Oholila jsem si hlavu a nebojím se psů

Od té doby, co máme novou spolubydlící Wan Xin, se začaly dít divné věci. Sia, která nevkročila do posilovny rok, mě poprosila, jestli s ní nebudu dělat každý večer jógu. 😀

Dvakrát v týdnu se dokonce probudila brzy a šla na snídani. Potom zničehonic začala, počkejte si, UKLÍZET!!! S tím jsem jí moc ráda pomohla. Nikdy jsem vám náš pokojíček myslím neukázala, tak tady je.

Vypraly jsme i koberec a kupodivu to přežil.

Tohle je moje postýlka. Do pokoje jsem přišla, když byly nejlepší postele zabrané, ale i tak jsem se vším v pokoji spokojená. Naše UWC má největší postele ze všech.

Po kampusu se nám rozšířila ošklivá viróza. Lidé začali v noci ze čtvrtka na pátek zvracet krev. Hygiena dorazila hned druhý den. Z jídelny to nebylo, takže si to asi někdo přivezl z prázdnin. Nemocné poslali do nemocnice a pak do hotelu na noc. Na čtyři dny byli v karanténě. Už je jim ale dobře všem dobře. Studenti, kteří bydlí blízko odjeli domů na víkend, aby to nechytili. Obě mé spolubydlící mi nabídly, že mohu jet s nimi domů, ale zůstala jsem na kampusu a jsem v pohodě.

Výstava našich Visual Art studentů z druháku. Je tu tolik talentovaných lidí!

Při neproduktivní hodině biologie jsem vyrobila tenhle krásný plakát na hair donation.

Od pondělí do středy jsme měli každý den dvouhodinové povídání o vysokých školách v zahraničí. Všechno mě to zmátlo a vyděsilo, protože je tolik možnostní. Zatím máme na škole tři college counsellors (příští rok přijde ještě nový/á). Všichni umí dobře poradit, ale nejvíc mám ráda Martyna a Sama. Samozřejmě jsem dostala Elishu. Uvidíme ale. Třeba si sedneme.

Další divná věc se stala. Tim Smith (z admission office) si mě odchytil a řekl, že se mnou potřebuje na minutku mluvit. Začala jsem se děsit, že mi škola snížila stipendium a zároveň radovat, že mi třeba oznámí, že budu mít prváka, ale začal s něčím, co jsem vůbec nečekala. Pozval mě na večeři v Šanghaji s vice principal Harvardu, kde jsme já, Paula, Fritz, Kara, Huali a Lu Handi měli reprezentovat UWC Changshu.

Byla to nejvíc fancy večeře, na které jsem kdy byla. Jenom na předkrmy jsme měli tři vidličky a tři nože různých velikostí jako ve Shrekovi. Jeden ze zakladatelů školy Wang Yi, ředitel naší školy Robert, alumni z UWC Changshu, která teď studuje na Harvardu a Tamara Rodgers (důležitá paní z Harvardu) měli proslovy. Na kampus jsme se vrátili až po dvanácté, takže mi nezbylo moc času na učení na test z biologie, ale za tu večeri to ale určitě stálo.

V pondělí přišla dlouho očekáváná hair donation. Joyce mě nechala jít jako první.

Hlavu si oholily ještě Renata, Stephanie, Elena, Joyce, Noelia, Samantha a holky, jejichž jména neznám. Dohromady darovalo vlasy 15 holek. Budou z nich paruky pro čínské děti s rakovinou. 🌝

Mám krásný tvar lebky, za který jsem vděčná mamince, která mě nechávala ležet na bříšku místo zad. Děkuji! Všechno je teď jinak jednodušší. Probudím se, opláchnu si obličej, vyčistím si zuby a jdu na snídani. Nemusím se starat o to, kdy můžu jít cvičit, abych si pak umyla a usušila hlavu. Lidé mi jen tak masírují hlavu, což je velmi příjemné. Tolik komplimentů na oči a řasy! Nechám si to takhle dokud mě to nepřestane bavit.

Nedávno jsem se přidala ke skupince The Environmentalists, kde se snažíme udělat naší školu tak sustainable jak to v Číně jde. Povedlo se nám nově zavést Meatless Mondays, proti kterým hodně lidí bojovalo, protože by je strašně omezilo, kdyby si jednou týdně dali k obědu veggie burger místo toho s hovězím.

Já a Steve jsme měsíc sbírali data po učebnách, kam se spousta lidí chodí učit místo knihovny. Zapnou topení na 27°C, rozsvítí všechna světla a pak odkráčí aniž by topení vypli. Taky jsme upekli veganské mňamky, které jsme prodávali v jídelně a v common rooms. Za výdělky nejspíš koupíme přístroje, které měří AQI v učebnách.

