myslím, že jsem si ten lístek zasloužila.

V show (je to něco jako naše Československo má talent) vystupovali nesmírně nadaní lidé. Moc jsem fandila ninja holce v zeleném a hádejte co? Vyhrála! Na druhém místě se umístily tancující babičky převlečené za uklízečky. Nechápu, jak to mohly vyhrát. Jediné jejich vystoupení se mi nelíbilo. Jiný kraj, jiný mrav.

Také jsem si procvičila čínštinu. Vždy když jsem konečně pochytila slovo jednoho z moderátorů, tak jsem ho nadšeně zopakovala a Alan se vysmál mé výslovnosti. Když se show blížila ke konci, hlas z řady přímo před námi - hlas mé čínštinářky, která tam celou dobu seděla aniž bych to věděla a poslouchala - se mě zeptal na znak, který zrovna promítali. Ten den jsme ho probírali v hodině a já si vzpomněla, takže jsem zaperlila. :-D

V pokoji se nám objevila mravenčí rodinka. Mravenci vychází z Miniiné části pokoje (viním za to její svačinky) a potom cestují k mému stolu po parapetu. Nejdřív jsem je milosrdně odcvrnkávala z okna, ale teď už jsou mi jejich životy ukradený a rozmazávám je o stůl penálem.

Mou oblíbenou částí týdne bylo GIF (Global Issue Forum) od Mr Zhu. Mluvil o tom, jak se Číně podařilo dosáhnout tak obrovského ekonomického růstu za pouhých pár desítek let. Než jsem tam přišla, ani mě tak nezajímalo, jak to Čína udělala. Jen jsem si chtěla na hodinu a půl sednout a někoho poslouchat. Ale zapůsobil na mě tak, že jsem se nemohla dočkat až nám konečně prozradí to tajemství. Mana vedle mě to tak neprožívala. Třikrát usnula! :-D

GIF mě celkově hodně baví. Nejvíc se mi zatím líbilo GIF o slonovině. Přišel prezentovat sám Hongxiang Huang, který účinkuje ve filmu The Ivory Game. Další na řadě budou o zdrojích energie do budoucna a pak o genocidě v Myanmaru.

Před prázdninami jsem zažádala o kartu ke kolu a teď jsem si ji vyzvedla, takže již brzy se můžu vydat na výlety dál než podél jezera, k univerzitě a do supermarketu.

Ukázalo se, že jsem dva měsíce hrála na cizí housle. Pět minut před začátkem orchestru jsem si šla jako vždy do skříňky pro housle. Nebyly tam. Docela jsem zpanikařila, protože je používám jen já a jsou školní, takže když je poškodím nebo ztratím, platím. Náhodou kolem mě ale šel Bornnie a náhodou se zeptal, jak se mám. Tak jsem mu vylíčila, co se děje a náhodou to byl on, kdo housle ze škříňky vyzvedl. Díky bohu za ty náhody.

Ukázalo se, že mi Christoph (učitel hudby) přidělil housle, které nebyly školní, ale někomu patřily. A ten někdo byla Esther z Hong Kongu. Hned po večeři jsem se Esther vydala hledat, abych se jí převelice omluvila. Byla úplně v pohodě a dokonce mi nabídla, že na ně můžu hrát, jestli chci, protože jsou o trochu lepší než ty školní. Po předchozí zkušenosti s prasknutím struny, jsem radši odmítla a přijala další plastové školní housle od Christopha.

Se sborem jsme se narychlo začali připravovat na pěveckou soutěž pro nerodilé mluvčí v Suzhou, která bude už za měsíc. Zpíváme přes tisíc let starou báseň z Tang dynastie - 水调歌头 Shui Diao Ge Tou. O našich úspěších a neúspěších budu informovat.

Příští týden mě čeká hodně důležitých testů a FOA (Further Oral Activity), tak mi prosím držte palce. A až to všichni zvládneme, tak se vydáme na Project Week do Jiangxi.

Další dvě provincie, ve kterých budou učit ostatní jsou Hebei u Pekingu a Hainan!!! Hainan je tropický ostrov s mangama a plážema (čínská Havaj), který jsem si dřív v zeměpisu pletla s Taiwanem. Všichni jim závidíme, ale i tak se moc těšíme na naše dobrodružství.

S biochemickým oddělením Ulabu se pečlivě připravujeme na první návštěvu školy. Zkoušeli jsme jaké pokusy se budou dětem líbit a jak je jednoduše vysvětlit. Teda zrovna já jsem hodinu v kuse krájela a vařila červené zelí, ale i tak to byla zábava. Už se moc těším!

Posilovnu a běhání jsem teď nahradila bazénem. NIKDO tam není. Občas tam teda přijdou namakanci z plaveckého týmu, co plavou třikrát rychleji než já, ale jinak nikde ani noha.

Search Results

ŠOKY TÝDNE:

Jingyi neznala ani Nutellu ani Simpsonovi.

V Číně se holka může vdávat ve dvaceti a kluk až ve dvacetidvou.

Poprvné jsem ochutnala jackfruit. Zvenku to vypadá jako přerostlé zelené dračí vejce. Uvnitř je dužina, která obaluje žluté malé paprikobanánky s peckou o velikosti datle uvnitř. Nůž, kterým to naporcujete už nikdy neumyjete. Celý bude od lepkavé žvýkačky, která z toho vytéká a pak to zaschne a bude to ještě horší. Je to ale vynikající a je zábava probírat se dužinou a hledat banánky, které skutečně mají banánovou příchuť.

Sia byla nemocná a pořád posmrkávala. Nemohla jsem to už vydržet, a tak jsem sebrala odvahu a řekla jí ať se už konečně vysmrká a že mě to nepohorší. A ona překvapeně: "Ale já bych se moc ráda vysmrkala, jen jsem myslela, že je to v Evropě nezdvořilé, a tak před lidma z Evropy nesmrkám." A já na to: "To si děláš srandu? Všichni říkají, že je to nevhodné v Číně! Nezdvořilý je posmrkávat - jako to teď děláš." O co tady jde? Fakt nevím. Možná se to liší v provinciích nebo je to jen Japonsko?

~ Lenka