Tento týden je The Vagina Week. Každý den máme zajímavé workshopy (Everyday sexism, Gender Equality, Beauty Standards, Pornography, Rape Culture a další), tak jsem každý den alespoň na jeden skočila. Týden vyvrcholil The Vagina Monologues, které pro nás přednášeli v divadle. Příští rok se možná přídám. Bylo to moc pěkné.

Ve čtvrtek jsme s Xihang zašly znovu na Spectrum (LGBTQ+ komunita na našem kampusu). Tentokrát na otevřené session Faculty Coming Out, kde jsme poslouchali naše učitele a další z faculty povídat o jejich dětství a jaké to bylo vyrůstat s jinou než heterosexuální sexualitou. Většina z těch příběhů byla krutá. Vůbec jsem nevěděla, že tolik rodičů je alkoholiků a mlátí své děti.

Většinu disciplín v olympiádě jsme prohrály na plné čáře, protože jsme female house a žádná z nás nemá nohy dlouhé dva metry. Z našeho domu přišlo závodit sotva pět holek, tak jsem nakonec běhala sprint, štafetu i skákala do dálky. Paula nám získala alespoň druhé místo v páce.

Pár měsíců zpátky jsem se přihlásila s naším školním týmem na Spartan race, protože jsem si myslela, že to je jen zábavné běhání v blátě a pak nám poslali seznam překážek, které musíme překonat a vyděsilo mě to k smrti. :-D Přemýšlela jsem o tom, že bych odstoupila, ale ne. Chci to dokončit. Mám měsíc na to se připravit a mým cílem není vyhrát, ale závod přežít. S Ksenijou a Andjelou chodíme každý den běhat a posilovat, abychom tam neumřely.

Jak už jsem se zmínila dříve, Changshu je velmi známe pro textilní průmysl. Děje se tu přesně to, co vidíte v dokumentech o Číně. Děti si tu kazí očíčka v tmavé továrně šitím bund až 16 hodin denně.

S Miou, Soniou a Emou jsme naskočily na náhodný autobus a nechaly se odvést do centra, kde oblečení prodávají v pidi obchůdcích namačkaných na sobě. Jsou jich tu stovky. Procvičily jsme si čínštinu ptaním na cenu a smlouváním. Usmlouvala jsem slevu 40% na tričko s kebabem, ale musela jsem si koupit dvě, takže jsem to asi tolik nevyhrála.

Sehnaly jsme taky levné kšiltovky, aby se nám nespálily pleše. Už tu máme totiž skoro léto!

S Yuan jsme zašly na Black Panther!!! Zápletka nic moc, ale všichni herci jsou krásní a svalnatí, takže se na to hezky kouká.

V něděli jsem dobrovolničila v útulku v Suzhou s Animal Protection skupinou. Přihlásila jsem se jako dobrovolník, protože jsem doufala, že by mi to pomohlo s mým strachem ze psů a opravdu pomohlo. Když jsme vyskočili z minibusu a uslyšela jsem štěkání několika stovek psů, měla jsem chuť zdrhnout, ale připomněla jsem si, že z naší školy nikoho nesnědli, tak proč mě?

Vešli jsme a stalo se, co jsem čekala. Psi na mě začali skákat ze všech stran. Překonala jsem panický záchvat a po deseti minutách jsem se jim přestala snažit utíkat, protože to nemělo cenu. Byli všude. Pořád nechápu, že ostatním připadali roztomilí a nechali si od nich olizovat ruce, ale já se alespoň přestala bát. Nebyl na to čas. Vytírali jsme jejich "cely" plné hovínek a chlupů zatímco se nám pletli pod nohama a snažili se upoutat naši pozornost. Muselo jich tam být přes tísíc. Nikdy předtím jsem v útulku nebyla, takže nemohu porovnávat jejich podmínky, ale nepřišlo mi to tak hrozné. Byly to tři vyčerpávající hodiny, ale taky skvělá terapie a jestli se někdo bojíte psů, doporučuji.

ŠOKY:
Po nedávém incidentu s plesnivým kdo ví jak starým dortem jsem po čuchu našla rozkládající se pórek pod Miniiným stolem.

Naši druhácí budou pryč už za 55 dní. 😭

Spoustu šoků jsem zažila poté, co jsem si oholila hlavu. Pocit, když si nandám kapucu, lehnu na polštář nebo jen sprcha se nedá vysvětlit. Několik dní po hair donation jsem si oholila hlavu ještě jednou úplně dohladka. Nebyl to dobrý nápad. Druhý den jsem chytla hroznou rýmu a celý následující týden jsem byla ošklivě nastydlá.

A málem bych zapomněla. Šla jsem si jen tak na večeři a najednou na mě volá Steve "na kampusu je nějakej kluk z Čech, přijel na badmintonový turnaj". Rozběhla jsem se k tělocvičně, abych ho našla podle popisu ošklivý s brýlema. Chvíli mi trvalo než jsem mohla začít normálně mluvit česky. Ukázalo se, že je z Plzně, ale bydlí v Číně s rodiči a ségrami už 12 let. Teď chodí na mezinárodní školu v Suzhou. Jinak v Suzhou bydlí asi třicet dalších Čechů a schází se jednou za měsíc, aby si popovídali. Možná to jednou omrknu. Mé nadšení opadlo, protože se ukázalo, že je úplně mimo. Měl blbé narážky na mé vlasy, přitom jeho nebyly o moc lepší. Povídal mi o tom, jak je naše škola v díře a že nechápe, co tu my šprti děláme. Tak jsem mu mile vysvětlila, že v téhle "díře" žijí "šprti" z celého světa, kteří věří, že vzdělání je nejlepším prostředkem ke sjednocování lidí, národů a kultur za cílem dosažení míru a trvale udržitelní budoucnosti světa. To nečekal. 😀

~Lenka

CCE a SPIRIT WEEK

GIF o Talibanu si připravily Neha a Mariam z Pakistánu s klukem z Afghanistánu, jehož jméno si nepamatuji.

Tento týden byl SPIRIT WEEK. Každý den jsme se jinak oblékli. V pondělí jako náš oblíbený meme. Já byla Boromir, když říká One does not simply walk into mordor, ale poznal to jen Tman a můj učitel chemie. Smutné. V úterý jako dvojče, ve středu něco úplně jiného než bychom si vzali normálně, ve čtvrtek jako fotka z dětství, v pátek co nejvíc fancy, protože bylo CCE, v sobotu jako duha a v neděli jsme si měli na sebe vzít oblečení někoho jiného.

Eway drží naše TEDx mikiny, které konečně dorazily.

Ve středu jsem měla testy z chemie a ekonomie. Chemie dobré. (UPDATE: dostala jsem 7 a mám z toho obrovskou radost) Ekonomie byla zákeřná, ale Ken je hodný a dává nám lepší známky než si zasloužíme, takže to dopadne nejspíš taky dobře.

Každý den samozřejmě zkoušky na CCE. V čtvrtek po škole mě začalo hrozně bolet břicho. Nevěděla jsem, co mám dělat a do nemocnice jsem se sestřičkou jet nechtěla, a tak jsem jen umírala na posteli v křečích. Do toho jsem měla být v jídelně, protože Akapela zpívala písničku, kterou jsem objednala na Valentýna. Prošvihla jsem to, ale Danche tam doběhla a natočila mi to.

Chodily mi zprávy ať jdu na závěrečnou CCE zkoušku, že jsem pozdě, ale já se nemohla ani pohnout a do divadla bych sotva došla. A potom se všechno úplně změnilo. Postupně se za mnou zastavilo tolik lidí. Všichni mi nabídli léky z jejich zemí. Teplé obklady. Masáže žaludku. :-D Svačinky. Sia mi objednala Bubble tea, které vždy zlepší všechno. Něco z toho, co jsem požila mi zázračně pomohlo a podpíraná Yuan jsem dorazila pár minut před zkouškou. Už si mysleli, že nedorazím a byli tak nadšení, že mě to přestalo bolet úplně a vystoupení jsem zvládla v pohodě. Jen bez kostýmu, ale nikdo si nestěžoval.

Od CCE večeře jsem očekávala víc. Všude samé červené fazole. Bylo tam ale taky spoustu ovoce a tak jsme si nakradly mandarinky a dva obrovské melouny do pokoje na večer.

Čínský kulturní večer se povedl!!! Jak taky jinak, když jsme to zkoušeli každý den několik hodin. Naše představení eee bylo roztomilé haha. Všechny jsme určitě ohromili tím, že si pamatujeme slova.

https://v.qq.com/x/page/l0550dnjnsv.html (naše vystoupení je okolo jedné hodiny a pěti minut)

Li Ping jsem neposlechla. Boty na podpatku jsem si nevzala. Za prvné je nemám a za druhé se k národnímu kostýmu ani trochu nehodí. Šla jsem bosá a make up, co mi napatlali na obličej jsem na protest smyla a Kiki mi pomohla s rtěnkou, aby ze mě čínská vláda viděla alespoň něco.

Zleva já, Richard, Alexandra a Isabelle.

V sobotu jsme měli lip sync battle všech domů. Z Heimat nás bylo nejmíň a ani jsme nepostoupily do dalšího kola, protože konkurence byla silná. Zpívaly jsme a tancovaly  převlečené za zvířátka do Thriller a The Lion Sleeps Tonight.

Tyhle mňamky se jmenují chua'r. Na začátku roku jsem je zkusila a jsou dobré, ale radši je už nejím. Kdo ví odkud je to maso a olej z toho odkapává na všechny strany. Moje spolubydlící milují studené maso zatavené v plastových sáčcích, což taky nemůžu pochopit. Mini si objednává i celá kuřata v sáčcích. Nechápu.

V Pizza hutu jsme s Ezgi zkusily největší prasárnu - kolu s čokoládovou zmrzlinou a šlehačkou na vrchu.

ŠOKY:
Jsem asi úplně pitomá. Celý půl rok jsem používala adaptér na zásuvku a dost mi to komplikovalo život, protože jsem si přivezla jen jeden. Steve se pak učil u mě u stolu a zapojil moji prodlužovačku přímo do zásuvky a když jsem přišla, všimla jsem si , že prodlužovačka svítí a nabíjí se mi počítač. Jsem to ale hlava dubová.

Soojin z Jižní Koreji se k nám do pokoje nakonec nestěhuje. Škola potřebuje peníze, a tak přijala nové studenty do predp a jedna z nich bude naše nová spolubydlící.

~Lenka

Čínský nový rok v Pekingu

Čínský nový rok jsme strávily s Elenou z Gruzie a Ksenijou z Černé Hory u Diany (Lu Handi) doma v Pekingu. Koupit jízdenky na vlak je o Čínském novém roku téměř nemožné. Diana je nám koupila dva měsíce dopředu, když celá Čína čekala u počítačů v šest hodin ráno a klikala myší o život. Rychlovlakem jsme byli v Pekingu ani ne za šest hodin. Vlak byl krásně tichý a čistý a ani jste si nevšimli, že jedete 309km/h.

Brzo ráno v den Spring festivalu jsme zašly do Carrefouru, který byl přeplněný k prasknutí. Vystát frontu u pokladny, abychom koupily tradiční ozdoby na dveře, nám trvalo 40 minut.

Slavnostní večeře k oslavě nového roku s Dianinými rodiči a UWC USA alumni Madeleine, která náhodou taky hraje na housle a má pět sourozenců.

Večeře byla vynikající. Moje nejoblíbenější byla určitě pekingská kachna.

Naučily jsme se dělat knedlíčky, které se jí o půlnoci nového roku a kdo najde burák, který se schoval, bude bohatý v přístím roce. Schovaly jsme radši dva buráky, abychom měly větší šanci a oba dva našel Diany táta.

Pálivý kuřecí hnát i s nehtem. Psa jsem pořád ještě neochutnala a ani jsem neslyšela nikoho říct, že by psy jedl, tak jsme si to možná vymysleli.

Diana má doma pejska, který se jmenuje Happy a úplně změnila můj pohled na psy. Štekla na mě jen jednou, když jsem jí omylem stoupla do jídla. Jako chodící teplý polštářek. Pořád mi olizovala nohy, ale jinak byla zlatá.

Od osmi do půlnoci běžela novoroční show na CCTV, na kterou kouká v Číně každý. Bylo to něco jaké náš čínská kulturní večer, jen s nejslavnějšími celebritami a milionkrát lepší. Nikdy jsem nic takového neviděla. Muselo to stát miliardy. S Ksenijou jsme také celý večer chytaly hongbao, což jsou červené obálky, které lidé posílají na WeChat a kdo je otevře první dostane peníze uvnitř. Ksenija nachytala přes 70RMB! Docela dobrý. Rodiče Diany nám místo peněz daly krásné náramky. Spousta lidí v host rodinách se cítila tento večer trapně. Například Ezgi dostala od všech příbuzných její host rodiny 1000RMB a nevěděla, co na to má říct.

Diany rodina bydlí na okraji třetího okruhu. Jak všichni víte, tak Peking je neskutečně obrovský a bydlí tu třikrát víc lidí než v České republice. Pokud chcete bydlet blízko centra, zaplatíte víc než na Manhattanu a to nejvtipnější je, že vám byt čínská vláda odebere po sedmdesáti letech.

Vystály jsme si další frontu (musí se jít přes kontroly) a navštívily Náměstí Nebeského klidu, kde Mao Ce-tung vyhlásil v roce 1949 Čínskou lidovou republiku. Mao je v mauzoleu uprostřed náměstí. Jinak se tu také nachází národní muzeum a Velká síň lidu. Koupila jsem si malou čínskou vlaječku, abych si ji pověsila do pokoje.

Mao je přesně za mou hlavou.

Tady už Mao v celé své kráse na bráně Nebeského klidu, která vede do Zakázaného města.

Zakázané město je obrovské a krásné. Jen bych si to víc užila, kdybych tam byla sama. Neustále do mě někdo šťouchal a ptal se jestli se můžu vyfotit s jeho matkou nebo synem.

Zakázané město je obrovský komplex budov postavený pro císaře z Ming dynastie. Je zakázané, protože kdo sem vstoupil mimo císaře, jeho žen a služebnictva atd. byl popraven.

Turisté jsou hlavně Číňané z jiných provincií, kteří přijeli na prázdniny. Obecně je ale v Pekingu běhěm Čínského nového roku méně lidí, protože všichni, kdo tu pracují, jedou zpátky na venkov za rodinou.

Vystály jsme také frontu na Temple fair, což je něco jako vánoční trhy s poutí dohromady. Ve stáncích prodávají dobré jídlo a malé pejsky, protože letos je rok psa. Milion lidí až mi z toho bylo zle. Vše tu bylo předražené, tak jsme se vyhly davům u stánků a prošly se kolem jezera.

Zmrzlé a hladové jsme se dohrabaly do první restaurace, kde nám Diana objednala hrachový dort? Proč by to dělala fakt nevím. Bylo tam spousta jiného dobrého jídla. Vypadal jako zelená kostka, ale příjemně mě překvapil. Nevím, jak to udělali, ale chutnal dobře.

Velká čínská zeď je nádherná. Stálo to i za 2 hodinovou frontu na autobus tam, která byla dlouhá přes kilometr, ale rychle se hýbala. Na začátku fronty začali zoufalí lidé přeskakovat zábradlí jako by jim šlo o život. Policie je většinou rozehnala, ale jeden chlápek se k nám dostal. Vrhaly jsme na něj ošklivé pohledy a říkaly jsme si, jak bychom to nikdy neudělaly. Počkejte si. O dvanáct hodin později se to změnilo.

Po dvou hodinách jsme se konečně dostaly do autobusu, který se rozjel rychlostí šneka, protože silnice vedoucí ke zdi byla ucpaná. Hezky jsem se aspoň vyspinkala.

Doporučuji nepít den dopředu než se vydáte ke zdi, protože na ty záchodky nehcete. Vystály jsme si další frontu. Tentokrát na skluzavky, které nás vyvezou na zeď a pak se můžeme sklouznout dolů od zdi. Myslela jsem, že pojedou rychleji, ale i tak to bylo hustý. Chytře se mi podařilo smazat si všechny fotky z foťáku, takže máme jen Eleny z mobilu.

Překonaly jsme část zdi, kde prakticky jen stojíte ve frontě a čekáte až se všechny babičky, které už nemohou pokračovat dál, vyfotí. Takhle vlna lidí pak sejde dolů a vy máte krásnou prázdnou zeď jen pro sebe. Byla to docela makačka. Obzvlášť, když jsme si myslely, že jsme na konci výletu a pak nám došlo, že se musíme vrátit ke skluzavce, aby nás vzala zpátky, takže jsme vlastně v POLOVINĚ.

Trochu nám to nevyšlo s časem a poslední autobus nám podle řádu ujel, když jsme čekaly ve frontě na skluzavky zpět. Začaly jsme panikařit, protože bychom si musely objednat taxíka, který by byl za 300RMB místo 12RMB za autobus. Běžely jsme a modlily se za náhradní autobusy, protože všichni se přece musí nějak dostat z té zdi domů.

Doběhly jsme na parkoviště, kde se tvořila nová kilometrová řada s tisíci Číňany čekajícími na autobusy, kterých zbylo posledních desítka. Všimly jsme si ale, že dva chlápci před námi přeskočili plot a rychle se rozběhli k autobusu, který je vzal dovnitř na stání. O pár minut později to samé udělala rodina s miminkem, ale vojáci je chytli a poslali zpět. Podívaly jsme se na sebe a uvědomily si, že nemáme, co ztratit, když to alespoň zkusíme. Ksenija se podívala na jednoho z vojáků a moc hezky se usmála a ukázala na plot, jestli ho můžeme přeskočit. A on na to KÝVL hlavou! To už jsem já přeskočila plot a rozeběhla se sprintem k nejbližšímu autobusu.

Ostatní ve frontě si nás všimli a začali také přelézat a utíkat na všechny strany. Přiběhlo dalších pět vojáků a začali nás hnát zpátky. To už jsme my ale byly dál a oni se neobtěžovali nás dohnat. Autobus, ke kterému jsme doběhly se ale rozjel pryč. Běžely jsme k dalšímu. Rvaly se davem a snažily se nerozdělit. Jeden autobus nás nakonec vzal jako úplně poslední. Takhle ráda jsem už dlouho nebyla. Vmáčkly jsme se do uličky a střídaly se v sezení, protože nás bolely nohy a cesta byla dlouhá. Paní za mnou nebyla moc nadšená a strkala mi celou cestu kolena do zad :-D, ale už mi to bylo všechno jedno. Hlavně, že jsme jely domů.

Další dny už jsme cestovaly po Pekingu samy bez Diany, protože měla hodiny Pekingské opery a musela se učit. Párkrát jsme se ztratily. Čínsky jsme se dokázaly na cestu zeptat, ale odpovědi jsme už kromě doprava, doleva a máchání rukou nerozuměly. Kupovat jízdenky a jezdit metrem jsme se taky naučily. Jen nám celkem často automaty odmítaly bankovky, ale musely jsme hledat kombinace, které přijme.

Po čuchu jsme objevily malinkatou skvělou pekárnu. Kam jsme ještě několikrát zašly.

Nejlepší zmrzlina jakou jsem, kdy měla. Byla na ní kokosová poleva, která chutnala jako Raffaello.

Oslavily jsme Eleny narozeniny. Elena je blonďatá, kdyby vás to zarazilo, protože je vlastně Ruska, ale celý svůj život žila v Gruzii a do Ruska ani nesmí.

Uvařily jsme pro Diany rodiče a jejich uklízečku večeři. Bramboráky s kečupem a špagety s rajčatovou-bazalkovou omáčkou a sýrem jako hlavní chod a palačinky s nutellou jako dezert. Takhle to zní hrozně, ale povedlo se nám to a byli z toho úplně nadšení. Překonaly jsme i krizi bez struhadla. Ksenija oběhla několik obchodů v sousedství a jedno našla.

Jinak Diany maminka mluvila anglicky, protože má cestovní agenturu v jižní Americe, ale Diany táta mluvil anglicky asi tak jako my čínsky, takže naše rozhovory byly zajímavé. Mluvil na nás anglicky a my odpovídaly čínsky.

Navštívily jsme Art district 798, kde je spousta galerií, kaváren a street foodu.

Poslední den jsme zašly do kavárny, kde se Elena učila na maturitu a dokončovala své IA. Já a Ksenija jsme četly povinnou četbu na angličtinu - Purple Hibiscus. Po Macbethovi, ve kterém jsem si musela každé páté slovo překládat a dumat, co se tím snaží autor říct jsem knížku v moderní angličtině uvítala a nezklamala mě ani trochu. Je od nigerijské autorky Chimandy Ngozi Adichieové. Jsem ráda, že naše škola vybrala knížku od někud jinud než USA nebo Británie.

ŠOKY:

Největším šokem pro mě byly davy. Tolik lidí jsem v životě neviděla. Ne, že by se někdo omluvil, když vám stoupne na nohu nebo vás odstrčí celou svou silou. Na všechno se čekalo, ale mě čekání ani tak nevadí. Spíš lidé, co si mě nenápadně natáčí nebo se se mnou snaží vyfotit aniž bych si toho všimla. Z těch je mi zle. Ksenija se jim líbila nejvíc. Někteří se alespoň ptají. Vím, že můžeme říct ne, ale někdy je jednodušší prostě říct ano a odbýt si to.

Falešné listy na stromech jsou časté. Kupodivu to nevypadá tak špatně.

Hloupé děti s hloupými rodiči si bruslí na řece, která už rozmrzá. Led byl tenoučký a na některých místech i roztál, protože už bylo nad nulou.

Dalším šokem byli vojáci a policie na každém rohu. Na vlakovém nádraží i se zbraněmi v rukou.

V obchodě s importovaných zbožím jsem náhodou našla československé sušenky. Milé překvapení. Stejně jako to, že Diany maminka vlastní sbírku knížek Milana Kundery, pěje ódy na Kafku a váza na stole byla také vyrobená v Česku. Ne, že bych od nich něco četla. Z knížky krtečka, kterou jsem jim dala, byli nadšení.

Myslela jsem, že budu potřebovat masku, protože Peking je přece znečištěný. Ale je to úplně naopak. Peking je čistší než Praha a možná i Říčany. Vláda přesunula továrny do Nanjingu a Chengdu. Vzduch čistí od všech částic, takže se ani nemohou vytvořit mraky. Nevím na 100%, jestli to je pravda, ale dávalo by to smysl. Proto také v Pekingu nesněží ani neprší a obloha je skoro vždy modrá.

~Lenka

Hidžáb a korejské bbq

Týden jsem začala krásně, zaspáním dvou hodin důležitých laborek z biologie, protože jsem měla ošklivou noc s ekzémem. Ráno mě nikdo neprobudil, protože jsem to já, kdo budí mé spolubydlící, když se nedokážou vyhrabat z postele.

Sestřika byla hodná a omluvila mi to a Ken mi dovolil přeskočit ekonomii a jít místo toho na biologii ve středu s jinou třídou, takže všechno dobře dopadlo.

Další týden znamenal další CCE zkoušky. Richard měl narozeniny a použil to jako omluvu na polovinu z nich. Jak nezodpovědné.

Pondělní GIF rozdělilo kampus na dva tábory. Ty, kteří si myslí, že videohry jsou sport a ty, kteří s tím nesouhlasí. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by mohly být jednou z disciplín na olympiádě, ale po tomhle GIF věřím, že tam patří, a že sportem jsou.

V čtvrtek a pátek jsme oslavili poměrně nový svátek (založený v roce 2013) Celosvětový den hidžábu. Rafa z Indonésie a Neha z Pakistánu zájemcům během večeře půjčily své šátky a naučily nás, jak si je zavázat, abychom to v pátek ráno zvládly samy a zkusily si je nosit celý den.

Já to samozřejmě druhý den ráno zapomněla, a tak jsem se schovala pod šátek a běžela na angličtinu. Naštěstí jsem na Rafu narazila a uvázala mi ho.

https://www.youtube.com/watch?v=ESje30SVnfM&feature=youtu.be

Večer jsme se sešli a Rafa a Neha připravily mňamkové jídlo a povídali jsme si o tom, co vlastně hidžáb znamená a proč se ony rozhodly šátek nosit. Odpověděly nám na všechny otázky a bylo to tak zajímavé, že jsem se nekoukala na hodiny a přišla jsem pozdě na CCE zkoušku.

Mé dojmy jsou, že ten šátek je příjemně teplý a nefouká mi v něm na uši. Vypadám v něm líp. Neotravují mě vlasy, takže se mohu lépe soustředit. Jen jsem si ho musela několikrát denně předělat, protože mi z něj občas lezly vlasy. K večeru jsem se ale výrazně zlepšila a umím ho uvázat i s jedním špendlíkem.

Mňamy mňamy mňam. Tohle bylo tak neuvěřitelně dobrý.

V sobotu jsme zašly s Yuan, Ezgi a Eway na korejské barbecue.

Se sborem jsme se sešli i o víkendu, abychom si procvičili slova. Možná to zvládnu. Rozšířila jsem kapacitu svého mozku na pět čínských písniček.

V neděli večer se nás v divadle sešlo třicet (ze 700 lidí na kampusu, smutné) na classical gathering. Něco jako Open Mic, ale jen s akustickými nástroji. Bylo nás tak málo, že jsme si dali lavičky na pódium a bylo to o to hezčí. Konečně jsem taky slyšela Christopha (učitel hudby) zpívat naživo.

Už se nám blíží Čínský nový rok a s ním prázdniny. Uvidím Velkou čínskou zeď a všechno. Joooo!

ŠOKY:
Rafa má třikrát víc šátků než já oblečení. Nekecám.

Znečištění vzduchu se očividně může vždycky zhoršit.

~Lenka

Sněží

V neděli se konal TEDx. S Eway jsme si předobjednaly TEDx mikiny, abychom měly čím se nabalit až přijde sníh. Předobjednané mikiny měly být levnější a dorazit dřív, tak jsme si je šly hned ráno vyzvednout. A nejenom, že naše neměli, ale prodávali tam na místě levnější. To si s nima ještě vyřídím.

Ted talků bylo dohromady devět, ale víc jak polovina byla v čínštině. Zašla jsem na Petry Ted talk, protože jsem věděla, že o mě něco řekne a chtěla jsem si užít svůj moment slávy. :-D Potom na jeden čínský o minimalismu, který mi překládala kamarádka a jeden anglický od vědce, který povídal o degeneraci, což bylo super zajímavé a hodilo se mi to, protože genetiku zrovna začínáme v biologii.

Náš krásný zasněžený ostrůvek.

V Changshu v zimě nesněží (max. pár cm), a tak jsme byli všichni překvapení, když začali kolovat zvěsti o tom, že přijde sněhová bouře. Přišly nám tři výhrůžné emaily o tom, jak nemáme chodit ven, protože minulý rok museli odvézt čtyři učitele, kteří uklouzli na ledu, do nemocnice.

Polovina kampusu skákala po hlavě štěstím, protože sníh viděli poprvé v životě. :-)

Sequin a mé supr čupr babičkovské boty.

Probudili jsme se a bylo nám oznámeno, že nemáme první dva bloky a v pátek do školy nejdeme vůbec, protože bude pro učitele, kteří nežíjí na kampusu, těžké se sem dohrabat!

Všichni jsme šli ven stavět sněhuláky a koulovat se.

Večer se konal Polar Bear run, který je prý tradicí na UWC v Arménii. Svlékli jsme se do plavek a běželi vyznačenou trasu po kampusu okolo Grass circle, přes park a bazén až na fotbalové hřiště, kde jsme se koulovali, a zpátky. Bylo to fakt hustý. Nebyla mi zima dokud jsem běžela, ale pak jsem úplně přestala cítit nohy a bylo těžké se dohrabat až do pátého patra a dát si horkou sprchu.

Naše CCE představení se všem líbí. Mám z toho velkou radost. Li Ping - nejpřísnější učitelka na světě - řekla, že jsme s Richardem perfektně sladění a že by nám za to dala 6, kdyby to byla IB.

Ekzém se mi brutálně zhoršil, ale Jimun na to má super korejsko-japonskou medicínu, kterou je se mnou ochotná sdílet. Nejdřív mě potře něčím jako dezinfekcí, což pálí jak čert a ještě hůř, protože mám otevřené rány. Aby to tak nebolelo, tak vedle nás sedí další člověk s fénem, který na mě fouká horký vzduch. Statečně se snažím nesvíjet bolestí, když dezinfekce působí. Potom místa s ekzémem Jimun potírá bílým mlékem, které to chladí a ten člověk vedle nás fouká fénem, který to mléko suší a vzniká z toho prášek. Zní to jako čáry máry, ale věřím, že to začně fungovat. :-D Jen tomu musíme dát čas.

Se sborem se učíme další čínskou písničku. Kapacita mého mozku je tři čínské písničky a to už jsem zaplnila, takže uvídíme, jestli se mi podaří zpracovat ještě čtvrtou. Pokusím se.

Druháci dopisují poslední přihlášky nebo jsou už přijatí na univerzity, a tak se začínají college counselors věnovat nám. Máme se začít přihlašovat na ACT nebo SAT. To jsou ta dvě děsivá slova, která mě vyděsila, když jsem sem přijela. Jsou to testy, které si musíte napsat, pokud chcete na vysokou do USA.

Moje spolubydlící byla tak hodná, že mi dala všechny její přípravné knížky s úlohami. Nakonec jsem se na to vykašlala a vůbec jsem je nepoužila a ta hromada knížek mi to akorát každý den připomínala. 

GIF tento týden bylo od Temba Sherpa z Nepálu, který byl jednoho času nejmladším člověkem, který vylezl na Mount Everest. Při prvním pokusu, když mu bylo 13, to vzdal pár metrů pod vrcholem kvůli špatnému počasí. Ztratil několik prstů, ale rok na to se dostal až na vrchol.

Hned po Vánocích jsem začala Kiki učit hrát na housle. Učila se jen rok a to není ani pro náš školní orchestr dost. Uvidíme, jak to půjde.

ŠOKY:

Lidé z Pekingu staví sněhuláky jinak než my ostatní. Ze sněhu udělají pyramidu a na špičku nasadí hlavu.

Náš pokoj začíná přetékat. Já tam nic nemám, takže moje část je čistá. Ale Mini má spoustu krabic se svačinkama a dalšími záhadnými věcmi, které si objenala na Taobau a Sia je Visual Art student, takže všude leží materiály na projekty a projekty. Jednou týdně nám kontrolují, jak naše pokoje vypadají a dostali jsme 1 bod z 5, který jsme si ani nezasloužily, protože zbytky jídla jsme jen rychle schovaly než nás přišli Donald s Kristinou zkontrolovat.

~Lenka